KOMENTÁŘ | 40 let od Černobylu. Proč jedna katastrofa nevysvětluje rozpad SSSR

Michail Gorbačov, který stál na jaře 1986 v čele Sovětského svazu, s odstupem času prohlásil, že právě černobylská katastrofa byla patrně skutečnou příčinou zhroucení někdejší komunistické supervelmoci. V podobném duchu se zpětně vyjádřil i tehdejší sovětský premiér Nikolaj Ryžkov. Likvidace následků havárie podle něj uštědřila tvrdou ránu probíhajícím pokusům o konsolidaci problémy zmítané sovětské ekonomiky.

Na první pohled působí slova někdejších sovětských nejvyšších představitelů věrohodně. Černobylská havárie byla svým rozsahem bezprecedentní. Kromě okamžitých i pozdějších obětí na životech a ohromných ekologických škod si vyžádala enormní mobilizaci dostupných zdrojů potřebných k sanaci reaktoru a širokého okolí elektrárny. V roce 1989 sovětská vláda vyčíslila náklady na tuto operaci na 8 miliard rublů. Nešlo však pouze o finance. Na záchranných pracích v Černobylu se v průběhu druhé poloviny 80. let vystřídalo přes 600 tisíc „likvidátorů“. Tato pracovní síla pochopitelně chyběla jinde.

Účet za černobylskou operaci se může jevit jako závratně vysoký. Ve skutečnosti však nepředstavoval sumu, kterou by sovětský státní rozpočet nedokázal unést. Likvidace následků havárie stála ve skutečnosti méně než například sanace škod po ničivém zemětřesení, které v prosinci 1988 zasáhlo sovětskou Arménii, o život připravilo přes 20 tisíc lidí a dalšímu půl milionu vzalo střechu nad hlavou.

Historické výzkumy posledního desetiletí ukazují, že interpretaci o černobylské havárii coby klíčové příčině kolapsu Sovětského svazu musíme brát s rezervou. Důvodů, proč zůstává poměrně populární, nalezneme hned několik.

V první řadě se jednalo o natolik rozsáhlou katastrofu, že se nesmazatelně zapsala do historické paměti. Dopady mimořádně spektakulárních událostí jsou pak tradičně přeceňovány, protože zastiňují jiné, méně působivé, ale často velmi zásadní procesy a vývojové trendy.

Zadruhé, zkáza černobylského reaktoru je často prezentována jako přímý produkt sovětského komunistického systému. Příběh, že tento systém vzhledem ke svým integrálním vadám – například malé transparentnosti, toleranci šlendriánu či nefunkčním kontrolním mechanismům – přinesl katastrofu, která jej nakonec zničila, je pro značnou část veřejnosti velmi atraktivní.

Zatřetí, pro část sovětské politické elity druhé poloviny 80. let se Černobyl stal argumentem, který lze použít vůči hlasům, které poukazují na vliv jejich rozhodnutí a selhání v rozpadu kdysi mocného sovětského impéria. Sám Gorbačov ostatně svým výrokem o jaderné havárii coby hlavní příčině kolapsu sovětského impéria mírnil představu, že hlavním důvodem byl jeho nefunkční reformní program, perestrojka.

Ačkoliv je pohled na Černobyl coby primární příčinu zkázy „prvního státu dělníků a rolníků“ zavádějící, dopady této katastrofy nelze ani podceňovat. Spolu s dalšími faktory a událostmi totiž vytvořila podmínky, které přední odborník na sovětské dějiny Vladislav Zubok označuje za „dokonalou bouři“. Hlavní myšlenka, kterou prezentoval ve své mimořádné knize Kolaps, zní, že právě souběh nečekaných, pro Sovětský svaz nepříznivých událostí generoval krizi, s níž si kremelské vedení nedokázalo (a patrně ani nemohlo) poradit.

Pro ilustraci, hlavní fáze likvidace černobylské havárie probíhala v době, kdy se sovětský rozpočet musel vypořádat s nezanedbatelným propadem příjmů z prodeje vodky v důsledku Gorbačovovy protialkoholické kampaně. Ač to může z dnešního pohledu působit bizarně, pro sovětskou státní kasu šlo o fatální problém, jelikož daň z alkoholu v této době tvořila až třetinu HDP země. Do toho se přidal prudký pokles cen ropy na světových trzích. Sovětský svaz coby její významný exportér tak přicházel o jeden z mála dostupných zdrojů tvrdé měny, což dále komplikovalo tamní hospodářskou situaci. Jedním z řešení kupících se problémů se stal masivní dotisk peněz, který ovšem v rámci centrálně řízené ekonomiky posléze přispěl k nedostatku zboží a kolapsu zásobování.

Ne všechny dopady černobylské havárie na sovětský systém lze vyčíslit penězi. Situace po značnou část roku 1986 tvořila zásadní agendu členů stranického i státního vedení a žádala si jejich mimořádné pracovní nasazení. V důsledku toho chyběl čas na řešení dalších urgentních problémů spojených s implementací Gorbačovova hospodářského reformního programu.

V neposlední řadě byl Černobyl obrovským impulzem pro další část Gorbačovových reforem označovaných jako glasnosť (otevřenost). Vůdce komunistické strany totiž v havárii spatřoval důsledek toho, co na dosavadním sovětském systému kritizoval, ať už šlo o utajování, lakování věcí na růžovo, servilitu či perzekuci hlasů, které poukazovaly na kupící se problémy. Právě glasnosť, která v následujících letech rozvolnila cenzuru a bezprecedentně aktivizovala veřejnou diskuzi v Sovětském svazu, se zásadním způsobem podepsala na erozi klíčových pilířů diktatury, která po sedm desetiletí držela obrovský multietnický státní útvar pohromadě.

Autor je historik.