GLOSA | Turkovy výroky jsou testem české společnosti

Nejde o první Turkův exces, který se točí kolem odkazu nacistického Německa. Jeho komentáře na sociálních sítích protkané rasismem a projevy sympatií k Třetí říši i jejímu vůdci, jej loni stály ministerské křeslo. Turkova obhajoba, že šlo o černý až zvrácený humor, ve světle jeho aktuálních slov ztrácí poslední zbytky věrohodnosti. Jde o další důkaz, s jakou oblibou se Turek uchyluje k nacistickým metaforám. V tomto směru u něj nedochází k výraznému posunu.

Pro nacistické ideology a propagandisty byli pomyslnými parazity především Židé. Turek za ně označuje „progresivisty“, „levičáky“, případně „zelené“. Tyto kategorie jsou v podání Turka a jeho motoristických kolegů velmi pružné. Vejde se do nich víceméně každý, kdo nesouhlasí s politikou nejmenší strany současné vládní koalice a světonázorem jejího guru, exprezidenta Václava Klause. I tak Turek vymezil „parazity“ určení k „deratizaci“ explicitně politicky.

Turek „deratizací“ mínil personální čistky, které na ministerstvech řízených motoristy aktuálně probíhají. Přiznal přitom, že jsou vedeny na základě politického klíče. Už to by bez ohledu na dehumanizační rétoriku mělo vyvolat napříč občanskou společností i politickou reprezentací vlnu aktivního odporu. Do nedávna obskurní, zcela okrajová strana se snaží rozložit profesionální státní správu. V tomto světle se ukazuje, jaká byla skutečná motivace překotného propouštění na ministerstvu zahraničních věcí, v jehož čele stojí motoristický předseda Petr Macinka. Jím zmiňovaná úsporná opatření to zjevně nebyla.

Kam odstraňování parazitů definovaných nacisty vyústilo, není třeba zdlouhavě připomínat. Je však dobré nezapomínat, že cesta od Hitlerových úvodních textů a slov k vyhlazovacím táborům a řádění Einsatzgruppen trvala téměř dvě desetiletí. Likvidace „parazitů“ se roztáčela pozvolna. Stejně tak se rozšiřoval okruh perzekvovaných skupin. Čistky ve státní správě byly součástí tohoto procesu. O to hlasitější alarm by měla Turkova slova spustit.

Čestný prezident motoristů také odhalil, jak je mu vzdálená tolerance plurality politických názorů. Levice a zastánci ochrany životního prostředí pro něj nejsou legitimní součástí politického spektra. V jeho myšlenkovém světě nemají místo ve veřejné správě, a potažmo ani v demokratické soutěži. V kontextu jeho předchozích vzkazů, že studenti bojující za ochranu klimatu jsou „špína levičácká“, která patří „do pece“, je namístě se ptát, zda se má Turkově ideálním světě „deratizace“ omezit na propouštění.

Aktuální Turkova kauza posouvá českou společnost a politiku na rozcestí. Pokud budou jeho dehumanizační myšlenky zlehčovány jako pouhý „styl a rétorika“ jedné svérázné politické postavy, jak učinil jiný motoristický ministr Boris Šťastný, neřkuli „nazývání věcí pravými jmény“, jak se nechal slyšet Petr Macinka, vydáme se cestou, na jejímž konci mohou číhat ty nejhorší přízraky nedávné evropské historie. Je na občanské společnosti a všech demokraticky orientovaných veřejných činitelích, aby tomu společně zamezili. Z Turkova dalšího politického působení se stává klíčový test, ve kterém nejde jen o budoucnost samozvané „hranaté legendy“.

Autor je historik.