Rusko mimo systém SWIFT? Scénář, který se nabízí. Má to ale háček

Odpojení vybraných ruských bank od systému SWIFT – tedy Společnosti pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci – představuje jeden z nejznámějších a mediálně nejviditelnějších kroků v rámci sankčního režimu, který Západ uvalil na Ruskou federaci po zahájení rozsáhlé invaze na Ukrajinu v únoru 2022. 

Tento krok, oznámený začátkem března 2022, mířil na přední instituce jako Sberbank, VTB Bank, Promsvyazbank, Sovcombank, Rosselkhozbank, Bank Otkritie nebo VEB.RF – tedy páteř ruského bankovního systému s napojením na státní rozpočty, zbrojní průmysl a klíčová infrastrukturní aktiva.

Cílem bylo, podle britské BBC, přerušit schopnost ruského bankovního systému participovat na globálních transakcích a tím narušit mezinárodní tok kapitálu, zejména směrem k dovozu technologií, strojů a sofistikovaných komponent, na nichž je ruská ekonomika strukturálně závislá. Klíčové instituce, jako je Gazprombank nebo zpočátku i samotná Sberbank, však byly z těchto opatření dočasně vyňaty. 

Důvod byl zřejmý: energetické kontrakty, zejména platby za plyn a ropu, by bez jejich přítomnosti nemohly být vypořádány – což by postihlo primárně evropské odběratele. Tento fakt potvrzuje i server Hong Kong News, který upozornil na složité vyvažování mezi geopolitickým tlakem a ekonomickým realismem.

Kreml odpověděl předvídatelně. Odpojení od SWIFTu urychlilo snahy o budování domácí infrastruktury – konkrétně systému SPFS, ruské alternativy k SWIFTu, spravované centrální bankou. Zároveň došlo k intenzifikaci spolupráce s Čínou, kde byla aktivně využívána síť CIPS (China Interbank Payment System). I přesto však žádný z těchto nástrojů nedosahuje globálního pokrytí, důvěryhodnosti ani interoperability SWIFTu. Výsledkem je, že tok transakcí sice technicky pokračuje, ale v podmínkách zvýšeného rizika, vyšších nákladů a strategické izolace.

V důsledku toho se ruský finanční sektor čím dál více uzavírá do geopoliticky limitované sféry – obchodní partneři jsou redukováni převážně na státy ochotné ignorovat západní sankce (Írán, Sýrie, Severní Korea) nebo na pragmatické aktéry typu Číny, Turecka a Indie, kteří s Moskvou obchodují selektivně a čistě transakčně. Tento vývoj podtrhuje ekonomickou zranitelnost Ruska, a naopak posiluje asymetrickou závislost na několika málo ochotných partnerech.

Proč není Rusko odstřiženo kompletně?

Úplné odpojení všech ruských bank od SWIFTu by sice způsobilo zásadní narušení rychlosti a efektivity finančních toků, ale nikoliv jejich zánik. A už vůbec by nevedlo k „odříznutí od světa“, jak bývá zkratkovitě prezentováno. V jádru této úvahy je důležité pochopit technickou povahu SWIFTu.

SWIFT je totiž komunikační protokol, nikoliv platební síť. Nepřevádí peníze, neuchovává aktiva, neposkytuje účty. Pouze přenáší zprávy mezi bankami: „Banka A převede částku X bance B.“ Peněžní toky samotné jsou realizovány jinými cestami – typicky přes korespondenční účty v třetích bankách. V praxi to znamená, že i banka odpojená od SWIFT může nadále provádět mezinárodní platby – jen složitěji, draze a pomaleji.

Atlantic Council uvádí, že v roce 2020 bylo po světě realizováno přeshraničních plateb za 23,5 bilionu dolarů, přičemž poplatky a transakční náklady činily přes 120 miliard USD – částka odpovídající celému HDP Maroka. Vyřazení ruských bank by tyto náklady pro Rusko skokově zvýšilo, ale neblokovalo by schopnost platit úplně.

Zároveň zde hraje roli mezinárodní právo a sankční etika. Americký Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv (OFAC) vydal řadu tzv. general licenses, které výslovně povolují transakce související s humanitární pomocí, potravinami, léky, či činností mezinárodních organizací. Tyto výjimky potvrzuje i Rezoluce RB OSN č. 2664 z prosince 2022, která zavazuje státy nezneužívat sankce k bránění humanitárním aktivitám. Tedy i v případě „totálního“ odpojení zůstávají ventily otevřené – z morálních i praktických důvodů.

Jak Rusko efektivněji potrestat?

Navzdory desítkám kol sankcí, zmrazeným aktivům a omezením exportu má Západ v zásobě stále nevyužité prostředky ekonomického nátlaku, které mohou znatelně zvýšit náklady Kremlu na pokračování agrese. Nejde o potřebu jednorázových dramatických gest, ale o důsledné a cílené posilování systémového tlaku v oblastech, kde Rusko zůstává strukturálně zranitelné. Napsal o tom například server Financial Times. 

Jedním z nejúčinnějších nástrojů, který Západ v minulosti s úspěchem použil vůči Íránu, je zavedení tzv. sekundárních sankcí. Ty míří na firmy, banky a jednotlivce v třetích zemích, kteří Rusku pomáhají obcházet již existující opatření – ať už dovozem západních technologií přes Turecko, reexportem čipů z Hongkongu, nebo financováním zakázek skrze banky z Kazachstánu či Spojených arabských emirátů. USA i EU zatím k této variantě přistupují váhavě – z obav před narušením vztahů s partnery, jako je Čína nebo Indie. Ale pokud má být sankční režim věrohodný, tolerance k šedým zprostředkovatelům musí skončit.

Druhá rovina tlaku se nachází v oblasti high-tech technologií, bez kterých se neobejde ani vojensko-průmyslový komplex, ani moderní ekonomika. Západ by měl zásadně přitvrdit kontrolu vývozu polovodičových komponent, optoelektroniky, softwaru s AI aplikacemi a výrobního know-how.

Je potřeba posílit dohled nad licencováním, propojit sankce s tokem náhradních dílů a servisních služeb, a především zamezit „kaskádovému reexportu“ z Malajsie, Vietnamu nebo Arménie. K tomu je třeba politická vůle a koordinovaná mezinárodní akce s partnery v Asii – nikoliv jen pasivní blacklisty.

Západní sankce se dosud v řadě případů omezují na „symbolické“ osoby – ale skutečný efekt přichází tehdy, když míří na reálné správce ruského majetku: na právníky, poradce, kurátory trustových struktur a bílých koní napojených na státní fondy či anonymní firmy v Dubaji, na Kypru či v Londýně. Zacílení na konkrétní stínové infrastruktury ruských financí – například zmrazením portfolií spravovaných pro Gazprom, Rosněfť či Wagnerovy sítě – může mít multiplikovaný účinek, pokud se spojí se sektorovými sankcemi (např. energetika, logistika, pojištění).

Odpojení od SWIFTu bylo silným signálem. Ale samo o sobě nestačí – a nikdy nestačilo. Účinný sankční tlak nefunguje jako blesk z čistého nebe, nýbrž jako nepřetržitý proud vysokonapěťového tlaku, který zvyšuje transakční náklady, rozleptává důvěru investorů a oslabuje strategickou kapacitu státu vést válku. Pokud má být západní reakce udržitelná, musí být sofistikovaná, právně důsledná a technologicky promyšlená. Emocionálně srozumitelná gesta – jako „totální blackout“ – jsou sice vděčná pro novinové titulky, ale realitu nezmění.