PŮVODNÍ ZPRÁVA | Ideologie, nebo velmocenská identita? Nad zdroji zahraniční politiky Moskvy

Radčenko, který působí jako profesor na prestižní americké univerzitě Johnse Hopkinse, přicestoval do České republiky na pozvání Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Zúčastnil se několika odborných akcí a klíčová zjištění své dlouholeté práce představil i zájemcům z řad studentů a laické veřejnosti. O tom, nakolik jsou jeho závěry relevantní též ve vztahu k současnému dění ve světě, svědčí konstantní zájem světových médií o jeho postřehy a komentáře.

Prozatím poslední, loni publikovaná objemná kniha jednoho z nejfundovanějších odborníků na studenou válku a zahraniční politiku Moskvy a Pekingu otevírá otázky, jejichž zodpovězení nám může pomoci lépe pochopit nejen éru bipolárního soupeření mezi Východem a Západem ve druhé polovině minulého století. Třebaže Radčenko není příznivce hledání zjednodušujících historických analogií, vyzdvihuje význam kontinuity v dějinách. Tu lze pochopitelně hledat i v jednání konkrétních států na mezinárodní scéně. Stále větší počet historických výzkumů ostatně ukazuje, že často vzývaný rok 1989 navzdory své důležitosti nepředstavoval předěl, který prostřel pomyslný stůl dějin zbrusu novým čistým ubrusem.

Je škoda, že Radčenkovu prezentaci si nechali ujít mnozí tuzemští publicisté, kteří zdroje studené války a často i následných tensí mezi Západem a Ruskem hledají především v ideologické rovině. Sovětská zahraniční politika – včetně jejích agresivních prvků sahajících od nevybíravého nátlaku na jiné státy až po rozsáhlé užití vojenské síly – bývá nezřídka prezentována především jako projev komunistické, konkrétně marxisticko-leninské ideologie, k níž se Sovětský svaz hlásil. Radčenkova kniha založená na dlouholetém zkoumání sovětských dokumentů, včetně osobních záznamů kremelských vůdců, tento pohled problematizuje.

Statisíce stran dokumentů ze sovětských komunistických stranických archivů, které byly odtajněny v první polovině předchozí dekády, vedou Radčenka k závěru, že ideologická východiska určovala směr zahraniční politiky Moskvy v období studené války jen zřídka. Za zavřenými dveřmi Kremlu a v úzkém kruhu svých spolupracovníků se sovětští vůdci vyjadřovali o poznání jinak a jiným jazykem než na veřejných plénech. Místo hledání návodů a odpovědí v ideologickém kánonu a dílech komunistických klasiků se řídili geopolitickými kalkuly, usilovali o prestiž a kredibilitu.

Jak podtitul knihy „The Kremlin’s Bid for Global Power“ napovídá, pro Radčenka bylo důležité identifikovat zdroje sovětských mocenských nároků na světové scéně. Dvěma důležitými prvky podle něj byla snaha zaujmout velké místo v dějinách a s ním spojená představa legitimního jednání.

Zajistit své zemi velké místo v dějinách lze jistě mnoha způsoby. Podle Radčenka je v tomto směru klíčové, aby tato velikost byla uznána ostatními. Pokud chcete být skutečně velcí, nestačí to o sobě pouze tvrdit. Zásadní je, zda jste tak vnímán; především těmi, jejichž velikost nikdo nepochybuje. V tomto světle není překvapivé, že Kreml, ať už v něm vládl Stalin, Chruščov, Brežněv či Gorbačov, stál o uznání sovětské velikosti především od Spojených států, ve své době nezpochybnitelné supervelmoci.

S tím úzce souvisí, jaké postupy sovětští vůdci vnímali jako legitimní. O definici legitimity lze vést dlouhé debaty. Radčenko upozorňuje, že v uvažování Josifa Stalina legitimní jednání přibližně korespondovalo se sovětským pocitem vlastní velikosti vzešlým z vítězství ve druhé světové válce. Tyto nároky však nepovažovali za legitimní západní, především američtí politici. Uvedený nesoulad představoval významný zdroj úvodních studenoválečných tensí na přelomu 40. a 50. let. Na podobné bázi pak došlo k opětovné eskalaci studené války na sklonku 70. let, kdy se zhroutil Brežněvův koncept statutu quo založeném na vzájemném uznání legitimních zájmů protistrany.

Radčenkova zjištění nás mohou vést k závěru, že jednání sovětských vůdců silně souviselo s jejich identitou. Ta nebyla zdaleka pouze komunistická, ale především velmocenská. Proto zahraniční politik Moskvy během studené války motivoval snaha dosáhnout uznání statutu supervelmoci. Přijít mohlo jen ze dvou míst. Vedle Spojených států také z Číny. Její velikost sice nebyla nezpochybnitelná jako v americkém případě, ale šlo o sovětského rivala v rámci komunistického hnutí. Cílem bylo zamezit tomu, aby si Peking mohl nárokovat vůdčí roli v „revolučním“ světě a zpochybňovat pozici Moskvy.

Tato rivalita podle Radčenka může vysvětlit mnoho sovětských akcí během studené války. Velmocenská identita měla i v tomto směru často přednost před ideologií. V pohledu sovětských lídrů na Čínu hrál například nezanedbatelnou roli rasismus, který lze sotva vnímat jako integrální součástí marxisticko-leninského učení.

Zpochybnění role ideologie v kremelské zahraniční politice vyvolává kontroverze. Radčenko si toho je vědom. Ideologie totiž byla po dlouhou dobu považována za hnací motor mezinárodních aktivit sovětského Ruska. Navíc její definice není univerzální, konsensus v tomto směru nepanuje ani mezi uznávanými odborníky. Pokud ale budeme vycházet z předpokladu, že oficiální ideologií Sovětského svazu byl marxismus-leninismus, jeho otisk v kremelské studenoválečné strategii není podle Radčenka výrazný. Neznamená to, že sovětští politici své akce navenek ideologickou rétorikou neobhajovali. Naopak, činili tak velmi často. Za touto fasádou ale nezřídka stály jiné pohnutky.

Právě odhlédnutí od ideologie coby hnacího motoru zahraniční politiky Moskvy může vysvětlit, proč v jednání současného kremelského vládce Vladimira Putina nalezneme nezanedbatelné styčné prvky s jednáním jeho sovětských předchůdců během studené války. Putin, třebaže dlouhé roky pracoval v sovětské KGB, se s komunistickou ideologií dávno rozešel (pokud ji někdy bral vážně). Jeho politická kariéra po roce 1991 je založena na nejasné, postupně se měnící ideologické profilaci, třebaže pro v rámci zjednodušujících výkladů pro veřejnost jsou jeho kořeny důstojníka komunistické tajné služby často připomínány.

Jak mi Sergej Radčenko potvrdil v neformálním rozhovoru, snahu o velké místo v dějinách a nárok na legitimní státu velké mocnosti považuje za perspektivu, která nám zdroje současného ruského mezinárodního jednání umožní pochopit podstatně lépe než ideologie. V případě Putina můžeme patrně hovořit o hluboce zakořeněné ruské velmocenské identitě a zoufalé touze po jejím uznání ze strany nezpochybnitelných velmocí.

Leonid Brežněv považoval invazi do Československa v roce 1968 za legitimní, jelikož svou zemi vnímal jako velmoc, která má legitimní nárok na udržení integrity své zájmové sféry. Skutečnost, že Západ zůstal tváří v tvář potlačení pražského jara relativně pasivní, chápal jako uznání sovětské velikosti. V té souvislosti se můžeme ptát, zda by západní pasivita vůči ruskému vojenskému útoku na Ukrajinu v únoru 2022 uspokojila analogické Putinovy aspirace opírající se o velmocenskou identitu.

Není Putinova neochota jakkoliv ustoupit v otázce podmínek ukončení válečného běsnění na Ukrajině vedena myšlenkou, že skutečné uznání země jako velmoci se odvíjí od uznání jejího práva definovat, co je legitimní, ze strany ostatních? Pokud zní odpověď ano, čemuž mnohé nasvědčuje, dosažení vzájemně přijatelného urovnání konfliktu, o kterém mluví mnozí američtí, evropští i ukrajinští představitelé, je při stávajícím poměru sil na bojišti prakticky vyloučené.

Autor je historik.

Text vznikl v rámci výzkumného programu Strategie AV21 „Identity ve světě válek a krizí“.