KOMENTÁŘ | Trump udělal ze světa méně předvídatelné a nebezpečné místo. Cesta k míru nevede přes bombardování

Za rok 2025 se na světové politické scéně odehrál takový objem událostí, že jej sotva lze vystihnout několika slovy. Některé konflikty utichly, jiné naopak propukly s novou intenzitou. Přesto se zdá, že jeden moment zastínil všechny ostatní: návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Jeho comeback do funkce prezidenta Spojených států rozpoutal vlnu událostí, která zasáhla prakticky celé mezinárodní společenství. Sotva kdo jiný plnil titulní stránky světových médií tak vytrvale jako tento politik, který se ani v pokročilém věku nevzdává role dominantní a hluboce polarizující postavy světové politiky.

Trump do nového mandátu vstoupil způsobem, který nelze označit jinak než jako konfrontační. Oznámil rozsáhlé celní balíky, jejichž terčem nebyla pouze Čína, ale de facto většina hlavních obchodních partnerů Spojených států. Tvrdil, že jde o obranu amerických zájmů, ve skutečnosti ale otevřel novou kapitolu globální obchodní války, která narušila dlouhodobě budované vazby a vnutila všem hráčům jeho vlastní rytmus hry.

Čínská lidová republika se ocitla v první linii. Cla se netýkala jen hotových výrobků, ale i strategických surovin a vzácných materiálů, na nichž stojí moderní průmysl. Výsledek? Rostoucí napětí, nejistota na trzích a zostření soutěže o klíčové zdroje. Evropská unie se brzy ocitla v podobné situaci; Trump ji bez okolků postavil do stejné kategorie „neférových partnerů“. Neváhal přidat i politický nátlak a předváděl typicky chaotický styl, kdy jedna cla rušil, druhá zvyšoval a přitom tvrdil, že právě takto buduje „nově vyjednané“ vztahy. Jeho administrativa mluvila o tolika „dohodách“, že jich podle uváděných čísel vycházelo víc, než kolik je na světě států.

Klíčové je, že tato strategie nebyla náhodná. Trumpova politika dlouhodobě stojí na myšlence, že svět je aréna, kde vítězí ten, kdo je tvrdší a méně ochotný ke kompromisu. Otázka však zní: skutečně tato taktika Spojeným státům prospívá? Nebo spíš rozbíjí mezinárodní řád, z něhož americká ekonomika po desetiletí těžila?

Trump sice dokáže mobilizovat podporovatele pocitem, že „bojuje za ně“, ale zároveň destabilizuje prostředí, v němž firmy i státy potřebují předvídatelnost. A právě tu ničím nenahradíme. V konečném důsledku tak svět sleduje, zda tato konfrontační doktrína povede k posílení americké pozice, nebo zda se stane bumerangem, který se vrátí zpět do Washingtonu.

Jenže u obchodní politiky Trump neskončil. Naopak, byl to pouze předkrm. Během kampaně opakoval jednoduchý, ale nerealistický slogan: válku na Ukrajině prý ukončí do 24 hodin. Realita je však neúprosná. Máme nový rok, fronta se nezastavila a civilisté dál umírají. Trump tak nesplnil vůbec nic z toho, co teatrálně sliboval. Nelze se vymlouvat na okolnosti, spíše se ukazuje, že konflikt zdaleka nechápe v jeho hloubce a složitosti. Odpovědi, které nabízí, jsou triviální a politicky efektní, nikoliv funkční. A místo aby jeho přístup přinesl stabilitu, naopak posílil nejistotu a zahloubil příkopy mezi spojenci.

Existuje mnoho nástřelů mírových iniciativ, jenže jeden fakt zůstává konstantní: Moskva je systematicky odmítá. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že se nehodí do ruské imperiální představy „míru“. Ta je jednoduchá – Ukrajina má být zlomena, podřízena, zbavena své suverenity. A tím to rozhodně nekončí. Dlouhodobý cíl sahá dál do Evropy. Kdo toto nevidí, dobrovolně se vzdává elementární geopolitické gramotnosti.

Nejsmutnějším a zároveň nejzávažnějším momentem je fakt, že prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj je pod tvrdším politickým tlakem ze strany Washingtonu než Vladimir Putin, který válku rozpoutal. Trumpovo chování vytváří dojem, že agrese je vlastně jen „spor dvou stran“, které si mají někde u kulatého stolu „něco domluvit“.

Jenže to je falešná symetrie. Jedna strana bojuje o přežití, druhá o expanzi. Tohle není rovnice, kterou lze vyřešit kompromisem typu „něco si necháme, něco pustíme“. Jakmile agresor zjistí, že stačí vyčkat a politický vítr se obrátí v jeho prospěch, motivuje ho to k dalšímu násilí.

Trump rád vystupuje jako ten, kdo „umí jednat“ a „uzavírat dohody“. Ale válka, která má existenciální rozměr, není realitní byznys. Není to licitace, kde můžete tlačit na jednu stranu, aby prostě slevila. Pokud někdo odmítá chápat tuto základní skutečnost, pak není řešitelem, nýbrž součástí problému.

V jádru všeho se podle všeho skrývá jediná ambice — osobní sláva. Trump se netají tím, že by rád vstoupil do dějin jako „mírotvůrce“ světového formátu. A nejvyšší trofejí na tomto piedestalu je Nobelova cena míru. Každý jeho krok v zahraniční politice proto působí dojmem, že se odehrává v režimu permanentního castingu na toto ocenění.

Stejnou logikou se dá číst i jeho angažmá na Blízkém východě: snaha „ukončit“ konflikt mezi Izraelem a Hamásem či vojenská intervence do dvanáctidenní války mezi Izraelem a Íránem, ba dokonce teatrální tvrzení o zprostředkování míru mezi státy, které spolu reálně žádný ozbrojený konflikt nevedou – Albánií a Ázerbájdžánem. Vše se balí do mediálně atraktivního příběhu, který má ukázat – „podívejte, tohle je člověk, který zvládne to, co ostatní nedokázali“.

Jenže způsob, jakým se k těmto „mírovým iniciativám“ staví, působí spíše cynicky než státnicky. Trump nevsází na diplomacii, ale na sílu. Izrael pokračuje v rozsáhlém vyzbrojování, přičemž tato linie navazuje na předchozí americké administrativy, ovšem v Trumpově podání s daleko méně skrývanou ochotou použít vojenský nátlak. V případě Íránu dokonce došlo na přímé údery – a označovat takový postup za mírotvorný je prostě intelektuální cirkus. Mír nevzniká z pozice pistole přitisknuté ke spánku, ale z dlouhodobě budované důvěry. Tu však Trump programově bourá.

Obdobně se profiluje i v Latinské Americe. Pod praporem „boje proti narkoteroristům“ rozjel spektakulární kampaň proti režimu ve Venezuele. Americké námořnictvo blokuje obchodní trasy, malé lodě jsou sestřelovány jako „podezřelé cíle“ a z Bílého domu přicházejí otevřené hrozby válkou. Výsledkem je opět eskalace, nikoli řešení. Místo komplexní protidrogové strategie sledujeme další silové divadlo, které má působit rozhodně, i když ve skutečnosti destabilizuje celý region.

A přesto se dočkal symbolického ocenění, nikoliv však od Nobelova výboru, ale od prezidenta FIFA Gianniho Infantina, který mu ceremoniálně udělil Cenu míru během losování světového šampionátu pořádaného v USA, Kanadě a Mexiku. Proč fotbalová scéna supluje světovou diplomacii a politika se proměňuje v nesmírně podivné místo? Místo hluboké reflexe globálních konfliktů sledujeme galavečer, na němž si sportovní funkcionáři a politici navzájem předávají trofeje.

Jedno je však zřejmé už nyní: další rok pod Trumpovým vedením nebude jednoduchý. Spoléhat na to, že se jeho styl náhle promění v umírněnou, zodpovědnou politiku, je prostě naivní. Dosavadní kroky ukazují spíš opak – pokračování chaosu, egocentrických gest a permanentního hledání viníků všude kolem, jen ne u sebe. Očekávat od takového přístupu stabilitu nebo předvídatelnost je iluze. A iluze v politice bývají drahé.

Klíčová odpovědnost tak leží i na samotné Republikánské straně. Ta se roky veze na vlně, kterou Trump vyvolal, ale zároveň se jí stala rukojmím. Pokud nenajde odvahu znovu definovat vlastní identitu, založenou na principech, nikoli na kultu jediné osoby, pak se od ní nedočkáme ničeho, co by Spojené státy skutečně posouvalo kupředu. Amerika je velká tehdy, když dokáže spojovat sílu s odpovědností. A přesně tento rozměr dnes bolestně chybí.