KOMENTÁŘ | Nelichotivá bilance Putinových „superzbraní“

RS-28 Sarmat – v kódu NATO označována jako SS-X-30 Satan 2 – je těžká mezikontinentální balistická střela odpalovaná z podzemního sila. Podle dostupných údajů by měla být schopná dopravit až 16 jaderných náloží na vzdálenost 18 tisíc kilometrů. Prototyp byl dokončen v polovině minulé dekády. Raketa by v budoucnu měla tvořit jednu z hlavních součástí arzenálu strategických sil Ruské federace.

Na papíře prezentované parametry Sarmatu působí impozantně a hrozivě. I z tohoto důvodu jej Vladimir Putin ve svém nechvalně známém projevu z března 2018 zařadil mezi šestici nových ruských „superzbraní“. Před ruskými zákonodárci tehdy pohrozil Západu, aby „vzal v potaz novou realitu“, kterou tyto jaderné a duální zbraňové systémy vytvářejí. Zdůraznil přitom, že Rusko „neblafuje“.

Ačkoliv ve své době vzbudila Putinova slova mezi západními novináři i bezpečnostními analytiky značnou odezvu a mnohdy i znepokojení, s odstupem 6,5 roku působí ve zcela jiném světle. Ponechme nyní stranou, že přesné informace o tom, co se 21. září v Plesecku událo, není možné z veřejně dostupných zdrojů získat. Skutečností zůstává, že Kremlem i ruskými propagandisty tolik vzývaný Sarmat zatím uskutečnil jediný úspěšný test. Naopak, pokud stál tento typ za sobotním výbuchem, jednalo se o jeho přinejmenším čtvrté selhání.

Při pohledu na tuto nelichotivou statistiku se nabízí otázka, kdo by se měl případného bojového nasazení Sarmatu bát více. Ruskou generalitu patrně příliš netěší důsledky, jaké by mohl mít pro její vlastní území podobně neúspěšný ostrý odpal střely osazené termonukleárními hlavicemi.

O moc lepšími výsledky se nemůže pyšnit ani zbylá pětice Putinových „superzbraní“. Hypersonický kluzák Avangard byl sice údajně zařazen do služby, není však jasné v jakých počtech. Je navíc do značné míry vázán právě na raketu RS-28, která má být jedním z jeho primárních nosičů. Střela s plochou dráhou letu 9M730 Burevestnik – údajně na jaderný pohon – je stále ve fázi vývoje. Podle monitorovací nevládní organizace Nuclear Threat Initiative byly jen dva z třinácti známých testů úspěšné, a to pouze částečně.

Další dvojici „superzbraní“, údajně hypersonické střely 3M22 Zirkon a Ch-47M2 Kinžal, nasadila ruská armáda v probíhajícím konfliktu na Ukrajině. Lze je tedy považovat za bojeschopné. Nepotvrdily ale superlativy, které na jejich adresu zaznívaly z Putinových úst. Především padlo tvrzení, že jsou nezastavitelné. Obzvlášť u Kinžalu se ukázalo, že jeho skutečné výkony ruská propaganda silně zveličila. V několika případech tak byla ruská útočící střela sestřelena ukrajinským protivzdušným systémem Patriot americké výroby. Ukrajinská strana tvrdí to samé i o Zirkonu, třebaže ten ruské síly nasadily v omezenějším množství. Ani jedna ze střel každopádně nepřinesla výraznější zvrat ve válce. 

Poslední „superzbraň“, termonukleární hlavicí osazené torpédo 2M39 Poseidon, halí nejasnosti. Moskva loni ohlásila, že úspěšně dokončila výrobu první série této podmořské střely. Tvrzení však nepodložila žádnými jasnými důkazy. Opravdu Putin tentokrát „neblafoval“? Jako odpověď se nabízí protiotázka, proč by zrovna v tomto případě měl být ruský zbrojní průmysl uspět, když v dalších technologicky náročných projektech, jako je výroba letounu Su-57 či tanku T-14 Armata, selhává.

Su-57 a T-14 měly demonstrovat schopnost ruské armády držet krok se sofistikovanými západními zbraňovými systémy nebo je dokonce předčit. Putin osobně označil Su-57 za nejlepší bojový letoun světa. Letmý pohled na 2,5 roku trvající boje na Ukrajině ale opět nabízí poněkud jiný obraz. Obě ruskou propagandou do nebes vynášené zbraně zasáhly do války sporadicky, už jen kvůli neschopnosti ruského průmyslu zajistit jejich výrobu ve smysluplných počtech. Ruští velitelé navíc drží zmíněné suchoje daleko od frontových linií a dosahu ukrajinské protivzdušné obrany, třebaže májí být obtížně zjistitelné nepřítelem. V případě tanků Armata existují důvodné pochybnosti o tom, zda byly vůbec vyslány plnit bojové úkoly. Nedávné prohlášení ruských představitelů, že tyto obrněnce jsou pro tento účel „příliš drahé“ pak působí spíše jako nechtěný vtip.

Nic z výše uvedených slov nezpochybňuje fakt, že Rusko zůstává vojenskou velmocí, která disponuje ničivým jaderným arzenálem. V případě nasazení by působil nepředstavitelnou zkázu. Technologická úroveň ruských zbraní, která odráží obecné schopnosti ruského průmyslu a hospodářství, ale ohromuje maximálně na papíře. Je na západních politicích a vojenských expertech, aby i na základě těchto dvou premis zformovali racionální strategii odstrašení a zadržování putinovského Ruska.    

Autor je historik.