Profil editora

Související články:

20 let od kauzy Abú Ghrajb. Mučení vězňů pomáhalo rekrutovat dobrovolníky do teroristických skupin, říká odborník

Reportáž americké televize CBS News zveřejněná 28. dubna 2004 upozornila na nehumánní zacházení s vězni zadržovanými americkými vojáky v irácké věznici Abú Ghrajb. Jak vyplývá z rozhovoru, který webu EuroZprávy.cz poskytl expert na Blízký východ Josef Kraus, pro další vývoj v okupovaném Iráku měla kauza nezanedbatelný význam. Nejenže byla v arabské společnosti interpretována jako ukázka západního pokrytectví a dvojího metru v otázce lidských práv, ale mobilizační potenciál záběrů ponižovaných muslimů následně dokázala využít militantní a teroristická uskupení v regionu, konstatuje politolog z Masarykovy univerzity v Brně. Dále vysvětlil například to, proč byl americký přístup ke kauze problematický a jakou roli obecně sehrály věznice a detenční zařízení v radikalizaci irácké společnosti po roce 2003. 

35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš

Smrt vysokého činitele a představitele reformního křídla komunistické strany Chu Jao-panga v dubnu 1989 se stala velkým impulzem pro protestní hnutí v Číně. Přestože jeho hlavní hybnou silou byli studenti, před jeho krvavým potlačením na náměstí Tchien-an-men o necelé dva měsíce později proniklo prakticky do všech společenských kruhů, konstatuje sinolog Ondřej Klimeš v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Pracovník Orientálního ústavu Akademie věd v té souvislosti poukazuje na to, že k protestům a nepokojům různé intenzity docházelo v Číně již dříve, jelikož osmdesátá léta byla dosud nejuvolněnějším obdobím v dosavadní historii vlády tamní komunistické strany. V kontextu současné politické situace v Číně je podle Klimeše například obtížně představitelné, že čínská společnost byla v této době spíše prozápadně naladěná a její část požadovala demokratizaci poměrů. 

30 let od genocidy ve Rwandě. Nevypukla ze dne na dne, upozorňuje afrikanista Záhořík

Genocida rwandských Tutsiů, během které milice většinové populace Hutuů v průběhu pouhých tří měsíců povraždily mezi půlmilionem až milionem lidí, začala před 30 lety, 7. dubna 1994. Kořeny krvavých tragických událostí však sahají mnohem dále do minulosti a prokombinují historický revanšismus, ekonomické problémy i fanatismus tehdejších lídrů, vysvětluje v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Jan Záhořík. Historik a afrikanista z Katedry blízkovýchodních studií Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni se v něm vyjádřil nejen k příčinám genocidy, ale například i k roli mezinárodního společenství a někdejších koloniálních mocností, stejně jako k současné situaci ve Rwandě. Zároveň se staví za jasné odlišování běžných ozbrojených konfliktů s mnoha proměnnými od genocidy, kdy je plánem vyhlazení celé skupiny obyvatel. 

Putin konečně řekl pravdu. Rusko by proti NATO nemělo velkou šanci

Souhlasit se slovy ruského prezidenta Vladimira Putina se dá jen zřídka. Platí to především v posledních letech, kdy jeho vnitřní politika dramaticky prohlubuje autoritářství a stále více spoléhá na represivní nástroje, zatímco politika zahraniční přerostla v otevřenou vojenskou agresi vůči sousednímu státu a ignorování mezinárodních smluv, kterých je Moskva signatářem. Ve světle tradičního chvástání nad silou Ruska a jeho armády pak včerejší Putinův výrok, že Rusko je ve srovnání se Západem víceméně vojenským trpaslíkem, a proto válka s NATO nedává z jeho pohledu smysl, působí jako výjimečný záblesk smyslu pro realitu.

Před 55 lety vedla Izrael poprvé žena. Meirová paradoxně slavila úspěchy spíše v zahraničí, upozorňuje Zouplna

Golda Meirová, první a prozatím poslední premiérka Izraele, nastoupila do čela vlády před 55 lety, 17. března 1969. Přestože izraelská politická scéna ženám ve vysokých funkcích nikdy nepřála, Meirová byla kompromisním kandidátem, který garantoval kontinuitu a stabilitu, vysvětluje Jan Zouplna v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Odborník na moderní dějiny Blízkého východu, který působí na Orientálním ústavu Akademie věd, také připomíná, že situace byla pro Meirovou nezáviděníhodná, ostatně po dlouhou dobu byla považována za úspěšnou spíše v zahraničí než doma. Dodává, že šlo také o posledního izraelského politika, který dokázal zastávat velmi nekompromisní pozice v izraelsko-arabském konfliktu, aniž by ztratil sympatie západní veřejnosti. 

10 let od krymského referenda. Konalo se pod hlavněmi ruských samopalů, připomíná Lebduška

Před deseti lety, 16. března 2014, proběhlo na ruskými vojsky obsazeném Krymu referendum, které posloužilo jako argument pro dokončení anexe poloostrova Ruskou federací. Výsledky hlasování byly na první pohled zkreslené, bez ohledu na skutečnost, že významná část tamních obyvatel připojení k Rusku podporovala, konstatuje ukrajinista Michal Lebduška v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Rovněž připomněl, že v otázkách, které byly v referendu položeny, v praxi absentovala možnost zachování statutu quo, tedy příslušnosti Krymu k Ukrajině. Analytik Asociace pro mezinárodní otázky dále vysvětlil například to, proč statut Krymu představoval palčivý problém rusko-ukrajinských vztahů již od rozpadu Sovětského svazu, proč se Rusku podařilo v roce 2014 poloostrov rychle ovládnout a z jakého důvodu jeho následnou anexi neuznává téměř žádný stát světa.  

25 let Česka v NATO. Členství nebylo samozřejmostí, umožnil jej vývoj v Rusku

Česká republika je rovné čtvrtstoletí součástí NATO. Výročí našeho vstupu je pravidelně oslavováno, zařadilo se mezi tradičně připomínaná výročí. Pro mnohé šlo o první skutečně hmatatelný krok na cestě „zpět do Evropy“, jak bývala eufemisticky nazývána transformace společensko-politického zřízení a zahraniční politiky po pádu diktatury KSČ. Členství v alianci mělo symbolickou i praktickou rovinu. Česko – spolu s Polskem a Maďarskem – se zařadilo do pomyslného elitního klubu západních zemí, institucionalizovalo svou polistopadovou mezinárodní orientaci. Zároveň získalo kýžené bezpečnostní garance ze strany tehdy jediné supervelmoci, Spojených států. Neměli bychom ale zapomínat, že takový výsledek nebyl předem daný.

Povstání Tibeťanů proti čínské armádě vypuklo před 65 lety. Spustila jej fáma, uvádí odborník Kučera

Před 65 lety, 10. března 1959, vypuklo v tibetské Lhase rozsáhlé povstání. Přestože odpor místního obyvatelstva proti čínské nadvládě sílil již delší dobu, bezprostřední rozbuškou se stala fáma o chystaném zatčení tibetského duchovního vůdce Dalajlámy a jeho následný útěk, vysvětluje Ondřej Kučera v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Odborník na moderní čínské dějiny z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci také upozorňuje, že Tibet měl před čínskou anexí velice komplikované postavení a vnitřní uspořádání, nejednalo se však o otrokářský režim, jak bývá Pekingem podsouváno. Dále vysvětlil například to, jakou roli v eskalaci odporu v Tibetu sehrály Spojené státy, proč je obtížné určit počet obětí povstání a jaké mělo dopad na další vývoj Tibetu.

Konec v nedohlednu. Ohlédnutí za dvěma roky války na Ukrajině

Uplynuly dva roky od zahájení otevřené vojenské agrese Ruska vůči Ukrajině. Konflikt si za tu dobu vyžádal téměř jistě šestimístný počet životů. Zahynuly také tisíce, v drtivé většině případů ukrajinských civilistů. Více než 3,5 milionu lidí před boji uprchlo z domovů. Válka, jejíž konec není v dohledu, nadále představuje jeden z hlavních zdrojů mezinárodního napětí. Během 24 měsíců o ní bylo v tuzemském veřejném prostoru napsáno a řečeno mnohé. Potvrdila se přitom jen malá část predikcí a interpretací. Pochmurné výročí tak může komentátorům a analytikům nabídnout dobrý moment pro kritické zhodnocení svých slov. 

Castro se chopil moci před 65 lety. Kubánský režim má neuvěřitelnou schopnost redefinovat se v zájmu přežití, uvádí Březinová

Před pětašedesáti lety, 16. února 1959, se předsedou vlády na Kubě stal Fidel Castro. Právě on byl klíčovou postavou revoluce, která krátce předtím svrhla diktátora Fulgencia Batistu. Hlavní motivací tehdejších změn byla touha kubánské společnosti po naplnění skutečné nezávislosti země, domnívá se Kateřina Březinová v rozsáhlém rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Amerikanistka působící na Metropolitní univerzitě v Praze také připomněla, že Castro v této době odmítal, že by byl komunistou – k ideologii marxismu-leninismu se přihlásil později. Odbornice na Latinskou Ameriku však problematizuje interpretaci, že se tak stalo pouze pod vlivem probíhající studené války, byť špatné vztahy mezi Kubou a Spojenými státy v orientaci Castrova režimu na Sovětský svaz podle ní sehrály svou roli.

Vrchol gerontokracie i projev hluboké sovětské krize: Před 40 lety nastoupil do čela SSSR Černěnko

Před 40 lety, 13. února 1984, se ujal fakticky nejdůležitější funkce v Sovětském svazu, generálního tajemníka ústředního výboru komunistické strany, Konstantin Černěnko. Tehdy dvaasedmdesátiletý, nepříliš vzdělaný muž, pro něhož bylo typické bezprostřední jednání, postrádal jakoukoliv dlouhodobější a ucelenější vizi vedení státu, který si nárokoval statut světové supervelmoci. Skutečnost, že si sovětští komunisté do svého čela vybrali právě Černěnka, navíc v době, kdy si uvědomovali, že vnitřní i mezinárodní situace je pro zemi stále komplikovanější, byla projevem hluboké krize sovětského systému. Krátká vláda Černěnka, jemuž se již při nástupu do funkce přezdívalo „chodící mumie“, se stala jejím výmluvným symbolem. 

Většina Íránců kritizujících současný režim by návrat před rok 1979 nechtěla, uvádí Horčička

Uplynulo 45 let od oficiálního zrušení monarchie v Íránu, čímž byla završena islámská revoluce vedená duchovním Rúholláhem Chomejním. Následný proces islamizace země postupoval velmi rychle a její ráz proměnil během několika málo let, uvádí Matouš Horčička v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Odborník na Blízký východ působící v Asociaci pro mezinárodní otázky v té souvislosti upozorňuje, že svržená vláda šáha Muhammada Rezy Pahlavího svou prozápadní a sekulární orientací neodrážela postoje velké části íránské společnosti, která byla tradičně a nábožensky laděná. Dále vysvětlil například to, proč uchopení moci Chomejním představovalo logické vyústění tehdejších událostí nebo jaké jsou nástroje, kterými z revoluce vzešlý systém udržuje v zemi dlouhá desetiletí status quo.

105 let od sedmidenní války. Hranice Československa i Polska se zrodily v krvi, upozorňuje historik

Před 105 lety, 23. ledna 1919, zahájily československé ozbrojené síly operaci v Těšínsku, která měla vyřešit tamní teritoriální spor s Polskem. Přestože boje o území nepředstavovaly v dobovém kontextu střední a východní Evropy výjimečnou událost, vypuknutí takzvané sedmidenní války a její průběh byly pro polskou stranu nemilým překvapením, konstatuje historik Vladimír Černý z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz vysvětlil například to, proč bylo Těšínsko vnímáno jako důležitý region, jak Praha a Varšava obhajovaly své nároky na něj nebo z jakého důvody západní velmoci vnímaly konflikt souběžně jako marginální záležitostí, ale i negativní, potenciálně nebezpečný precedent. 

Izraelská operace Cast Lead v Gaze skončila před 15 lety. Přinesla novou fázi konfliktu s Palestinci, míní Záhora

Před 15 lety fakticky skončila několik týdnů trvající izraelská vojenská operace Cast Lead (Lité olovo) zaměřená proti palestinskému radikálnímu hnutí Hamás a dalším militantním skupinám operujícím v Pásmu Gazy. Ani dnes není zcela jasné, zda šlo o bezprostřední reakci Izraele na tehdejší vývoj – především palestinské raketové útoky na izraelské cíle v okolí Gazy –, nebo dlouhodoběji plánovaný úder proti Hamásu, upozorňuje Jakub Záhora v rozhovor pro server EuroZprávy.cz. Výzkumník Pražského centra pro výzkum míru Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy soudí, že střet, který 18. ledna 2009 ukončilo příměří na obou stranách, byl z mnoha důvodů nevyhnutelný. Dodává však, že i tak se v kontextu tehdejší doby jednalo o poměrně šokující eskalaci izraelsko-palestinského konfliktu a zároveň začátek trendu opakovaných, velmi intenzivních výbuchů násilí v Pásmu Gazy a jeho okolí, který vyvrcholil po 7. říjnu 2023.

RVHP vznikla před 75 lety. Její srovnávání s EU je nepřípadné

Před 75 lety, 8. ledna 1949, skončila v Moskvě čtyřdenní konference, jejímž hlavním výsledkem bylo založení Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Organizaci, která představovala faktickou odpověď Sovětského svazu a jeho evropských satelitů na Marshallův plán a počínající ekonomickou integraci západního světa, zpočátku tvořilo šest zemí ovládaných komunistickými stranami, včetně Československa. Jedním z jejích hlavních úkolů bylo zbavit socialistické státy závislosti na dovozu klíčového vybavení, technologií a surovin ze Západu. Tento cíl, stejně jako mnoho dalších, se nikdy nepodařilo naplnit.

Od Clintonova impeachmentu uplynulo 25 let. Aféra Lewinská vypukla spíše náhodou, naznačuje Pondělíček

Uplynulo čtvrtstoletí od začátku neúspěšného pokusu o odvolání amerického prezidenta Billa Clintona z úřadu. Impeachment zahájený 7. ledna 1999 vyvolalo odhalení Clintonova poměru s někdejší stážistkou v Bílém domě, Monikou Lewinskou. V jistém smyslu se jednalo spíše o náhodu, Clinton byl totiž původně vyšetřován kvůli údajným machinacím v aféře Whitewater, kterou opoziční Republikánská strana prezentovala jako druhý Watergate, vysvětluje Jiří Pondělíček. Historik a amerikanista z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze v rozhovoru pro EuroZprávy.cz připomíná, že i z tohoto důvodu se lhaní o mimomanželském vztahu rázem jevilo jako slabý důvod k sesazení hlavy státu, a tak celá situace namísto demokrata Clintona nakonec poškodila spíše republikány.

65 let od zvolení de Gaullea prezidentem. Francii hrozila občanská válka, tvrdí Perottino

Charles de Gaulle, se do historie zapsal především svou rolí během druhé světové války, kdy vedl francouzský zahraniční odboj. Hlavou Francie se však stal později, 21. prosince 1958, v době silně napjaté situace krize, kterou v zemi vyvolala hrozící ztráta Alžírska, vysvětluje Michel Perottino v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Politolog působící na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze v něm mimo jiné uvedl, že rychlost, s níž se de Gaulleovi a jeho stoupencům podařilo demontovat dosavadní, z jejich pohledu nestabilní a neefektivní politický systém a nastolit nové zřízení, pátou republiku, zůstává zarážející. Vysvětlil také, proč je de Gaulle stále vnímán jako velikán francouzských dějin, třebaže na adresu jeho desetiletého prezidentství míří zpětně i kritika.

20 let od dopadení Saddáma Husajna. Bez pomoci místních nemusel být diktátor nalezen, míní politolog Kraus

Irácký diktátor Saddám Husajn se po svém svržení v důsledku Spojenými státy vedené vojenské invaze dokázal skrývat 9 měsíců. Před 20 lety, 13. prosince 2003, jeho útěk skončil, byl dopaden nedaleko města Tikrít. Režim Saddámovy strany Baas a její bezpečnostní aparát byly natolik prorostlé celou zemí, že jejich struktura umožnila bývalému vládci dlouho unikat zadržení, upozorňuje politolog Josef Kraus v rozhovoru pro server EuroZprávy.cz. Expert na Blízký východ z brněnské Masarykovy univerzity v něm dále přiblížil například to, jakou roli v Saddámově zadržení sehrálo vypsání štědré finanční odměny a pomoc místního obyvatelstva. Vysvětlil také, jaký vliv na další vývoj v Iráku mělo nejen Saddámovo zadržení, ale i následné odsouzení k trestu smrti a jeho poprava.  

90 let od smrti Antonína Švehly. Zůstal zapomenutým budovatelem československé demokracie, říká Anev

Před devadesáti lety, 12. prosince 1933, zemřel Antonín Švehla, dlouholetý premiér Československa a vůdce agrární strany. Přestože se na něj dnes do značné míry zapomnělo, jeho přínos byl velký, zdůrazňuje odborník na éru první republiky Petr Anev. Historik působící na Ústavu pro studium totalitních režimů v rozhovoru pro EuroZprávy.cz přiblížil nejen působení Švehly v čele vlády, ale také veřejnosti poměrně neznámou Švehlovu zákulisní aktivitu v roce 1933, kdy se snažil vytlačit z politiky budoucího prezidenta Edvarda Beneše, který podle jeho názoru nenabízel dostatečnou ochranu Československa proti nastupujícímu nacismu. Anev se zamyslel i nad otázkou, jaká byla šance Švehly stát se Masarykovým nástupcem v prezidentském úřadu.    

75 let od Všeobecné deklarace lidských práv. Vnímáme ji jako samozřejmost, což však mnohde stále neplatí, varuje Bílková

Valné shromáždění OSN schválilo před třičtvrtě stoletím, 10. prosince 1948, Všeobecnou deklaraci lidských práv. Nevedla k tomu jen zvěrstva druhé světové války, ale také zkušenost s totalitními režimy v meziválečném období, upozorňuje profesorka Veronika Bílková. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz přiznává, že dokument není právně závazný nástroj, zároveň dodává, že se stal základem pro jiné smlouvy, které právně závazné jsou. Odbornice na mezinárodní humanitární právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze dále vysvětlila například to, proč si nemyslí, že nastal čas Deklaraci aktualizovat či měnit, a z jakého důvodu není šťastné zmiňovat lidská práva pouze v souvislosti s jejich porušováním.