ROZHOVOR | Od Clintonova impeachmentu uplynulo 25 let. Aféra Lewinská vypukla spíše náhodou, naznačuje Pondělíček

Intimní vztah mezi Billem Clintonem a Monicou Lewinskou trval od podzimu 1995, podle výpovědí svědků přibližně dva roky. S aférou spojený impeachment přišel tedy se značným odstupem, ve chvíli, kdy se prezident s někdejší stážistkou v Bílém domě již nestýkal. V čem spatřujete hlavní příčiny této časové prodlevy? 

Poměr prezidenta s Monicou Lewinskou se totiž „provalil“ až v rámci vyšetřování vedeného nezávislým vyšetřovatelem Kennethem Starrem. Ten přitom měl původně prověřit obchodní styky manželů Clintonových s firmou Whitewater a pracoval na tom už od roku 1994. Jeho záběr byl ale daleko širší. V souvislosti s žalobou pro sexuální obtěžování, kterou na Clintona podala Paula Jonesová, se nakonec dostal ke svědectví přítelkyně Lewinské, Lindy Trippové. Té se Lewinská svěřila a Trippová si to nahrála. Dá se říci, že se v jistém smyslu jednalo daleko spíše o náhodu.

Zmínil jste případ Pauly Jonesové. Jak průběh aféry ovlivňovala právě skutečnost, že nešlo o první podobné podezření ze sexuálního obtěžování a nemanželského poměru, kterému Clinton čelil. Obviněními, které vůči němu vznesla někdejší pracovnice arkansaského průmyslového úřadu Jonesová, se ostatně v roce 1997 zabýval i nejvyšší soud… 

Případ Lewinské se tehdy neřešil jako sexuální obtěžování. Dobový kontext byl úplně jiný než dnes po aféře MeToo. Tehdy se psalo o dobrovolném sexuálním poměru, protože tak o něm mluvila i sama Lewinská. Hlasů, které by už v devadesátých letech upozorňovaly na to, že dobrovolnost je v případě tak asymetrického vztahu značně problematická, bylo málo. Případ Pauly Jonesové byl jiný v tom, že ta Clintona vinila přímo ze sexuálního násilí. Nejvyšší soud neřešil samotnou podstatu případu, ale otázku toho, zda je prezident imunní vůči občanskoprávním žalobám. Návrh, který ve sněmovně podali republikáni, vinil prezidenta i ze lhaní právě v případě Pauly Jonesové. V tomto bodě ale sněmovna obvinění odmítla.

Ještě zpět k samotné Monice Lewinské. Můžete přiblížit tuto postavu? Probíhala například její stáž v Bílém domě standardním způsobem, nebo byla ovlivněna skutečností, že tato čerstvá absolventka bakalářského studie psychologie pocházela z renomované a dobře situované rodiny?

Lewinská byla podle všeho ambiciózní a nadanou mladou ženou a pocházela z dobré rodiny. Nejsou žádné doklady, že by měla nějakou protekci, ale vzhledem k tomu, kolik nadaných lidí o stáž v Bílém domě usiluje, mají ti z vyšších vrstev přirozeně výhodu v kontaktech. Existují důkazy, že časté styky Lewinské s prezidentem vedly ke snaze přeřadit ji jinam. Nicméně to, že by někdo z jejích vedoucích věděl, že ony styky jsou sexuální povahy, se nikdy prokázat nepodařilo.

Již jste naznačil, že Clinton nečelil impeachmentu kvůli samotnému poměru s Lewinskou, ale kvůli tomu, že o něm lhal pod přísahou. Doznal se až poté, co Lewinská pod nátlakem vyšetřovatele vydala své šaty, na kterých se zachovaly prezidentovy biologické stopy. Učinil tak formou veřejného prohlášení. Omluvil se v něm za to, že uváděl velké množství lidí omyl, zároveň však zdůraznil, že i prezidenti mají „soukromý život“. Jak tato slova přijala americká veřejnost?

V tom je právě podstata. Clintona nakonec Sněmovna reprezentantů navrhla odvolat z funkce kvůli lhaní pod přísahou a bránění výkonu spravedlnosti výhradně v souvislosti s poměrem s Lewinskou. Čtyři roky trvající vyšetřování údajných machinací v případě Whitewater neodhalilo nic. Republikáni přitom – trochu podobně jako teď v případě Huntera Bidena (syna současného prezidenta Joe Bidena, pozn. redakce) – naznačovali, že jsou jen krůček od naprosto skandálního odhalení. Mnozí Američané tak nakonec Clintona vnímali tak trochu jako oběť s tím, že nebýt rozsáhlého šetření v jiné kauze, nikdy by se jeho soukromý život takto nepropíral. 

Zmíněný Kenneth Star nebyl navíc prvním, kdo začal aféru Whitewater, která přímo vedla k aféře Lewinská-Clinton, vyšetřovat. Už před ním uznávaný bývalý federální návladní Robert Fiske vydal zprávu, kde jasně řekl, že Clintonovi se ničím neprovinili. To nakonec potvrdil i Starr, ale mezitím našel alespoň něco, z čeho prezidenta obvinit. Clinton byl k tomu celkem oblíbený prezident a jeho impeachment tak nakonec spíše poškodil republikány, kteří ve sněmovních volbách v roce 1998 posílili o pouhé čtyři mandáty, i když tento typ voleb v poločase prezidentského mandátu opoziční strana většinou jasně vyhrává.

Od předchozího impeachmentu ve Spojených státech tehdy uplynulo dlouhých 120 let. Vyplývaly z toho nějaké specifické výzvy pro samotnou proceduru? 

Od impeachmentu Andrewa Johnsona sice uběhlo více než století, ale sněmovna si proces procvičila i v roce 1974, kdy vedla šetření proti prezidentu Richardu Nixonovi v aféře Watergate. Články obvinění už byly připraveny, ale Nixon nakonec sám odstoupil, když zjistil, že by ho v Senátu nejspíš vlastní strana nepodržela a on by se tak stal první prezidentem, jehož impeachment horní komora Kongresu stvrdí. K hlasování ve sněmovně tak už nedošlo, ale celý proces před tím vlastně proběhl.

V čem spatřujete hlavní příčinu toho, že Clinton zůstal v úřadu, přestože čelil vážným obviněním – lhaní pod přísahou a bránění spravedlnosti – a v Kongresu měli většinu opoziční republikáni?

Proces odvolání si lze představit jako dvoustupňový, kdy impeachment je něco jako formální obžaloba ze strany Sněmovny reprezentantů. Druhým krokem je pak hlasování v Senátu, který rozhodne, zda prezidenta skutečně „odsoudit“. K tomu je ale potřeba 67 hlasů a republikáni jich měli jen 55. Navíc ani v jednom bodě pro Clintonovu vinu nehlasovali všichni. I někteří republikáni vnímali, že po letech slibů, že Whitewater bude druhý Watergate, byl výsledek v podobě lhaní o mimomanželském poměru dosti slabým důvodem k odstranění prezidenta.

Ovlivnil impeachment z roku 1999 americkou politickou kulturu? V nedávné minulosti byl zopakován dvakrát, v obou případech mu čelil Donald Trump. Přestože obvinění byla odlišná, domníváte se, že Clintonův případ se stal určitým praktickým vodítkem, jak se pokusit odvolat amerického prezidenta z úřadu?

Těžko říct, do jaké míry byl v tomto ohledu formativní. Přečin, který byl Clintonovi dáván za vinu, byl asi skutečně spáchán, ale zároveň šlo vlastně o poměrně marginální záležitost. To, co bylo v obou případech dáváno za vinu Trumpovi, bylo podstatně závažnější. Navíc v obou případech se našli republikáni, kteří v senátu hlasovali pro jeho odvolání, což bylo v dějinách Spojených států poprvé. Jak za Johnsona, tak za Clintona se strana postavila jednotně. Spíš bych řekl, že podobný postup skandalizace pomocí vyšetřování v Kongresu pak republikáni zopakovali v případě Hillary Clintonové v otázce Benghází (vyšetřování případu útoku islamistů na tamní americký konzulát v roce 2012, pozn. redakce) a opakují ho teď se synem současného prezidenta.