KOMENTÁŘ | Není spojenec jako spojenec. Máme věřit přátelství mezi Putinovým Ruskem a Kimovou KLDR?

Podle nejnovější zprávy Multilaterálního monitorovacího týmu pro sankce (MSMT) poskytla Severní Korea během uplynulého roku Rusku rozsáhlou vojenskou podporu. Šlo nejen o vojáky, balistické rakety a miliony kusů munice, ale také o další formy materiální pomoci. Na oplátku Severní Korea od Ruska získala moderní vojenskou techniku, zejména systémy protivzdušné obrany, technologie elektronického boje a rafinovanou ropu. MSMT rovněž uvádí, že Rusko předalo Pchjongjangu technická data, která přispěla ke zdokonalení severokorejského raketového navádění.

Tato zpráva znovu potvrzuje, že autoritářské režimy současnosti – navzdory své rétorice o soběstačnosti a nezávislosti – v praxi bezostyšně spolupracují, pokud je cílem společný boj proti Západu. V tomto směru Severní Korea a Rusko demonstrují známý jev: proti Západu se dokáže spojit téměř každý, kdo vnímá Západ jako hrozbu své moci. Zároveň se však ukazuje, že tato „jednota“ autoritářských států je často postavena na velmi vratkých základech.

Z historického hlediska je zřejmé, že autoritářské režimy mezi sebou nenacházejí stabilní partnerství – jejich vztahy jsou mnohem častěji účelové a dočasné. Rusko, formované dědictvím carské i sovětské imperiální politiky, dnes využívá Severní Koreu primárně jako nástroj k obcházení mezinárodních sankcí a jako levného dodavatele vojenských kapacit. Severní Korea naopak sleduje své tradiční cíle: násilné sjednocení Korejského poloostrova a trvalé vymezování se vůči Spojeným státům, které podporují Jižní Koreu v udržování nezávislosti.

Je nepochybné, že takováto spolupráce mezi autoritářskými státy je motivována především jejich společnou nenávistí k Západu. Tento prvek, byť silný, však není dostatečně stabilní na to, aby vytvořil dlouhodobě funkční spojenectví. Autoritářské režimy se historicky vyznačují vzájemnou nedůvěrou a soupeřením o vliv.

Například během čínsko-sovětského konfliktu v roce 1969 došlo k přerušení spojenectví mezi Moskvou a Pekingem kvůli odlišným národním zájmům a ambicím. I když šlo o komunistické režimy s podobnou ideologií, rozdílné mocenské priority a nedostatek vzájemné důvěry vyústily až v ozbrojené střety.

Naopak demokratické aliance bývají obecně stabilnější, neboť jsou založeny na sdílených hodnotách – respektu k lidským právům, svobodě projevu a právnímu státu. Demokratické země sice také čelí řadě vnitřních problémů, nicméně jejich spolupráce stojí na hodnotách, které mají skutečný sjednocující potenciál.

Nakonec právě autoritářské aliance, jako je ta mezi Ruskem a Severní Koreou či Ruskem a Íránem, mají tendenci rychleji selhávat. V těchto režimech totiž primární zájem vždy spočívá v zachování vlastní moci a kontrole nad obyvatelstvem, což často vede k vnitřnímu konfliktu mezi cíli dané aliance a domácími politickými prioritami.

Závěr je jasný: autoritářské režimy mohou krátkodobě spolupracovat, pokud mají společného nepřítele, ale jejich partnerství je povětšinou účelové a křehké. Demokratické aliance naopak prokazují větší soudržnost díky sdíleným hodnotám a respektu k právnímu rámci. Pokud Západ tento princip pochopí a bude jej důsledně uplatňovat, autoritářské režimy zůstanou ve výsledku izolované a neschopné vybudovat skutečně pevná spojenectví.