ROZHOVOR | Brexit pozpátku? Británie a EU se snaží aktualizovat vztahy, jinak nezvládnou čelit novým hrozbám, říká Meislová

Pět let po brexitu se Londýn a Brusel dohodly na „aktualizaci vztahů“. Co to v praxi znamená? Jde o dílčí technické úpravy, nebo zásadní posun v politickém nastavení vztahu mezi Spojeným královstvím a EU?

První summit Spojeného království a EU přinesl důležitý posun v „resetu“ vzájemných vztahů – jasný signál, že obě strany spolu chtějí dále jednat, pravidelně se potkávat a krok za krokem odstraňovat překážky, které po sobě brexit zanechal. Konkrétně byly přijaty tři dokumenty: společné prohlášení, dohoda o obranně a spolupráci a dokument o obnovené agendy. Došlo ke sjednání konkrétních kroků v oblasti obranné spolupráce, obchodu s potravinami a rybolovu, ale otevřela se cesta k jednáním i v dalších agendách, včetně mobilit mladých lidí, energetiky a uznávání kvalifikací. 

Nový tón je znatelný: méně ideologie, více pragmatismu. Ale zároveň zůstává jasně patrná hranice, kterou zatím nikdo nechce překročit – Spojené království se nehodlá vracet k jednotnému trhu ani volnému pohybu osob. Takže ano, jde o zásadní krok kupředu – ale stále v rámci postbrexitového rámce.

Jeden z unijních diplomatů označil dohodu za „přitulení v zimě“. Hraje v tomto sbližování zásadní roli geopolitická realita — tedy agresivní Rusko a nejistá Amerika? Je Evropa nucena přehodnotit, kdo je jejím klíčovým bezpečnostním a obchodním partnerem?

Výraz „přitulení v zimě“ výstižně popisuje realitu: geopolitický chlad nutí aktéry znovu se zahřát u společného ohně. Změna bezpečnostní mapy bezesporu hraje klíčovou roli – agresivní Rusko, izolacionistická Amerika, nejistý svět. EU i Spojené království si uvědomují, že bez hlubší spolupráce nezvládnou čelit novým hrozbám. 

Do jaké míry je britský přístup k obchodní a zahraniční politice USA odlišný od evropského? Může Londýn díky bilaterálním dohodám manévrovat vůči Spojeným státům pružněji než EU jako celek, nebo i Británie nakonec naráží na stejnou tvrdost americké vyjednávací pozice?

Spojené království si dlouho pěstovalo představu, že po brexitu získá větší volnost ve své obchodní a zahraniční politice – a že právě v oblasti vztahů se Spojenými státy se to rychle projeví. Realita je však mnohem složitější. 

Ano, Spojené království může jednat samostatně, ale v praxi často naráží na stejně tvrdé limity amerických priorit a postojů, jaké zná i EU a její členské země. Flexibilita neznamená automaticky větší vliv. Příkladem je dlouho očekávaná britsko-americká obchodní dohoda, která zůstává i po letech nenaplněná. 

Administrativy v USA – ať už první Trumpova, Bidenova či Trumpova aktuální – neměly dohodu s Velkou Británií na seznamu priorit. Washington upřednostňuje své vlastní ekonomické zájmy, a když přijde na vyjednávání, britská pozice rozhodně není výhodnější než ta unijní. 

Jaký je váš celkový verdikt nad brexitem s odstupem pěti let? Které sliby brexitu se naplnily, pokud vůbec nějaké, a kde Británie zjevně tratila, ať už jde o ekonomiku, geopolitické postavení nebo vnitropolitickou stabilitu?

Můj verdikt je jednoznačný: mnohem více ztrát než zisků – ať už se to týká domácí politiky, ekonomiky, geopolitického postavení či jakýchkoli aspektů. Británie sice získala formální kontrolu nad svými hranicemi a zákony, ale ztratila přístup k největšímu jednotnému trhu světa a schopnost ovlivňovat evropskou politiku zevnitř. Mnoho očekávaných výhod – nové obchodní dohody, silnější globální postavení, nižší míra migrace – se buď nenaplnilo, nebo se ukázaly jako zcela iluzorní.

Lze brexit označit spíše za ideologický projekt než za racionálně promyšlený geopolitický tah? Zůstala v britské politice vůbec nějaká síla ochotná otevřeně mluvit o možném návratu do EU?

Ano, brexit byl především ideologický projekt, postavený na emocionálním apelu na suverenitu a národní kontrolu. Rozhodnutí opustit EU nebylo výsledkem dlouhodobé geopolitické strategie, ale produktem vnitrostranických tlaků a nerealistických představ o tom, co znamená „vzít si zpátky kontrolu“. To, co v kampani vypadalo jako návrat k britské velikosti, se v praxi ukázalo jako komplexní a nákladný proces plný paradoxů. 

Co se politické debaty o možném znovupřistoupení k EU týká, v tuto chvíli v britské politice prakticky chybí síla, která by to otevřeně prosazovala. Labouristé pod vedením Keira Starmera jasně vylučují opětovné připojení k jednotnému trhu nebo celní unii. Konzervativci a Reform UK by jakékoli takové snahy okamžitě využili jako důkaz zrady voličské vůle. A i když průzkumy ukazují, že většina Britů dnes považuje brexit za chybu, nálada je spíše rezignovaná než revoluční. 

Je dnes reálná šance, že by se v horizontu 10–20 let Británie alespoň částečně reintegrovala do unijních struktur, například formou přidruženého členství nebo obnovené účasti na jednotném trhu? Co tomu aktuálně nejvíce brání?

V tuto chvíli to vidím spíše jako nereálný scénář. Ne že by nebyla praktická potřeba – ekonomicky i jinak by obě strany z opětovného vstupu těžily. Ale chybí tu politický základ. Ve Spojeném království v současné době neexistuje politická síla, která by takový návrat dokázala navrhnout a obhájit. Starmerova vláda se distancuje od jakékoli myšlenky na návrat – už jen proto, aby se vyhnula nálepce „zrádců brexitu“. 

Zásadní je ale i pohled z druhé strany La Manche: EU přistupuje vůči ostrovnímu království s velkou dávkou obezřetnosti. Brexit byl pro EU bolestivou zkušeností a Spojené království je dnes vnímáno jako nejistý partner, u něhož se nikdo nechce znovu spálit. Dnešní vláda může být vstřícná, ale co bude po dalších volbách? Vrátí se tvrdší konzervativci? Je Británie vůbec schopná dlouhodobého závazku? 

Unijní instituce i členské státy se dnes raději soustředí na stabilní spolupráci, než aby otevíraly dveře někomu, kdo je před pár lety hlasitě zabouchl. A pak je tu i strukturální problém: neexistuje žádný jasný institucionální model, jak se částečně znovuintegrovat do unijních struktur. Modely typu Norska či Švýcarska nejsou jednoduše přenositelné. 

Jakou roli v proměně vztahů Británie k EU hraje generační faktor? Je dnes mladá britská generace výrazně proevropská a může to do budoucna ovlivnit směr země?

Generační faktor hraje stále výraznější roli — a v dlouhodobé perspektivě může být klíčový. Průzkumy dlouhodobě ukazují, že mezi mladými voliči převažuje silná podpora pro užší vztahy s EU. Ale zároveň je tu zásadní otázka: kdy a zda se tato generace skutečně projeví politicky. Takže zatímco nálady se mění, politická realita se přizpůsobuje pomaleji. 

V dlouhodobém horizontu ale platí, že jak bude starší generace, která hlasovala pro brexit, odcházet z politické scény, a mladší nabývat na síle, může se i debata o vztahu k EU zásadně proměnit. Ne nutně rovnou návratem do EU, ale tlakem na větší propojení, otevřenost a praktickou spolupráci. 

Do jaké míry se brexit odrazil ve vnitřní soudržnosti Spojeného království? Změnilo to dynamiku mezi Skotskem, Severním Irskem a zbytkem země? A je riziko dalšího referenda ve Skotsku stále živé?

Brexit výrazně narušil vnitřní soudržnost Spojeného království a otevřel otázku jeho budoucí podoby. Ve Skotsku se brexit stal klíčovým argumentem pro obnovení požadavku na nezávislost. Skotská národní strana opakovaně tvrdí, že Skotsko bylo „vyvlečeno z EU proti své vůli“. Podpora pro nové referendum se ale v poslední době stabilizovala nebo mírně poklesla – i kvůli vnitřním problémům SNP a absenci jasné strategie, jak by nezávislé Skotsko vstoupilo zpět do EU. 

Přesto zůstává scénář dalšího referenda živý, zejména pokud by se v Londýně ujala vlády strana s tvrdšími protiunijními postoji, nebo pokud by se vztahy mezi Skotskem a centrální vládou dál vyostřovaly. 

Severní Irsko pak čelilo nejen politickému napětí, ale i mnohým praktickým komplikacím – zejména kvůli tzv. Severoirskému protokolu, který držel Severní Irsko de facto napojené na jednotný trh EU, zatímco zbytek Spojeného království z něj vystoupil. Ačkoli se situace po přijetí Windsorkého rámce v roce 2023 uklidnila, napětí zcela nezmizelo. Otázka vnitřní soudržnosti tak zůstává otevřená a rozhodně bude v britské politice rezonovat i v dalších dekádách. 

Jak důležité je pro současnou britskou elitu – nejen vládu, ale i byznys či akademickou sféru – obnovit důvěryhodnost země v evropských očích? Nebo převládá stále mentalita „Global Britain“ bez vazby na kontinent?

Obnovení důvěryhodnosti Spojeného království je dnes pro velkou část britských elit zásadním cílem – i když se o něm často mluví tiše a opatrně. Přestože mentální setrvačnost Global Britain úplně nevymizela, převládá realistické vědomí, že bez funkčních, předvídatelných vztahů s EU se Británie nebude moci úspěšně postavit geopolitickým, ani ekonomickým výzvám. Právě proto vidíme obnovené snahy o spolupráci v různých oblastech – summit v Londýně nebyl jen o dokumentech, ale o gestu důvěry, které má ukázat, že ostrovní království se chce vrátit k intenzivní spolupráci s EU. 

Ztracenou důvěru však nelze obnovit jedním gestem – její obnova je pozvolný, křehký a politicky náročný proces, který vyžaduje trpělivost, konzistenci a ochotu opustit stará schémata. Velká Británie tak čelí dvojímu úkolu: nejen akcelerovat praktickou spolupráci, ale také přesvědčit EU, že je opět partnerem, na kterého je spolehnutí – bez skrytých agend a nečekaných zvratů.