ROZHOVOR | Pokud nemáš na právníka, nedopadneš dobře. Soudci se kryjí a nikdo to nechce změnit, říká o české justici Piussi

Co vás přimělo věnovat se právě tématu pachových stop jako důkazního prostředku? Byl nějaký konkrétní případ nebo moment, který ve vás vyvolal potřebu tento fenomén zkoumat?

Seznámila jsem se s Johnem Bokem a Václavem Peričevičem ze Spolku Šalamoun. Tento spolek byl první, kdo zveřejnil výsledky testování policejních psů a upozorňoval na rozsudky, kde byli obviněni lidé na základě tohoto pochybného, nevědeckého důkazu. Prostudovala jsem si něco o těch případech, setkala se s Ludvíkem Pincem, dlouholetým psovodem a vedoucím výzkumu, který souhlasil s účinkováním ve filmu, a asi tehdy jsem se rozhodla natočit o tom film.

V jaké míře je tento postup v soudní praxi využíván – a je to spíše české, slovenské nebo širší středoevropské specifikum?

Používá se to v postsocialistických zemích, ve vyspělejších státech je to jako nepřímý důkaz v soudním řízení zakázané. Myslím, že se to ještě používá velmi přísným způsobem i ve Francii. Když před několika lety přijeli vědci, etologové do České republiky, nechtěli uvěřit tomu, jak se v České republice používá pachová identifikace.

Na základě čeho lze o věrohodnosti pachové stopy pochybovat? Co říká věda, a co praxe? 

Věda říká, že psovod ovlivňuje svého psa. Výzkum to ukázal jasně. Pokud psovod věděl, kterou pachovou konzervu má pes označit, pes ji ve 99 % označil správně, ale pokud psovod nevěděl, kde je výsledný pach, když se to dělalo naslepo, bylo to, jako když si hodíte kostkou. Tyto výsledky byly utajené. Policie si později udělala svůj vlastní výzkum, ten dopadl ještě hůře. Výsledky se dodnes tají. 

Bohužel praxe ukazuje, že mnoho lidí bylo na základě pachové stopy odsouzeno a později se ukázalo, že byli nevinní. Těch případů bylo mnoho. Přišlo to k nám ze Sovětského svazu, uchytilo se to jako metoda, která se používala na boj s vnitřním nepřítelem. Bohužel po revoluci se to odtajnilo a začalo se to používat v nezměněné podobě.

Považujete použití pachových stop v trestním řízení za eticky problematické? Pokud ano, v čem konkrétně?

Bohužel, případy, kterým jsem se věnovala, kde jsem si prostudovala spisy, tak neetické je slabé slovo. Jsou to justiční zločiny. V případě Zezula-Skalický (po dvou letech vězení je osvobodil Ústavní soud) celý případ stál na dvou nepřímých důkazech, které pro soudce ve Zlíně vytvářely řetězec. První byla pachová stopa a druhý, že jeden pachatel byl malý a druhý větší.

V případě Balhar (ten stále sedí) je řetězec nepřímých důkazů tento: pachová stopa, plán pošty, Balharovi vyšetřovatel řekl, aby nakreslil zázemí pošty, on spolupracoval, tak kreslil. Nakreslil ho špatně. Ale v rozsudku stojí, že pachatel znal zázemí pošty. Třetí nepřímý důkaz je, že je levák.

V případě Lukáše Dobeše je důkaz pouze pachová stopa. Státní zástupkyně řekla a soud to přijal, že to vytváří řetězec, protože těch stop je osm. Tyto všechny případy, kterým se ve filmu věnuji, pachová identifikace se dělala zastaralým nevědeckým způsobem, kde psovod věděl, kde je uložený pachový vzorek. Pokud jsou tito lidé vinni, dokažme jim to ještě jednou, otevřeme jejich případy a soudíme je znovu, bez použití pachové identifikace.

Má tento druh důkazu podle vás vůbec místo v moderní justici – nebo by měl být zcela opuštěn? 

Mohl by se používat jako kriminalisticko-pátrací metoda, ale měl by být zakázán jako důkaz před soudem.

Proč podle vás justice někdy uvěří nepřímému důkazu, jako je pachová stopa, zatímco přímý důkaz (např. alibi) bývá zpochybněn?

Vůbec nevím. Je to záhada, kterou vědí jenom soudci. 

Existuje podle vás reálná vůle tyto mechanismy změnit, nebo spíše panuje institucionalizovaná neochota přiznat chybu?

Žádná vůle to změnit neexistuje. Soudci se navzájem kryjí. Brání svůj hrad.

Vidíte v přístupu k důkazům v české či slovenské justici nějaký vzorec, který odhaluje hlubší selhání systému?

Jeden vzorec znám. Spravedlnost není pro všechny. Pokud nemáš peníze na dobrého právníka, nedopadneš dobře.