Nepochopitelný postup české justice: Nepřímé důkazy stačí k odsouzení, ale ne k vyšetřování krádeže

Dokument Pachová stopa slovenské režisérky Zuzany Piussi se věnuje problematice využívání pachových stop jako důkazního prostředku v trestním řízení. Formou investigativní reportáže rozkrývá okolnosti, za nichž je tento typ důkazu uplatňován v české i slovenské justici, a klade otázky o jeho spolehlivosti i správném právním ukotvení.

Piussi se ve svém dokumentu zaměřuje na širší souvislosti fungování justice ve střední Evropě. Sleduje případy jednotlivců, kteří usilují o obnovu procesů, jež považují za nespravedlivé, a pokládá znepokojivé otázky. Může být metoda identifikace pachatele na základě pachem rozpoznaného místa činu skutečně nestranná? A jak je možné, že právě tento typ důkazu – navzdory opakované kritice ze strany vědecké obce – často postačuje k odsouzení obviněných?

Režisérka je k soudním rozhodnutím na základě pachových stop velmi kritická. „Soudy v případech, kterým jsem se věnovala, (…) jako kdyby té pachové identifikaci věřily. A je to pro mě velké zklamání – dobře, suďme ty lidi, ale bez pachové stopy, když jsme zjistili, že ta metoda je nevědecká, nesprávná, vykazuje mnoho chyb,“ řekla režisérka podle serveru Seznam Zprávy.

V České republice navíc k letošnímu dubnu nepůsobil jediný soudní znalec v oboru odorologie – specializace zaměřené na analýzu pachových stop. Na tento stav nedávno upozornil Spolek Šalamoun. Poslední aktivní znalec, Jiří Rulc, ukončil činnost v roce 2022 poté, co vyšlo najevo, že neoprávněně používal akademický titul Ph.D. Jeho předchůdce, dlouholetý znalec Martin Kloubek, zemřel v roce 2020 – a už tehdy se kolem jeho odborné činnosti vznášely vážné pochybnosti.

Velice přísné podmínky

Pachová identifikace je přitom v českém trestním řízení přípustná jen za přísně stanovených podmínek – musí ji provádět kvalifikovaní odborníci, za využití řádně vycvičených psů a v souladu s vědeckými poznatky. Jde o nepřímý důkaz, který sám o sobě zpravidla nestačí k odsouzení a měl by být vždy podložen dalšími důkazy.

Advokátní kancelář David Netušil na svých webových stránkách uvedla, že se ve své praxi opakovaně setkala s případy, kdy se metoda pachové identifikace ukázala jako problematická. Upozornila na situace, kdy soudy považovaly pachovou stopu za naprosto spolehlivý a nezpochybnitelný důkaz, přestože následně předložené důkazy ve prospěch obžalovaného vedly k nejednoznačným a složitě obhajitelným závěrům.

V jednom z případů například soud připustil možnost, že se obžalovaný mohl před činem náhodně setkat se skutečným pachatelem, čímž se na něj přenesl jeho pach – a ten pak pes mylně identifikoval jako pach obžalovaného.

Ve svém dokumentu Piussi zmiňuje případ Martina Balhara, jenž byl podle serveru Seznam Zprávy odsouzen k devatenáctiletému trestu za vraždu poštovní úřednice ve Skřipově na Opavsku. Režisérka upozornila na to, že rozsudek byl založen výhradně na nepřímých důkazech.

Mimo jiné stál na pachové stopě a ručně kresleném plánku pošty, který Balhar nakreslil na výzvu policistů. „Každý člověk, který zná poštu ve městě, kde žije, umí říct, kde je okno nebo dveře,“ uvedla Piussi. Navíc podle ní plán, který se nachází ve spise, neodpovídá realitě.

Pachová identifikace je podle platné právní úpravy přípustná pouze za přísně stanovených podmínek. Policie ji musí provádět v souladu s interními standardy a současnými vědeckými poznatky. Zásadní je odbornost osob provádějících úkon, řádné proškolení služebního psa a pečlivé zajištění, uchování i dokumentace pachových stop, aby nedošlo k jejich záměně či kontaminaci.

V případech, kdy je pachová stopa sejmuta po zahájení trestního stíhání, musí být navíc přítomen obhájce nebo státní zástupce. Přesto zůstává pachová identifikace pouze nepřímým důkazem, který sám o sobě zpravidla nestačí k uznání viny a měl by být vždy podložen dalšími důkazy. Vyplývá to z nálezu Ústavního soudu z roku 2016, konkrétněji z nálezu IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. března 2016.

Dvojí metr justice

Ze zjištění vyplývá, že soudy dokážou na základě souboru nepřímých důkazů vytvořit konstrukci, která vede k odsouzení obžalovaného. Každý jednotlivý důkaz nemusí být sám o sobě rozhodující. Pokud však do sebe zapadnou, považuje je soud často za dostatečné k prokázání viny.

Právě tento způsob uvažování ale vyvolává vážné otázky. A to zejména tehdy, pokud některé z použitých důkazů, například právě pachová identifikace, čelí dlouhodobé odborné kritice a pochybnostem o své věrohodnosti.

Na zmíněném případu je navíc zarážející skutečnost, že zatímco v případě pachových stop stačí nepřímé důkazy k odsouzení pachatelů trestných činů, mediální společnost INCORP má přímou zkušenost s opačným přístupem některých státních zastupitelství, státních zástupkyň (E. V.) a vyšetřovatelů z kriminálního oddělení v Bartolomějské (M. S.), kdy nepřímé důkazy v případu krádeže několika miliard korun nestačily ani k zahájení důkladného vyšetřování.

Tato zásadní nesourodost ve vnímání a uplatňování nepřímých důkazů ukazuje na znepokojivou míru svévole v rozhodovací praxi orgánů činných v trestním řízení. V některých případech stačí řetězec nepřímých důkazů k odsouzení obviněného, včetně uložení vysokých trestů, zatímco jinde, navzdory podobné důkazní situaci, není vyšetřování ani zahájeno.

Tento dvojí metr nevzbuzuje jen dojem nerovnosti před zákonem, ale také zpochybňuje konzistenci, předvídatelnost a základní spravedlnost celého justičního systému.