KOMENTÁŘ | Konec v nedohlednu. Ohlédnutí za dvěma roky války na Ukrajině

Na rozdíl od politologů, politických geografů či mezinárodních a bezpečnostních analytiků se nezanedbatelná část historiků do hodnocení aktuálně probíhajících událostí a procesů pouští nerada, případně na toto pomyslné pole vstupuje se značnou opatrností. Důvodem je mimo jiné snaha nečinit kategorické soudy pouze na základě veřejně dostupných, nevyhnutelně neúplných a zkreslujících informací. Historik je z povahy své práce naopak zvyklý zpětně korigovat dobové výklady, typicky prostřednictvím analýzy zdrojů, které ve své době nebyly k dispozici. Taková bude hlavní role historiků i v případě války na Ukrajině. 

Navzdory tomu může být historikův pohled na současné dění cenný, především dokáže-li vysvětlit jeho kořeny a kontext nebo korigovat nepřípadné, zavádějící historizující analogie, které se ve veřejné debatě pravidelně objevují. To byla i moje perspektiva, ze které jsem vycházel, když jsem se před dvěma lety rozhodl napsat první z několika komentářů ke konfliktu na Ukrajině. Snažil jsem se v nich o zdrženlivost a věcnost, třebaže vnitřně mě návrat dobyvačné války do Evropy a s ní spojené utrpení nenechávaly chladným. 

Nepříliš důvodů k optimismu 

Na jednu stranu jsem rád, že většina mých postřehů v konfrontaci s vývojem v uplynulých dvou letech obstála. Na druhou stranu není příliš důvodu k optimismu, protože ve srovnání s mnoha dalšími komentáři a analýzami byly mé postřehy často méně povzbudivé. Začněme tím, že se ukázala bezprecedentnost ruského útoku v kontextu evropských dějin po druhé světové válce. Na Ukrajině probíhají mimořádně brutální, lidskou sílu nešetřící boje, které kontinent nezažil desítky let. Stejně tak se potvrdilo, že poté, co Rusko nedokázalo naplnit své původní cíle a situace na bojišti se vyrovnala, rozplynula se možnost, že válka rychle skončí. 

Konflikt má již dlouhé měsíce opotřebovávací ráz. Momentálně proti sobě bojují dvě mohutné armády, ani jedna však nemá převahu potřebnou k výraznému zvratu situace na frontě. Přes dílčí výkyvy ztratila válka úvodní dynamiku, za každý metr postupu se platí těžkými ztrátami. Ani takto vykoupené územní zisky nemusí být při obrovské délce fronty pro celkový vývoj zásadní. Příkladem je nejen loňský nakonec nepříliš úspěšný ukrajinský pokus o průlom směrem k Azovskému moři, ale i ruské dobytí ruin měst Bachmut a Avdijivka, kde se dlouhé bitvy změnily v pověstné mlýnky na maso. 

V tuto chvíli se také ukazuje, že bylo oprávněné věnovat pozornost varováním před nerealistickými nadějemi vkládanými do schopnosti ukrajinských ozbrojených sil uštědřit ruským okupačním vojskům jasnou porážku, a to při nikoliv bezmezné vojenské podpoře ze strany Západu. Zároveň se potvrdilo moje upozornění, že ani neúspěch toho, co bylo ve zkratce označováno jako ukrajinská protiofenziva, nepovede ke konci bojů. Ten zjevně nenastane do chvíle, kdy jedna z bojujících stran – nebo klíčoví západní patroni Ukrajiny – dramaticky přehodnotí své cíle, ať už v důsledku zásadního domácího zvratu, přílišného vyčerpání nebo jiných, neočekávaných událostí. 

Pozitivně lze vnímat snad jen naplnění predikce, že rozhodnutí Vladimira Putina napadnout suverénní evropskou zemi se zřetelným cílem územní expanze povede k semknutí Západu. Řady NATO rozšířilo Finsko, brzy bude završen proces přijetí Švédska. Kreml, který zahájení války ospravedlňoval mimo jiné údajným vojenským ohrožením Ruska ze strany Severoatlantické aliance, svou agresí docílil toho, že země západní Evropy začaly po desítkách let navyšovat své zbrojní výdaje. Stejně tak výrazně ochladla ochota vnímat současného ruského vládce jako relevantního politického partnera. Rusko se nachází v hluboké mezinárodní izolaci a je stále více závislé nejen na pomoci Číny, ale také provinčních mocností jako Írán či Severní Korea. 

Samostatnou kapitolou je to, co válka na Ukrajině prozradila o stavu ruské armády a vojenské techniky. Psal-li jsem o jejím technologickém zaostávání za západními systémy, které sahá do 80. let minulého století, vývoj v posledních měsících dále potvrzuje, nakolik byla proklamovaná modernizace ruské výzbroje v nedávných letech převážně propagandistickým cvičením. Výmluvným příkladem jsou skutečné bojové (ne)úspěchy údajně nezastavitelných střel Kinžal nebo neschopnost Ruska výrazněji nasadit své mocně vychvalované letouny Su-57 či tanky T-14.   

Pokud jde o situaci v Česku, potvrdilo se, že podobně jako v mnoha jiných státech vyprchal úvodní šok, který návrat velké konvenční války do Evropy vyvolal. I ta část společnosti, která jasně odsuzuje ruskou agresi a soucítí s napadenou zemí, postupem měsíců přesouvala svou pozornost k jiným problémům, jež na ni dopadají bezprostředněji. Jistě k tomu přispívá statičnost konfliktu, kdy na bojišti nedochází k výrazným zvratům, stejně jako útlum rozsáhlého masakrování civilistů, jehož jsme byli svědky v prvních týdnech bojů. Pro nezanedbatelný počet Čechů nejde o „naši válku“, byť vláda i mnoho novinářů neúnavně tvrdí opak. 

Zmíněný nárůst apatie na druhou stranu nemá vážné politické důsledky. Žádná tuzemská politická síla dramaticky nenavýšila svou podporu u voličů na základě příslibu, že přestane podporovat Ukrajinu, aby zavládl mír – byť za cenu vítězství Ruska – a odezněly některé, především ekonomické těžkosti s válkou spojené. I tak je ale jasné, že určitá část společnosti proukrajinský postoj Fialova kabinetu odmítá. Důvodem však nemusí být vždy jen sympatie vůči putinovskému Rusku, ale i obecná snaha vymezit se proti vládě, která je dle průzkumů mimořádně nepopulární. Silně medializovaná podpora Ukrajině se pak střetává se dojmem některých lidí, kterým se v posledních letech v důsledku série externích krizí citelně zhoršil život, že na ně se právě kvůli této pomoci nedostalo. Ukrajina a Ukrajinci jsou často především hromosvodem jejich frustrace. 

Co se nepotvrdilo a co ukáže čas 

Nepotvrdila se moje úvaha, zda formální anexe Ruskem dobytých oblastí nebude pro Kreml cestou k ukončení konfliktu. Třebaže v minulosti z úst ruských představitelů zazněly náznaky, že i toto teritorium bude pod ochranným deštníkem jaderného arzenálu a útok na něj bude vnímán stejně jako napadení předválečného území Ruské federace, v praxi nedošlo k pohrůžce nasazením atomových zbraní, pokud neustanou ukrajinské snahy o opětovné dobytí Doněcké, Chersonské, Luhanské a Záporožské oblasti. Buďme za to rádi, jelikož není jisté, kam by taková eskalace jaderné rétoriky ve skutečnosti vedla. 

Velmi diskutovanou otázkou je efektivita sankcí, které na Rusko po 24. únoru 2022 uvalil Západ. Patřil jsem k těm, kteří soudili, že cena pro Rusko bude ohromná a že dopad dříve či později negativně pocítí i běžní Rusové na své životní úrovni. Ke kolapsu Ruska, který předjímali někteří komentátoři, nedošlo. Navzdory tomu nyní ale nelze ani jednoznačně tvrdit, že sankce nefungují, jak s oblibou uvádějí jejich odpůrci.  

Rusko, respektive Sovětský svaz čelil výrazným ekonomickým sankcím a embargu na vybrané zboží a technologie již během studené války. I tehdy se hojně debatovalo o jejich účinnosti a smyslu. Zpochybňován byl například západní mechanismus CoCom, který omezoval přístup Sovětského svazu a jeho spojenců ke klíčovým vědecko-technologických poznatkům a moderním produktům. Analýza interní dokumentace zemí bývalého východního bloku přitom jasně ukazuje, jak dramatické škody jim toto embargo působilo a nakolik přispívalo k jejich zaostávání za Západem. Navenek pochopitelně tamní komunističtí vládci hovořili zcela odlišně a šířili sebevědomý obraz socialistického tábora coby motoru vědecko-technického pokroku.  

Mějme toto na paměti, třebaže dnešní situace je jistě v mnohém odlišná. Na rozdíl od studenoválečných let totiž Západ není jediným zdrojem klíčových technologií. V tomto směru se stále více o slovo hlásí Čína, tudíž pro Rusko existuje více možností, jak dopady sankcí mírnit. Přispívá k tomu i mnohem větší provázanost současného světa. Přesto historická zkušenost nabádá ke zdrženlivosti, nejen pokud jde o hodnocení sankcí, ale i některých dalších aspektů spojených aktuálně probíhající válkou, jejíž konec patrně není o nic blíže, než byl před dvěma lety. 

Autor je historik.