USA potřebují venezuelskou ropu víc než kdy dřív. Z kontroverzní dohody mohou těžit všichni

Nepomohl k tomu ani nátlak na ropné manažery, ani dřívější dohody o reformě průmyslu s nástupkyní Delcy Rodríguezovou. Samotné odstranění autoritářského vůdce Nicoláse Madura prostřednictvím složité vojenské operace a jeho následné zatčení se tak ukázalo být pouze tou snazší částí celého problému.

Zásadní obrat však může přinést podle analýzy CNN páteční překvapivé oznámení o bezprecedentním kroku americké administrativy. Spojené státy totiž podle dostupných informací uzavřely dohodu o získání většinového podílu ve společném ropném podniku s tamní soukromou energetickou společností.

Americká strana by v tomto nově vzniklém podniku měla kontrolovat pětapadesátiprocentní vlastnický podíl. Tento krok by měl na základě stoletého pronájmu ropných polí vytvořit druhou největší ropnou společnost na světě z hlediska celkových zásob hned po podniku Saudi Aramco. Zároveň by to mohlo konečně poskytnout skeptickým americkým firmám tolik žádanou jistotu pro bezpečné investování ve Venezuele.

Jihoamerický stát disponuje prokazatelnými zásobami ropy v ohromujícím objemu přesahujícím tři sta miliard barelů. Nově vytvořená společnost z tohoto celkového množství bude přímo kontrolovat pětašedesát miliard barelů. Spojené státy tímto strategickým tahem více než zdvojnásobí stávající objem šestačtyřiceti miliard barelů ropných rezerv, nad nimiž mají v současnosti kontrolu.

Dovoz suroviny z Venezuely do amerických rafinerií se již zečtyřnásobil a dosáhl objemu zhruba šesti set tisíc barelů denně. Pro Američany to představuje nejvyšší množství dovážené venezuelské ropy za dlouhá léta, čímž se země stala druhým nejvýznamnějším dodavatelem hned za Kanadou.

Ačkoliv jsou Spojené státy v současnosti čistým vývozcem ropy a zároveň jejím největším světovým producentem, dovoz těžších druhů pro ně zůstává nadále klíčový. Americká domácí surovina je převážně lehká a sladká, což ji činí ideální pro výrobu klasického benzínu, nikoliv však pro těžší paliva. Naopak venezuelská produkce má podobu těžkého kalu, který se mnohem lépe zpracovává na asfalt, průmyslové oleje, naftu a letecké palivo.

Většina velkých amerických rafinerií byla navíc vybudována v sedmdesátých letech minulého století přímo na míru právě pro zpracování specifické venezuelské ropy. Zvýšený přísun této těžké suroviny tak americkým zpracovatelským závodům výrazně pomůže k dosažení mnohem vyšší provozní efektivity.

Důležitost stabilních dodávek pro americký trh vzrostla zejména v důsledku nedávného válečného konfliktu s Íránem. Tato blízkovýchodní krize narušila přibližně pětinu celosvětových dodávek ropy na světové trhy. Spojené státy se v této nepřehledné situaci staly dodavatelem poslední instance pro mnoho zemí, které nemohly spolehlivě získávat letecké palivo a naftu ze států Perského zálivu.

Americká administrativa zároveň kvůli zmírnění výpadků v dodávkách z Blízkého východu musela začít čerpat ze svých strategických ropných rezerv. Tyto státní zásoby se následkem toho propadly na nejnižší úroveň od počátku osmdesátých let, což by mohlo zemi ohrozit při případné další energetické krizi.

Od převzetí kontroly nad mocí z rukou předchozího autoritářského režimu zaznamenala Venezuela mírný vzestup ve vlastní těžební produkci. Současná produkce činí přibližně jeden celý a dvě desetiny milionu barelů denně, což představuje mírný nárůst oproti minulému období.

Toto číslo však stále výrazně zaostává za třemi a půl miliony barelů, které země dokázala těžit před nástupem socialistické vlády na konci devadesátých let. Režimy Huga Cháveze a následně Nicoláse Madura totiž připustily nezvratné zchátrání kompletní státní ropné infrastruktury. Pro návrat k původním číslům produkce tak budou podle odborníků nezbytné zahraniční investice v řádech miliard dolarů rozložené minimálně do jednoho desetiletí.

Kromě korporace Chevron, která si jako jediná z velkých amerických firem udržela ve Venezuele stálou přítomnost, zatím ostatní energetické podniky odmítaly v regionu působit. Tamní státní aparát podle pozorovatelů zůstává nadále zkorumpovaný, což se projevilo i na zcela nedostatečné reakci na nedávné ničivé zemětřesení. Země se dlouhodobě potýká s obrovskou mírou kriminality a politická stabilita státu visí stále na velmi tenkém vlásku.

Neobvyklé přímé vlastnictví podílu v soukromém zahraničním ropném poli ze strany americké vlády by ale nyní mohlo vyslat jasný signál ostatním investorům. Velké ropné společnosti by tak při investování mohly získat oporu v americkém právním rámci, což by teoreticky mohlo celý proces značně urychlit.

Případné další rozsáhlé investice budou muset o kapitál tvrdě soupeřit s celou řadou jiných celosvětových projektů nadnárodních ropných firem. Podle analytiků tak pravděpodobně potrvá ještě celé roky, než se ve Venezuele skutečně začne těžit podstatně větší množství ropy. Ponechaný pětačtyřicetiprocentní vlastnický podíl z nové dohody sice tamní hluboké strukturální problémy sám o sobě přes noc nevyřeší.

Nová vláda nicméně bezpodmínečně potřebuje fungující a prosperující ropný průmysl k odvrácení přetrvávající humanitární krize. Následné příjmy z prodeje suroviny pak budou zcela klíčové i pro nevyhnutelnou celkovou obnovu státu po ničivých následcích přírodních katastrof.