Lidé platí životy za krizi, kterou nezpůsobili. Nepál po katastrofě požádal OSN o finanční injekci

Tragédie si vyžádala více než 1 300 lidských životů a tisíce dalších osob zůstávají nezvěstné. Převislý blok ledu a horniny o rozloze zhruba 200 tisíc čtverečních metrů se zřítil z výšky přibližně 1 400 metrů přímo na dno údolí. Náraz byl tak silný, že vyvolal otřesy zaznamenané jako zemětřesení. Led se během pádu zkapalnil a vytvořil mrazivou povodňovou vlnu, která se řítila korytem řeky rychlostí přesahující 170 kilometrů za hodinu.

Dravý proud vody, ledu a kameniva smetl celé vesnice, obytné domy, silnice i mosty a odřízl přeživší od okolního světa. Podle vědců z mezinárodní skupiny World Weather Attribution jsou takto rozsáhlá zřícení v oblasti výjimečná. K podobně masivním událostem dochází podle odhadů přibližně jednou za tisíc až deset tisíc let. Odborníci zdůrazňují, že tato katastrofa ukazuje na dosažení limitů místních adaptačních opatření.

Doktorka Friederike Otto z Imperial College London web The Guardian upozornila na nespravedlnost, které čelí místní obyvatelé. Obyvatelé Nepálu podle ní platí svými životy za krizi, kterou způsobily emise z fosilních paliv tisíce kilometrů daleko. Vědkyně uvedla, že jakmile globální oteplování destabilizuje vysokohorské oblasti, žádná lokální opatření nemohou obyvatele na dolním toku plně ochránit. Dodala, že bez rychlejšího přechodu na nulové emise se budou podobné katastrofy v budoucnu opakovat.

Studie ukázala, že dlouhodobé ohřívání atmosféry působilo jako zásadní destabilizující faktor v regionální geologii. Doktor Ben Clarke vysvětlil, že stopy klimatické změny byly jasně patrné na dlouhodobých proměnách v okolí ledovce. V oblasti, kde ke zřícení došlo, vzrostla teplota od předprůmyslové éry o přibližně dva stupně Celsia. Během července a srpna byly místní teploty o jeden a půl stupně vyšší, než je dlouhodobý průměr.

Místní teploty dosáhly historických rekordů a těsně před katastrofou převyšovaly třicetiletý průměr až o pět stupňů Celsia. Hranice mrazu v Himálaji navíc od osmdesátých let minulého století stoupá přibližně o sto metrů za dekádu. Vyšší teploty a delší období tání výrazně oslabují horské svahy, které dříve pevně držel permafrost. Rostoucí teploty zároveň způsobily značný ústup ledovce a odstranily stabilizující led z okolí místa sesuvu.

K celkovému narušení stability svahu přispělo také silné zemětřesení o síle 7,8 stupně z roku 2015. Přestože přesný podíl této seismické události na nedávné katastrofě nelze přesně určit, horninové podloží bylo již dříve výrazně oslabeno. Vědci zdůrazňují, že klimatickou změnu nelze chápat jako jedinou přímou příčinu, ale jako klíčový destabilizační faktor. Měnící se vysokohorské prostředí totiž zásadně ovlivňuje všechny možné spouštěče svahových nestabilit.

Nepál po ničivé katastrofě oficiálně požádal Fond Organizace spojených národů pro ztráty a škody o finanční podporu. Čerpání prostředků z tohoto fondu vyžaduje doložení přímé souvislosti mezi vzniklou škodou a globální klimatickou krizí. Nepálský ministr zahraničí Shisir Khanal vyzval velké znečišťovatele, aby přijali sdílenou odpovědnost za následky katastrofy. Vyzval především přední emitenty skleníkových plynů, aby si uvědomili dopady svého jednání na zranitelné země.

Madhab Uprety z Klimatického centra Červeného kříže a Červeného půlměsíce uvedl, že k řešení ztrát, kterým čelí zranitelné komunity, je nutné radikální snížení emisí. Náklady na obnovu zničené infrastruktury představují pro rozvojový stát obrovskou finanční zátěž. Nepál přitom k globálnímu znečištění přispěl zcela zanedbatelným dílem, ale čelí nejhorším následkům v první linii. Zástupci organizací proto zdůrazňují potřebu mezinárodní spravedlnosti při pomoci zasaženým oblastem.