Profil editora

Související články:

40 let od Černobylu. Proč jedna katastrofa nevysvětluje rozpad SSSR

Před 40 lety, 26. dubna 1986, došlo k zatím nejzávažnější havárii v historii jaderné energetiky. Série pochybení operátorů čtvrtého bloku elektrárny Černobyl na tehdy sovětské Ukrajině, ignorování bezpečnostních předpisů i nedostatky v designu tamního reaktoru vedly k jeho explozi. Masivní únik radiace následně zasáhl velkou část Evropy. Následky události byly tak dalekosáhlé, že podle některých tvrzení vedly ke kolapsu Sovětského svazu. Obstojí taková interpretace ve světle stávajících historických poznatků?

Turkovy výroky jsou testem české společnosti

Poslanec a vládní zmocněnec pro klimatickou politiku Filip Turek (za Motoristy sobě) označil část pracovníků státní správy za „parazity“. Avizoval, že strana, jejímž zůstává čestným prezidentem, se je rozhodla „deratizovat“. Znepokojivost situace prohlubuje skutečnost, že Turek dehumanizační rétoriku, která připomíná slovník nechvalně známého díla Mein Kampf nacistického vůdce Adolfa Hitlera, aplikoval na politicky definovanou skupinu. To, zda své výroky ustojí, může určit směřování české společnosti. 

Trump v neomalenosti vůči spojencům překonal Brežněva

Donald Trump verbálně zaútočil na americké spojence, kteří odmítli jeho apely, aby se dodatečně zapojili do Spojenými státy a Izraelem rozpoutané války proti Íránu. Členové NATO podle šéfa Bílého domu pouze požívají amerických bezpečnostních garancí, avšak „v případě nouze“ pro svého patrona „nic neudělají“. Vzhledem ke způsobu, jakým Trumpova administrativa současný konflikt na Blízkém východě zahájila, jde o prohlášení, které v míře neomalenosti převyšuje přístup Brežněvova vedení k členským státům Varšavské smlouvy po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979.

Po íránské párty Trumpa s Netanjahuem může přijít zničující kocovina

Fyzická likvidace vybraných politických špiček Íránu v čele s duchovním vůdcem Alím Chameneím a rozsáhlé vzdušné údery proti vojenským kapacitám této země jsou demonstrací enormní síly Spojených států a Izraele. Historická zkušenost posledního čtvrtstoletí nedává příliš důvodů k optimismu ohledně dalšího vývoje v blízkovýchodním regionu. Nepříjemné důsledky mohou být citelné také daleko za jeho hranicemi.

Ideologie, nebo velmocenská identita? Nad zdroji zahraniční politiky Moskvy

Minulý týden navštívil Prahu britský historik sovětského původu Sergej Radčenko. Tuzemským odborníkům i zájemcům z řad veřejnosti mimo jiné představil svou poslední knihu „To Run the World“ (Vládnout světu), která přináší nový pohled na motivaci sovětské zahraniční politiky během studené války. Radčenkova zjištění jsou přitom důležitá i pro pochopení zdrojů jednání současného Ruska. Nedávají však mnoho důvodů k optimismu.

Zpochybnit půjde vše. Turkova kauza ukazuje nebezpečí AI

Reakce na kauzu rasistických, homofobních a k násilí vyzývajících příspěvků, kterými se podle tvrzení Deníku N v minulosti na sociálních sítích prezentoval čerstvě zvolený poslanec Filip Turek (Motoristé), názorně demonstrují jedno z největších a bezprostředních nebezpečí široce dostupné generativní umělé inteligence (AI) pro fungování společnosti. Prakticky veškeré audiovizuální materiály bude možné zpochybnit a relativizovat argumentem, že jde o produkt AI nástrojů. 

Vládní dilema Andreje Babiše: Musí se rozhodnout, zda bude ANO pravicové nebo levicové

Hnutí ANO 2011 s přehledem ovládlo letošní volby do Poslanecké sněmovny. Politický projekt velkopodnikatele Andreje Babiše získal 34,5 % hlasů, což jen těsně zaostalo za rekordním ziskem ODS z před 19 lety. I tak jde o druhý nejlepší výsledek v historii samostatné České republiky. Rozložení sil v dolní parlamentní komoře navíc Babišovi patrně umožní získat pohodlnou podporu pro budoucí vládní kabinet. Jakým směrem se bude ubírat jeho praktická politika, především z ekonomického hlediska, však zůstává velkou neznámou.

70 let od vzniku Varšavské smlouvy. Místo kolektivní bezpečnosti přinesla hegemonii Moskvy

Před sedmdesáti lety, 14. května 1955, zástupci osmi evropských zemí ovládaných komunisty uzavřeli pod sovětskou taktovkou Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Pro nově založenou vojensko-politickou alianci se podle místa podpisu vžil název Varšavská smlouva. V dobové propagandě byla prezentována jako organizace chránící „mír a socialismus“ a protipól západního NATO. V praxi se na více než tři desetiletí stala jedním z důležitých nástrojů Moskvy pro ovlivňování zahraniční a bezpečnostní politiky ostatní členských zemí.

Gorbačov nastoupil před 40 lety. Názory Rusů a světa se snad nemohou více lišit

Datum 11. března 1985 není ve veřejném prostoru příliš připomínáno. Přesto jej můžeme považovat za jeden z klíčových momentů poválečných světových dějin. Ten den do čela Sovětského svazu nastoupil Michail Gorbačov, jehož politika vyústila v kolaps komunistické moci ve střední a východní Evropě i konec více než čtyři desetiletí trvající studené války. Důvody, proč je tento nositel Nobelovy ceny za mír ve světě oslovován, zatímco v rodném Rusku mnohými zatracován, mohou srozumitelně vysvětlit podporu, které u nezanedbatelné části Rusů těší současný kremelský autoritář Vladimir Putin.

"Ani o píď na východ." Slova o budoucnosti NATO po 35 letech pohledem historika

"Preferovali byste sjednocené Německo mimo NATO, nezávislé a bez amerických vojsk, nebo byste preferovali, aby sjednocené Německo bylo svázáno s NATO, při záruce, že působnost NATO se neposune ani o píď na východ proti současnému stavu?" Tato věta, kterou 9. února 1990 pronesl tehdejší americký ministr zahraničí James Baker na jednání se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem, rezonuje v mezinárodní politice i po 35 letech. Často slouží jako argument podporující tvrzení, že Západ po konci studené války slíbil Kremlu nerozšiřovat Severoatlantickou alianci o země bývalého východního bloku, což následně porušil. V konfrontaci s historickými dokumenty však tato interpretace, kterou opakuje i současný ruský režim v souvislosti s válkou na Ukrajině, neobstojí. 

Ve stínu nemohoucího Brežněva. O intervenci v Afghánistánu se v Moskvě rozhodlo před 45 lety

Sovětská vojenská intervence v Afghánistánu měla být rychlou a z globálního hlediska nepříliš významnou akcí. Ve skutečnosti podstatně ovlivnila vývoj světové politiky. Moskevské vedení o ní definitivně rozhodlo před 45 lety, na schůzi politbyra komunistické strany 12. prosince 1979. Zpětný pohled na její průběh odhaluje nejen to, jakým způsobem se na přelomu 70. a 80. let jednalo v Kremlu o zásadních bezpečnostních a mezinárodních záležitostech, ale může vést také k zamyšlení nad některými aktuálnějšími otázkami. 

35 let po sametové revoluci potřebuje Česko další transformaci

Oslavám výročí událostí 17. listopadu 1989, které v Československu zahájily pád diktatury komunistické strany, každoročně dominuje pohled do historie. Bývá připomínán represivní charakter a ekonomická stagnace předlistopadového zřízení. Do kontrastu jsou naopak stavěny následné etablování pluralitní demokracie a hospodářská transformace, která začala přibližovat naši zemi k vyspělým západním ekonomikám. Ačkoliv má toto srovnání své opodstatnění, při výročí sametové revoluce se můžeme také zamyslet nad tím, kam polistopadový vývoj momentálně v Česku směřuje a zda některé recepty ordinované v předchozích 35 letech nepotřebují kritické přehodnocení. 

Prohlédněte si galerii

Pád Berlínské zdi před 35 lety je symbol. Studenou válku ale neukončil

Uplynulo 35 let od chvíle, kdy obyvatelstvu Německé demokratické republiky tamní komunistická moc přestala bránit v opuštění státu přes silně střeženou hranici do západních sektorů rozděleného Berlína. Pomyslný pád Berlínské zdi 9. listopadu se následně zapsal do dějin jako symbolický moment, který ukončil více než čtyři desetiletí trvající rozdělení Evropy. Mnozí jej vnímají také jako konec studené války. Ačkoliv podobné symboly hrají v konstrukci výkladů historie důležitou úlohu, představují také past, která může znesnadnit hledání skutečných příčin přelomových dějinných událostí.

Pochmurnost ruských dějin. Zdroje nostalgie po brežněvismu 60 let po převratu v Kremlu

Před šedesáti lety, 14. října 1964, proběhl v Kremlu palácový převrat, který z čela Komunistické strany Sovětského svazu odstranil Nikitu Chruščova. Vůdcem jedné ze dvou tehdejších světových supervelmocí se stal sedmapadesátiletý Leonid Brežněv. Ačkoliv o jeho schopnostech mnozí pochybovali – což byl ostatně jeden z důvodů, proč byl vybrán jako Chruščovův nástupce –, ostřílený stranický byrokrat následně vládl dlouhých osmnáct let a zemi podstatně proměnil. Skutečnost, že i současní Rusové vnímají brežněvovskou éru velmi pozitivně, vypovídá mnohé o pochmurnosti moderních ruských dějin. 

Nelichotivá bilance Putinových „superzbraní“

Mediálním prostorem v uplynulém víkendu proletěla zprava, že na ruském kosmodromu Pleseck došlo k masivní explozi, jejíž příčnou mělo být selhání vojenské mezikontinentální balistické rakety RS-28 Sarmat. Pokud je tato hypotéza pravdivá, jedná se o další ukázku skutečného, tristního stavu „superzbraní“, kterými se chlubí ruský autoritářský vládce Vladimir Putin ve snaze šířit strach z vojenské síly své země.

"Chtěli něco slyšet, prostě!" Eroze Varšavské smlouvy započala před 35 lety

Dvoudenní summit organizace Varšavské smlouvy v rumunské metropoli, který začal 7. července 1989, proběhl v době historických změn. Doznívaly poslední pomyslné výstřely studené války a rozpadaly se hlavní nosné pilíře komunistické moci ve východní části železnou oponou rozdělené Evropy. Bukurešťská vrcholná schůzka vojensko-politické aliance Sovětského svazu a jeho šesti spojeneckých zemí tak byla dle vzpomínek pamětníků ve srovnání s předchozími „děsivě jiná“. Ačkoliv zůstává veřejnosti téměř neznámá, patří ke klíčovým momentům na cestě k rozpadu východního bloku. 

Budování vládní politiky paměti je nebezpečná cesta

Pod Úřadem vlády ČR má v brzké době vzniknout Rada vlády pro paměťovou agendu. Dvacetičlenný poradní orgán složený z politiků, veřejně činných osob i odborníků má mimo jiné definovat „koncepční přístup“ k historické paměti v České republice a promlouvat do rozdělování financí na projekty, které mají bránit „hybridnímu a revizionistickému zneužívání historie“. Za touto nekonkrétní, avšak záměrně vyhrocenou frází se skrývá snaha posílit závislost výkladu moderních českých dějin na pohledu aktuálně vládnoucí politické garnitury. V praxi se vytváří nebezpečný nástroj, který se nakonec může obrátit i proti záměrům jeho současných iniciátorů.

Předání Gazy palestinské samosprávě paradoxně zhoršilo kvalitu života Palestinců, uvádí Záhora

Před třiceti lety, 18. května 1994, byla v Pásmu Gazy formálně nastolena palestinská samospráva a Izrael zde omezil svou vojenskou přítomnost. Byť to může tuzemské veřejnosti připadat paradoxní, kvalita života Palestinců se tím zhoršila, konstatuje Jakub Záhora z Pražského centra pro výzkum míru na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních studií Univerzity Karlovy. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz připomíná, že Izrael se z Pásma Gazy definitivně stáhl s více než desetiletým odstupem, přičemž interpretace motivů tehdejší vlády premiéra Ariela Šarona se velmi různí. Odborník na současný Izrael také nastínil základní argumenty sporu o to, zda Izrael skutečně přestal Pásmo Gazy okupovat, stejně jako důvody, proč v izraelské společnosti nyní sílí hlasy označující předání Gazy Palestincům za základní strategickou chybu.

Mandelu jako hlavu státu uznávali prakticky všichni Jihoafričané, uvádí afrikanista Skalník

Uplynulo 30 let od chvíle, kdy se jihoafrickým prezidentem stal čelní bojovník proti rasovému apartheidu Nelson Mandela. Během pětileté vlády procházela země především transformací, kdy klíčové státní i ekonomické pozice přebírali černí Afričané, připomíná Petr Skalník v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Afrikanista, antropolog a bývalý diplomat v něm také upozorňuje, že Mandela byl mnohem více nacionalistou než socialistou a za jeho prezidentství Jihoafrická republika získala mezinárodní prestiž a začala hrát rozhodující politickou i hospodářskou roli na kontinentu. Mandelovo působení v čele státu tak považuje za úspěšné, navzdory tomu, že se první hlavě státu černé pleti nepodařilo zkrotit bující kriminalitu a překlenout majetkovou propast ve společnosti.

Kudrnův ÚSTR: Nákladné soudy, odborná ostrakizace, matení veřejnosti

Od nástupu Ladislava Kudrny do funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) uplynuly dva roky. Letmé ohlédnutí za jeho dosavadním působením v čele uvedené instituce neskýtá příliš povzbudivý pohled. Pro politickou reprezentaci, která o směřování ústavu naneštěstí fakticky rozhoduje, by mělo jít o příležitost zamyslet se nad tím, zda je ve veřejném zájmu nadále podporovat management, který se krom banálních proklamací na adresu nedávné historie může pochlubit především sérií prohraných soudních sporů s ředitelovými kritiky a současnými i bývalými zaměstnanci.