Historie letního času v Čechách. Poprvé se zavedl před 110 lety

První snahy o zavedení letního času

Letní čas, to je jednoduše řečeno posunutí hodinek o jednu hodinu dopředu oproti časovému pásmu. O principu jeho zavedení pochází první zmínky z roku 1784, kdy americký státník a vědec Benjamin Franklin napsal dopis do vydavatelství časopisu Journal of Paris, v němž zmiňoval nápad, že kdyby lidé chodili spát dříve a dříve také ráno vstávali, bylo by to velice praktické, protože by byli aktivní po celou dobu, kdy svítí slunce. Později, v roce 1907, již zavedení letního času vážně prosazoval anglický stavitel William Willet, od něhož myšlenku převzali i někteří státníci. S návrhem ovšem ještě tehdy tolik lidí nesouhlasilo, ačkoliv se hovořilo i o značné ekonomické výhodě. Při fungování letního času by se totiž dalo ušetřit za elektrickou energii, protože by nebylo potřeba večer tolik svítit.

110 let letního času

Poprvé se letní čas v praxi uplatnil přesně před 110 lety, v roce 1916, tedy za první světové války. Vůbec prvními zeměmi, kde začal tehdy platit letní čas, bylo Německo a Rakousko-Uhersko, a to dne 30. dubna 1916. Protože součástí Rakouska-Uherska byly v té době i naše země, uplatňoval se letní čas od posledního dubnového dne roku 1916 také na našem území. O měsíc později, v květnu toho roku, začal platit letní čas ve Velké Británii nebo ve Švédsku.

Již od počátku zavádění letního času se veřejně hovořilo o jeho výhodách i nevýhodách. Pozitivem měla být již zmiňovaná úspora elektrické energie i petroleje na svícení. Dělníci z továren si pochvalovali, že mají po pracovní době ještě možnost za denního světla pracovat na svých polích, jejich zaměstnavatelé a majitelé fabrik ale naopak zaznamenávali menší produktivitu svých zaměstnanců. A zaznívaly i hlasy mnohých rodičů, že dětem se nechce chodit do postele ještě za světla. Negativních ohlasů na zavedení letního času u nás převládalo nad těmi pozitivními. Podobné vlny odporu se objevily třeba také v Americe nebo Rusku.

V průběhu dějin se letní čas několikrát a různě proměňoval. Hodiny se posunovaly nejenom o hodinu, ale klidně i o dvě či tři, k čemuž došlo i u nás během druhé světové války. Čas války, to byla i doba velké bídy, kdy se se vším šetřilo. A tedy i se surovinami. Proto se letní čas posunul o dvě hodiny dopředu, aby se ušetřila elektrická energie, uhlí i petrolej. Po skončení války pak v Československu letní čas platil do roku 1949. Znovuzavedení letního času poté nastalo o 30 let později, v roce 1979. Tehdy panovaly velmi silné a dlouhotrvající mrazy, které brzy v zemi vyčerpaly zásoby uhlí, a tak se musely vyhlásit uhelné prázdniny. Děti nechodily do školy, někteří lidé do práce. Nebylo čím topit a aby se nemuselo ani tolik svítit a ušetřila se elektrická energie, zavedl se znovu v dubnu toho roku letní čas, s nímž se upravila i pracovní doba, aby lidé co nejvíce využili přirozené denní světlo. 

Pozitiva a negativa

Letní a zimní čas se u nás, ale i ve většině evropských zemí, střídá dodnes. Z hlediska již několikrát zmiňovaných energetických úspor je letní čas nepochybně pozitivní. Taktéž se hovoří o tom, že má dobrý vliv na zdravý spánek člověka. Je pro něj totiž přirozené, když vstává za světla a ne ještě za tmy. Ovšem letní čas má také svá negativa. Střídání časů v průběhu roku může narušit lidský biorytmus. Některé odborné studie dokonce zmiňují souvislost letního času s chorobami, jako je například obezita nebo mrtvice.