Trump a Netanjahu věřili, že porážka Íránu Blízký východ změní. Vše je ale úplně jinak

Posledním projevem této situace se stalo sestřelení amerického vrtulníku Apache ze strany Íránu, což jasně demonstruje, že teheránští vládci jsou stále schopni Američanům působit škody a nehodlají ustoupit ze své snahy vyjít z konfliktu jako vítězové. Úspěch pro ně znamená zajištění vlastního přežití a posílení pozice prostřednictvím uznání kontroly nad Hormuzským průlivem, který představuje jednu z nejvýznamnějších strategických vodních cest světa. Prezident USA spolu s armádními generály se nyní pokusí najít odpovídající reakci na ztrátu stroje tak, aby ukázali vlastní sílu, ale zároveň neohrozili dosud sice pomalý a neproduktivní, ledaže stále běžící diplomatický proces. Skutečnost, že posádka vrtulníku nehodu přežila, pravděpodobně zabránila mnohem tvrdší americké odvetě.

Šéf Bílého domu vsadil na dohodu s Teheránem, jež by znovu otevřela Hormuzský průliv a stanovila podmínky pro dlouhodobé rozhovory o zásadních tématech v čele s íránskými zásobami obohaceného uranu a tamními jadernými plány. Vzhledem k tomu, že nynější válka je v samotné Americe nepopulární, usiluje Trump o nalezení cesty ven, kterou by mohl domácí veřejnosti prezentovat jako triumf, což se však ukazuje jako mimořádně složitý úkol. Klíčová námořní tepna, která dříve patřila k nejvytíženějším na světě, je totiž kvůli zablokování už od února zcela paralyzována.

Trump a izraelský premiér Benjamin Netanjahu tak na vlastní kůži poznávají historickou pravdu, že rozpoutat válečný konflikt je podstatně snazší než jej dovést k jasnému vítězství. Když na konci února společně zahájili vojenské tažení proti Íránu, oba lídři ve svých videoposelstvích volili výrazy, které odrážely neochvějnou víru v příchod dějinného zvratu a brzký konec režimu vládnoucího od roku 1979. Trump tehdy v brzkých ranních hodinách ze svého floridského sídla Mar-a-Lago vzkázal íránským opozičním silám, že hodina jejich svobody je blízko, a vyzval občany, aby kvůli masivnímu bombardování nevycházeli z domovů a po skončení operace převzali moc v zemi do vlastních rukou.

Následující dopoledne vystoupil se svým projevem také Netanjahu ze střechy ministerstva obrany v Tel Avivu a mluvil s obdobnou jistotou o neodvratném vítězství, které mu umožní zasadit zdrcující úder teroristickému režimu, o což podle svých slov usiloval dlouhých čtyřicet let. Izraelský premiér po celou svou politickou kariéru tvrdil, že hlavní hrozbou pro jeho zemi není palestinská otázka ani arabští sousedé, nýbrž právě Teherán, přičemž předchozí americké prezidenty se mu k útoku přemluvit nepodařilo. Více než dva roky od útoku Hamásu na Izrael z října 2023 Netanjahu ujišťoval své spoluobčany, že vojenská síla s podporou USA zničí nepřátele a zajistí bezpečnou budoucnost, přičemž upřednostňoval sílu před diplomacií.

Zatímco dříve Netanjahu působil jako muž na vrcholu sil, poté, co mu Trump nařídil zrušit plánovaný útok na Bejrút, připomínal podle komentátorů spíše vyfouknutý balon, což reflektuje selhání jeho strategie ohýbat region silou. Trump přitom očekával rychlý úspěch po vzoru nedávného zásahu ve Venezuele, kde americká armáda zajala tamního prezidenta s chotí, převezla je do vězení v New Yorku a dosadila poddajného nástupce, což šéf Bílého domu považoval za učebnicový příklad změny režimu na rozdíl od vleklých válek v Iráku či Afghánistánu. Nyní však musí obě hlavy státu analyzovat, co se stalo, když Spojené státy disponují nejmocnější armádou světa a Izrael je regionální velmocí.

Oba politici viděli v Teheránu režim oslabený ekonomickou krizí, sankcemi a korupcí, na který navíc dolehlo ochromení jeho spojenců, tedy Hamásu v Gaze, Hizballáhu v Libanonu a syrského prezidenta Bašára Asada, jenž musel uprchnout do Moskvy, přičemž samotný Írán v lednu tvrdě potlačil masové domácí protesty. Trump s Netanjahuem však podcenili houževnatost a politickou chytrost tamního vedení, když se mylně domnívali, že likvidace nejvyššího duchovního vůdce a jeho nejbližších spolupracovníků způsobí vnitřní kolaps systému. Přecenili efektivitu vojenské síly proti aparátu, který čelí hrozbám téměř půl století a disponuje propracovanou koncepcí národní bezpečnosti opřenou o náboženské a ideologické přesvědčení.

Konflikt tvrdě zasáhl i arabské státy v Perském zálivu, které jsou spojenci USA a v některých případech i Izraele, přičemž škody se netýkají pouze ušlých zisků z prodeje ropy a hnojiv. Tyto země investovaly obrovské prostředky do vybudování oázy stability a mezinárodního byznysu, avšak investoři a turisté nyní sledují, jak se tato vize kvůli válce rozplývá. Íránské vedení naopak věří, že své přežití a schopnost ochromit globální ekonomiku útoky na sousedy a uzavřením Hormuzského průlivu dokáže proměnit v dlouhodobý odstrašující nástroj vůči Washingtonu a Tel Avivu.

Nová generace íránských vůdců, která nahradila zabité představitele, vykazuje stejný ideologický radikalismus, ale je mnohem ochotnější riskovat v existenčním boji, neboť slovní varování podle nich další agresi nezabrání. Strategií Teheránu je propojení bojů v Libanonu s děním v Zálivu, čímž dává Trumpovi najevo, že nemůže očekávat dohodu, dokud Izrael pokračuje v bombardování Libanonu a snaze zničit hnutí Hizballáh. Tím, že Trump omezil izraelské plány na útok proti Bejrútu s odkazem na blížící se dohodu, fakticky toto propojení obou bojišť uznal, což Netanjahu označil za naprosto nepřijatelné, avšak americký prezident evidentně upřednostňuje vlastní zájmy a ukončení války před izraelskou snahou o úplné ochromení Teheránu. Izraelská armáda sice útok na libanonskou metropoli zrušila, na jih Libanonu však dál útočí velmi tvrdě, a bez zásadního diplomatického průlomu tak nelze v brzké době očekávat ani otevření klíčového Hormuzského průlivu.