Ženevské úmluvy v úpadku? Od Ukrajiny po Gazu, nemocnice jsou stále častějším terčem útoků

Skutečnost, jak nebezpečná je práce v oblastech bojů, dokládá nedávný incident z ukrajinského Chersonu. Porodní asistentka Ljubov Martynenková jela v jasně označené sanitce s logem Červeného kříže vyzvednout stravu pro pacienty, když na vůz zaútočil ruský dron. Dron narazil do boku vozidla a explodoval. Posádka zázrakem přežila jen s lehkými zraněními, avšak útok přímo v areálu městské nemocnice ukazuje na bezohlednost, s níž jsou zdravotníci konfrontováni.

Podobné incidenty se již nahlížejí jako součást celosvětového trendu. Podle údajů mezinárodních organizací monitorujících bezpečnost zdravotnictví v konfliktech se počet útoků na zdravotnickou infrastrukturu od roku 2021 více než zdvojnásobil. K tomuto nárůstu zásadním způsobem přispěla plnohodnotná invaze na Ukrajinu i válka v Pásmu Gazy, přičemž jen za loňský rok bylo zdokumentováno více než dvě stě pět desítek takových událostí ve více než třiceti zemích světa.

Extrémnímu tlaku čelí zdravotnictví také v Libanonu, kde bylo během nedávných bojů zaznamenáno téměř dvě stě padesát incidentů zasažení zdravotnických zařízení. V zemi přišly o život desítky zdravotníků a několik nemocnic na jihu země bylo přímo zasaženo při náletech. Záchranáři a lékaři se tak stávají nepřímými i přímými oběťmi bojových operací, což výrazně omezuje možnost poskytovat péči raněným.

Právní experti a humanitární pracovníci podle webu The Guardian varují, že systematické ignorování ochrany nemocnic vede k postupnému rozpadu mezinárodního humanitárního práva. Podle nich platí, že pokud nelze ochránit ani první linii humanitární pomoci, selhává celý systém mezinárodních záruk. Z nemocnic se v očích válčících stran stává pouhá součást infrastruktury, kterou lze pod nejrůznějšími záminkami vyřadit z provozu.

Nejčastější argumentací agresorů pro údery na nemocnice bývá tvrzení o jejich takzvaném dvojím využití. Státy jako Rusko nebo Izrael pravidelně obhajují své útoky tím, že se v medicínských zařízeních skrývají bojovníci nebo vojenská technika. Právníci však zdůrazňují, že samotné podezření útok neospravedlňuje, protože mezinárodní normy vyžadují jednoznačné ověření vojenského cíle, přiměřenost zásahu i včasné varování civilistů před evakuací.

Dalším klíčovým faktorem je absence reálných trestů pro viníky. V historii mezinárodních soudních tribunálů dosud nepadl žádný samostatný rozsudek výhradně za útok na zdravotnické zařízení. Trestní stíhání těchto činů probíhá většinou pouze jako součást širších obžalob z válečných zločinů, což vytváří atmosféru beztrestnosti a umožňuje válčícím stranám v těchto praktikách bezobav pokračovat.

Soustavné ostřelování nemocnic má přitom pro místní obyvatele nedozírné následky. Lidé se ze strachu před nálety a drony začínají zdravotnickým zařízením vyhýbat, což vede ke kaskádě odvratitelných úmrtí. Ženy jsou nuceny rodit v improvizovaných podmínkách či sklepech, zastavuje se pravidelné očkování dětí a dochází k nekontrolovanému šíření infekčních nemocí kvůli absenci základní péče.

Proměnila se také samotná povaha moderního válčení. Nasazení bezpilotních letounů a naváděných střel s dlouhým doletem stírá hranice tradičního bojiště. Za legitimní cíl je dnes strategicky považováno téměř cokoliv, co může podporovat schopnost protivníka pokračovat v boji, což v praxi znamená i zařízení poskytující péči zraněným vojákům či civilistům.

Humanitární organizace upozorňují, že situace se obrátila do bizardní roviny, kdy to jsou zdravotníci, kdo musí složitě dokazovat svůj neutrání status, namísto toho, aby útočníci zdůvodňovali své zásahy. Zdravotní sestry a lékaři v zasažených oblastech se tak denně vracejí do práce s vědomím obrovského rizika, přičemž samotný zvuk motoru prolétávajícího dronu pro ně představuje neustálou hrozbu.