KOMENTÁŘ | Po íránské párty Trumpa s Netanjahuem může přijít zničující kocovina

Málokterý příslušník euroatlantického civilizačního okruhu má důvod truchlit za zabité předáky íránské teokracie. Od svého nastolení v roce 1979 si opakovaně počínala s nevybíravou brutalitou jak v četných blízkovýchodních konfliktech, tak vůči vlastnímu obyvatelstvu. Masakry Íránců, kteří v uplynulých týdnech v ulicích projevovali nesouhlas s ekonomickým, politickým i společenským úpadkem své země, jsou v tomto směru mementem. Přesto je vojenský úder proti Íránu, k němuž přistoupily Spojené státy a Izrael, v mnoha směrech znepokojivý a přináší mnoho potenciálních rizik.

Ponechme stranou skutečnost, že americko-izraelská akce je dalším hřebem do rakve celému konceptu mezinárodního práva a mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Myšlence, že zlikvidovat nečekaným vojenským úderem vedení státu, který je označen za nepřítele, zajisté zatleskají četní bojechtiví autoritáři napříč světem. 

Vojenský útok je Washingtonem a Tel Avivem ospravedlňován především nutností definitivně zastavit kontroverzní jaderný a raketový program Teheránu. Írán má být celkově odzbrojen. Ve světle loňského úderu na íránská jaderná zařízení, po kterém americký prezident Donald Trump vítězoslavně oznámil, že nukleární hrozbu ze strany Teheránu se podařilo zastavit, jde o pochybný argument. Nic nenasvědčuje tomu, že by země v současné situaci měla k zisku atomové zbraně blíže než v minulosti. Íránští představitelé navíc před americko-izraelským bombardováním ukazovali ochotu o otázce dál jednat.

Paradoxně tak akce může být naopak impulzem k budoucí profilaci jaderných zbraní. Íránská armáda byla dlouho považována za nezanedbatelnou sílu a byla takto prezentována i ve Spojených státech a Izraeli. Zajistit přežití představitelů teheránského režimu přesto nedokázala. Ač odvetný útok v podání Teheránu směřující na americké základny spojence v regionu přinesl oběti na životech a jisté materiální škody, v kontextu dříve zmiňovaných íránských schopností působil až směšně neefektivně.

Íránský příklad tak dále ukazuje, že tváří v tvář americké vojenské technologické převaze představuje jediné skutečně efektivní odstrašení atomová bomba. Každý autoritář si musí položit otázku, proč masivně investovat do konvenčních prostředků, které se přinejmenším v případě Iráku, Libye a Íránu ukázaly jako zcela neúčinné. Kim Čong-un je dnes patrně vděčnější víc než kdy dříve svému otci za to, že dokázal vývoj severokorejské jaderné zbraně dotáhnout ke zdárnému konci.

Není také jasné, zda mají plánovači současného protiíránského tažení ujasněnou představu o dalším vývoji v zemi. Intervence s cílem svrhnout Saddáma Husajna či Muammara Kaddáfího uvrhly Irák a Libyi do dlouhých a krvavých občanských válek. Otřesy vyvolané těmito konflikty byly cítit i mimo region, ať už díky uprchlickým vlnám či teroristickým útokům. Analogický scénář v multietnickém a rozlehlém Íránu by měl být vnímán jako strašák nejen pro Blízký východ, ale také pro Evropu. 

V neposlední řadě impozantní vojenská dominance, kterou Spojené státy a Izrael svým útokem opětovně potvrdily, může dále posílit apetit současných vládců obou zemí rezignovat při řešení mezinárodních problémů na zdlouhavá jednání a naopak spoléhat na tvrdou sílu a schopnost udeřit prakticky kdekoliv a kdykoliv. Vzhledem k tomu, že v jejich čele stojí stárnoucí a nevyzpytatelný Donald Trump a stále více autoritářsky postupující Benjamin Netanjahu, nejde o nikterak radostnou vyhlídku.

Autor je historik.