KOMENTÁŘ | "Chtěli něco slyšet, prostě!" Eroze Varšavské smlouvy započala před 35 lety

Pravidelné zasedání Politického poradního výboru, jak se nejvyšší orgán Varšavské smlouvy nazýval, přivedlo do Bukurešti vládní zástupce členských zemí, a především špičky východoevropských komunistických stran. Situace byla vypjatá. Mezi členskými státy sílily spory ohledně vnitřních reforem, které podněcoval sovětský vůdce Michail Gorbačov. Velmi rozdílné bylo i jejich hodnocení mezinárodního vývoje, který sice zřetelně mířil k zakončení více než čtyři desetiletí trvající studené války, avšak za zcela jiných podmínek, než by ortodoxně smýšlející komunisté preferovali. 

Pro schůzky Varšavské smlouvy, která vznikla v roce 1955 jako východní protiváha NATO, byla až na několik málo výjimek typická uniformita, formálnost a absence hlubokého, otevřeného dialogu. Zpravidla byly svolávány kvůli tomu, aby členské státy vydaly společné prohlášení k mezinárodní politické a bezpečnostní situaci, především k aktuálním otázkám ve vztahu Západ-Východ. Alianční deklarace ve skutečnosti z velké části odrážely stanoviska kremelského vedení. Setkání v červenci 1989 však bylo odlišné a mělo patrně nejbouřlivější průběh v celé historii organizace. 

Důvod, proč se bukurešťské setkání nezařadilo mezi tradičně připomínané události, které v roce 1989 vedly ke zhroucení diktatur komunistických stran ve východní Evropě, spočívá patrně v tom, že enormní zmar, bezradnost a neschopnost reagovat na dobové výzvy ve své době neprosákly na veřejnost. Zápisy rozhovorů, projevů či osobní svědectví se objevily se značným časovým odstupem a na rozdíl od pádu berlínské zdi či projevu československého komunistického vůdce Miloše Jakeše na Červeném Hrádku je nezachytily televizní kamery. Nemohou tedy být tedy snadno vizualizovány ve veřejném prostoru. 

Schůzka ukazuje, nakolik dogmatiky znepokojoval vývoj v Polsku a Maďarsku, kde reformní komunisté zahájili dialog s opozicí a připravovali změny, které výrazně posouvaly dosavadní rámec Gorbačovovy perestrojky. Reformy politického systému v obou zemích totiž fakticky bořily základní kámen státně-socialistických diktatur – mocenský monopol komunistické strany – a zaváděly pluralitní parlamentarismus. Odpůrci, především lídři Východního Německa, Rumunska, Bulharska a Československa, tedy Erich Honecker, Nicolae Ceausescu, Todor Živkov a Miloš Jakeš, vkládali do bukurešťského summitu naděje na zvrat. Jak zpětně vypověděl poslední jmenovaný svým typicky svérázným stylem: „Chtěli něco slyšet, prostě, zastavit tenhle ten proud, který tady nastal. Všady opozice, která tam nebyla vidět, naráz zvedá hlavu, jsou tam demonstrace“. 

Jako v roce 1968 

Odpůrci reforem se k zasedání Varšavské smlouvy upínali patrně z důvodu zkušeností se způsobem řešení krizí v Československu a Polsku v letech 1968, respektive 1980. V obou případech se členské státy Varšavské smlouvy, případně jejich významná část, snažily vyvinout kolektivní nátlak na vládnoucí představitele v ohnisku neklidu. Zopakování tohoto scénáře nyní prosazovali především Živkov a Ceauşescu. Gorbačov jim však ještě před cestou do Bukurešti vyslal jednoznačný signál, že jednání o vývoji v jednotlivých zemích aliance nepřipustí. Brežněvovu doktrínu, která ospravedlňovala vměšování do vnitřních záležitostí spojeneckých zemí, pokud zde byl ohrožen socialismus sovětského typu, považoval kremelský vůdce za uzavřenou kapitolu. To platilo i o její krajní formě, tedy vnější vojenské akci. 

Gorbačov se snažil nespokojené dogmatiky uklidnit, když na ujišťoval, že jeho politika nadále vychází z marxistického světonázoru. Vyzdvihoval také úspěšnou deeskalaci studené války – na které měli zájem i odpůrci reforem –, a byť připustil, že probíhající změny Západ interpretuje jako porážku socialismu, položil řečnickou otázku, zda má aktuální vývoj smysluplnou alternativu. V tom ostatně nebyli zajedno ani dogmatici. Zatímco Honecker a Ceauşescu hájili jasné zachování statutu quo, Jakeš a do jisté míry také Živkov odmítali především hlubší politické změny; proměnám stále více neefektivního státně-socialistického hospodářského modelu se až tak vehementně nebránili. 

Fragmentace Varšavské smlouvy se neprojevila pouze v hlavních projevech stranických vůdců, patrná byla i během diskuzí v kuloárech. Rozhovory spolu vedli především Živkov, Ceauşescu a Honecker. Naopak Gorbačov se bavil nejvíce s maďarskými a polskými představiteli. Československá delegace stála mimo hlavní dění, patrně i díky svému nečitelnému postoji ke Gorbačovovým reformám. Prezident Gustáv Husák měl během setkání s východoněmeckou delegací prohlásit: „Pokud má být dnes někdo konzervativní, pak my – ČSSR a NDR.“ Stranický generální tajemník Jakeš ovšem tato slova korigoval, když konstatoval, že rychlý pohyb ve společnosti lze těžko držet pod kontrolou. Není proto překvapivé, že východoněmecký ministr obrany Heinz Kessler v pamětech označil průběh bukurešťského summitu za „schizofrenní“. 

Gorbačovovo poselství podle něj znělo jasně: každá strana je zodpovědná za sebe a svou zemi. Toto se drasticky lišilo od předchozího tradičního vzývání přátelství a kooperace. Odlišné názory, které prezentovala část stranických vůdců, nebyly sovětskému vůdci příjemné. Jakeš po letech vzpomínal, že Gorbačov se například snažil zastavit dlouhý a reformy silně kritizující projev Ceauşesca. Z průběhu hlavního zasedání byl kremelský vůdce natolik rozladěný, že následně výrazně zkrátil neoficiální poradu – s výmluvou na svůj nabitý program udělil každému ze svých protějšků slovo na pouhých pět minut a namísto očekávané hluboké diskuze Bukurešť kvapně opustil.  

Veřejnosti zůstaly tyto scény skryty, což by však nemělo snižovat jejich historický význam. Dogmatičtí komunističtí vůdci zjistili, že spojenecký systém, který považovali za bezpečnostní záruku proti vnějšímu, ale i vnitřnímu nepříteli, přestal minimálně z druhého hlediska fungovat. Reagovat ovšem dokázali pouze taktním mlčením nebo překrucováním reality. Zatímco vedení KSČ volilo první možnost, východoněmecké stranické politbyro naopak závěry schůzky tradičním ideologickým žargonem prezentovalo jako apel k dalšímu posilování socialismu. Nic nemohlo být vzdálenější skutečnosti. Evropským státně-socialistickým diktaturám zbývalo jen několik málo měsíců existence a bukurešťský summit také definitivně zahájil proces rozpadu Varšavské smlouvy.