KOMENTÁŘ | Nacisté před 83 lety vyvraždili Lidice. Na naše kruté dědictví ale zapomínáme

Nacisté tehdy chtěli demonstrovat svou absolutní moc a zasít hluboký strach mezi obyvatelstvo celého protektorátu. Téměř dvě stovky mužů byly bez slitování popraveny, šedesát žen odvlečeno do koncentračních táborů a osmdesát osm dětí násilně odtrženo od svých rodin, aby byly někam převezeny a jejich osudy se mnohdy navždy ztratily ve válečném šílenství.

Lidice se staly krutým symbolem nacistického režimu, ale také varováním, jak strašlivě křehká je lidská důstojnost a právo na život v okamžiku, kdy o člověku rozhodují zločinné ideologie a nenávist, která se promění v oficiální politiku.

Celkový počet obětí v Lidicích, tedy 192 mužů, 60 žen a 88 dětí, je děsivým svědectvím o hrůzách, které byly spáchány na bezbranných lidech, na rodinách, které měly své příběhy, své životy a sny. Nacisté tak vymazali celé lidské osudy, zničili příběhy desítek rodin a obrazně i doslova vymazali obec z mapy. Vyvraždění Lidic se stalo jedním z nejtemnějších symbolů druhé světové války a dodnes zůstává krvavým mementem nacistického šílenství, které neznalo žádného slitování.

A když se dnes ohlížíme zpět a snažíme se pochopit, co všechno se tehdy stalo a co to znamená pro naši přítomnost, nemůžeme a ani nesmíme přehlížet děsivé paralely, které se znovu objevují v naší době. Podobné hrůzy se totiž odehrávají i dnes, v konfliktech, kde nevinní civilisté znovu čelí násilí, bezpráví a systematickému ničení svých životů a domovů. Ať už jde o ruské útoky na Ukrajině nebo o izraelské operace v Pásmu Gazy, vždy tam cítíme tu pachuť kolektivního trestu, který nakonec nejvíc bolí ty, kteří za nic nemohou a kteří platí svými životy, svým zdravím a svými rodinami.

Lidstvo jako by se stále nedokázalo poučit z hrůz, které nám druhá světová válka zanechala jako nesmazatelný otisk. Tehdy lidé umírali v naprosté beznaději, přicházeli o své nejbližší i o své domovy, byli vyhnáni z rodné země a mnozí už se nikdy nemohli vrátit. Tisíce československých dětí byly tehdy násilně odtrženy od svých rodičů a násilně germanizovány v Německu, tak jako to dnes dělá Rusko s ukrajinskými dětmi.

Domy na Ukrajině i v Gaze dnes stejně jako tehdy lehají popelem a lidé tam umírají v beznaději, přicházejí o své nejbližší a domovy a jsou nuceni prchat ze svých zemí před válkou a násilím, které jim denně hrozí.

A co je možná nejbolestnější: i my, Češi, se svou historickou zkušeností Lidic a dalších válečných tragédií, nejsme dnes schopni se jednoznačně a civilizovaně postavit za pomoc válečným uprchlíkům. Zapomínáme, že právě oni jsou ti šťastnější. Ti, kteří ještě žijí, i když jim okupanti zavraždili jejich blízké, mučili je, znásilňovali je a připravili je o všechno, co znali a milovali.

Pokud se opravdu chceme poučit z vlastní historie, musíme pochopit, že soucit a solidarita nejsou slabostí, ale povinností nás všech.