Rusko válkou ničí samo sebe. Chytilo se do své vlastní ekonomické pasti

Ropa a plyn nejsou pro Rusko jen komodity, ale přímý zdroj válečného rozpočtu. Tyto příjmy tvoří téměř polovinu federálního rozpočtu a pětinu hrubého domácího produktu. Produkce je přitom soustředěna v oblastech, jako je západní Sibiř nebo volžsko-uralská pánev, které dlouhodobě trpí nedostatkem investic ve srovnání s Moskvou. Analýzy nezávislých médií navíc ukazují, že právě tyto těžební regiony vykazují nejvyšší úmrtnost na bojišti v přepočtu na obyvatele.

Tento trend jen prohlubuje již tak kritickou demografickou situaci země. Rusko vstoupilo do války s dlouhodobým úbytkem obyvatel a rekordně nízkou nezaměstnaností, která letos na jaře klesla na 2,2 procenta. Nedostatek pracovních sil pociťuje i energetický sektor, kde počet volných míst v ropném a plynárenském průmyslu meziročně vzrostl o čtvrtinu. Firmy zkrátka nemají koho najímat, protože muži v produktivním věku mizí v „mlýnku na maso“ na frontě.

Historicky Rusko řešilo nedostatek dělníků pomocí migrantů ze střední Asie, ale tato cesta se nyní uzavírá. V ruské společnosti dramaticky narostla xenofobie a násilná rétorika vůči cizincům, což se promítlo i do nových omezujících zákonů. Mnoho středoasijských pracovníků navíc ztrácí motivaci do Ruska jezdit, protože jejich domácí ekonomiky rostou a nabízejí lepší životní podmínky bez rizika pronásledování či nuceného odvodu do armády.

Kreml se tak ocitá v pasti, kterou si sám nastražil. Agrese na Ukrajině ničí pracovní sílu právě v sektorech, které dělají jeho ambice možnými. Moskva sice může nadále posílat tisíce mužů na smrt, ale nemůže to dělat donekonečna, aniž by tím zcela vyprázdnila regiony, které drží ruské hospodářství nad vodou. Rusko v podstatě obětuje svou ekonomickou budoucnost výměnou za pokračování vleklého konfliktu.