KOMENTÁŘ | 25 let Česka v NATO. Členství nebylo samozřejmostí, umožnil jej vývoj v Rusku

V době končící studené války nemělo NATO zdaleka tak pevnou pozici, jako má dnes. Kořeny a fungování organizace byly pevně svázány s bipolárním rozdělením světa, který se zdál být minulostí. Mnozí politici – včetně nové nekomunistické vládnoucí garnitury – tak na přelomu 80. a 90. let mluvili o potřebě vytvoření širšího bezpečnostního mechanismu, který by překonal dosavadní blokové uspořádání symbolizované Varšavskou smlouvou a právě NATO. Situace byla nejasná i díky chystanému sjednocení Německa, jelikož každý z do té doby existujících německých států náležel k jiné alianci.

Dnes je na základě dostupných dokumentů zcela jasné, že klíčoví západní politici v této době o možném rozpuštění NATO nikdy neuvažovali a byli připraveni mu bránit stůj co stůj. Aliance, kterou především ve Washingtonu, ale také v Bonnu a Londýně považovali za jeden z nástrojů, jež umožnil porážku Východu ve studené válce, měla být zachována, i kdyby to znamenalo smířit se s další existencí Varšavské smlouvy. I z tohoto důvodu Západ netlačil na její zrušení a brzdil horlivost, se kterou se o něj snažily některé nové nekomunistické vlády v členských zemích, včetně té československé. Cílem bylo rozptýlit dojem, že NATO prosazuje zánik svého studenoválečného rivala, což by mohlo posílit váhu hlasů volajících po recipročních krocích.

To, že se Západ nechtěl vzdát Severoatlantické aliance, ovšem neznamená, že na úsvitu 90. let počítal s jejím nevyhnutelným rozšiřováním, které započalo na konci dekády. I když si západní, obzvláště američtí činitelé v tomto směru zjevně nechtěli jakkoliv svazovat ruce – a navzdory ruským tvrzením Moskvě během jednání o sjednocení Německa ani neslíbili, že do aliance nevstoupí někdejší sovětští spojenci –, k expanzi NATO byla značná část z nich přinejmenším zdrženlivá. Důvodů bylo více. Vše ale nasvědčuje tomu, že ten hlavní spočíval ve snaze udržet korektní vztahy s Moskvou, která přibližování letitého protivníka ke svým hranicím vnímala nejen jako výraz svého ponížení a studenoválečné porážky, ale také jako potenciální bezpečnostní hrozbu.

Z pohledu post-socialistických zemí ve střední a východní Evropě nastala svízelná situace. Jejich bezpečnost byla dlouhá desetiletí alespoň na papíře zajišťována spojenectvím s Moskvou. Tuto vazbu ale tamní nekomunistické vlády chtěly co nejrychleji přetnout. Byla vnímána jako riziko, a to nejen z pohledu neblahé historické zkušenosti se zásahy Kremlu do vnitřních záležitostí svých spojenců. Potenciálně mohla brzdit i snahu rychle se integrovat do západních politicko-ekonomických struktur, které byly v této době chápány jako bezkonkurenční zdroj prosperity a nejefektivnější forma modernity. Klíčoví západní představitelé ale dávali najevo, že nemají zájem poskytnout bývalým sovětským spojencům bezpečnostní záruky.

Československo, Maďarsko, Polsko a další země zjišťovaly, že za vymanění se z orbitu Moskvy mohou zaplatit vysokou cenu v podobě bezpečnostní nezakotvenosti. Post-studenoválečná transformace Evropy s sebou přitom přinášela mnohé hrozby. Pocit ohrožení se postupem měsíců stupňoval, ať už v souvislosti s pokusem sovětských zastánců starých pořádků svrhnout Michaila Gorbačova, výbuchem násilí v Jugoslávii nebo krizí v Perském zálivu. I proto představitelé uvedených zemí na počátku 90. let neúnavně apelovali na vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, třebaže postupem času z jejich rétoriky vymizela možnost, že by takový krok znamenal i konec NATO. Západní politici jim totiž v interních jednáních dávali najevo, jak je pro ně takový scénář nepřijatelný.

Zavřít medvěda do klece

Navzdory vyhýbavým a mnohoznačným prohlášením klíčoví západní aktéři na počátku 90. let neučinili žádné skutečné kroky, které by směřovaly k vytvoření nových širokých bezpečnostních struktur v Evropě, jejichž součástí by byl i Sovětský svaz, respektive posléze jeho nástupnické státy. NATO zůstávalo jediným funkčním multilaterálním systémem bezpečnosti na severní polokouli. Není proto překvapivé, že nejpozději od druhé poloviny roku 1991 mnohé post-socialistické státy – především nově zformovaná Visegrádská skupina – neviděly jinou bezpečnostní alternativu než členství v alianci a učinily z něj svůj hlavní cíl.

Součástí tohoto posunu byla i změna pohledu post-socialistických zemí na nutnost brát při konstituování nového bezpečnostního uspořádání v Evropě ohled na zájmy Moskvy, kterou v roce 1990 akcentovalo například československé ministerstvo zahraničí v čele s Jiřím Dienstbierem. Nově bylo hlavní vymanit se z bezpečnostního vakua, byť by to znamenalo vytvořit faktické nové geopolitické dělící čáry a zhoršení vztahů s Ruskem. Západ byl paradoxně v tomto směru výrazně obezřetnější a klíčové postavy tamní politiky dlouho nehodlaly vyjít vstříc novým demokraciím za cenu roztržky s Kremlem. Odrazem tohoto přístupu byl kompromisní a široce koncipovaný projekt Partnerství pro mír mezi NATO, post-socialistickými a post-sovětskými státy z roku 1994. 

Z posledních historických výzkumů se zdá, že cestu k rozšíření Severoatlantické aliance ve skutečnosti otevřel vnitřní vývoj v Rusku, ať už šlo o volební úspěch tamních extremistických sil, sílící autoritářství prezidenta Borise Jelcina a především krvavý, na civilisty nehledící zásah armády proti čečenským separatistům. Partnerství pro mír, které neposkytovalo členům na východ od hranice NATO záruku klíčového pátého článku o kolektivní reakci v případě napadení, se rázem jevilo jako nedostatečné. Na relevanci získávaly hlasy, které tvrdily, že tváří v tvář znepokojivým událostem v Rusku musí zbytek Evropy vztyčit novou hráz vůči ohrožení z východu. Příznačná jsou v tomto slova polského prezidenta Lecha Wałęsy, že Partnerství pro mír znamená jen promarnění historické příležitosti „zavřít (ruského) medvěda do klece“.

Další vývoj je dobře známý. Od roku 1999 se NATO rozrostlo o 15 členů. Pětadvacáté výročí prvního rozšíření organizace o Českou republiku, Maďarsko a Polsko tak může posloužit jako příležitost položit si širší otázku: Bylo přijímání nových zemí do aliance hlavním důvodem postupné eroze vztahů mezi Moskvou a Západem, jak je občas naznačováno? Nebo jde o zjednodušující a neúplné vysvětlení příčin tohoto procesu, jehož tragickým vyústěním je i současná válka na Ukrajině?

Jak upozornil přední odborník na ruské moderní dějiny, profesor Vladislav Zubok, rozšiřování NATO v Rusku posilovalo pozice politického tábora, který lze označit jako nacionalisticko-imperialistický. Ten jej využíval k demonstraci tvrzení, že západní – a především americká – politika má za cíl marginalizovat a ponížit Rusko, jehož přirozeným nárokem a právem je být důležitou velmocí. Přijímání dalších a dalších zemí do Severoatlantické aliance bez ohledu na negativní postoj Kremlu dodávalo v některých segmentech ruské společnosti kredibilitu tomuto narativu, navíc vytvářelo další třecí plochu mezi Moskvou a Západem, a to v Jelcinově i Putinově éře.

Zároveň si položme otázku, zda šlo o výrazný faktor pro další oslabení nepříliš silné a disfunkční demokracie v Rusku, jak naznačují někteří kritici rozšíření Severoatlantické aliance. V té souvislosti nesmíme zapomínat, že nestabilita v Rusku v 90. letech, jejímž je současný režim Vladimira Putina produktem, měla primárně vnitřní kořeny. Ty nelze zpochybnit, ani pokud přijmeme základní princip reál politiky, který lze v první post-studenoválečné dekádě na vztahy mezi NATO a Ruskem aplikovat, tedy že každý stát má své bezpečnostní zájmy a sotva začne ze dne na den pojímat letitého rivala jako zcela důvěryhodného partnera.

Podle části analytiků, včetně těch západních, byla cena za rozšíření NATO, kterou Západ zaplatil příliš vysoká. Ve světle událostí z 24. února 2022 je však přinejmenším z českého pohledu dát zapravdu americké historičce Mary Elise Sarotte: Rusko po roce 1999 vojensky zaútočilo na několik zemí ve svém sousedství, nikdy však nešlo o členský stát Severoatlantické aliance. Korelace sice není příčinná souvislost, ale bezpečnostní garance, které poskytuje zmíněný pátý článek washingtonské smlouvy, jsou v tomto směru sotva irelevantní.

Autor je historik.