KOMENTÁŘ | 25 let Česka v NATO. Členství nebylo samozřejmostí, umožnil jej vývoj v Rusku

Česká republika je rovné čtvrtstoletí součástí NATO. Výročí našeho vstupu je pravidelně oslavováno, zařadilo se mezi tradičně připomínaná výročí. Pro mnohé šlo o první skutečně hmatatelný krok na cestě „zpět do Evropy“, jak bývala eufemisticky nazývána transformace společensko-politického zřízení a zahraniční politiky po pádu diktatury KSČ. Členství v alianci mělo symbolickou i praktickou rovinu. Česko – spolu s Polskem a Maďarskem – se zařadilo do pomyslného elitního klubu západních zemí, institucionalizovalo svou polistopadovou mezinárodní orientaci. Zároveň získalo kýžené bezpečnostní garance ze strany tehdy jediné supervelmoci, Spojených států. Neměli bychom ale zapomínat, že takový výsledek nebyl předem daný.

V době končící studené války nemělo NATO zdaleka tak pevnou pozici, jako má dnes. Kořeny a fungování organizace byly pevně svázány s bipolárním rozdělením světa, který se zdál být minulostí. Mnozí politici – včetně nové nekomunistické vládnoucí garnitury – tak na přelomu 80. a 90. let mluvili o potřebě vytvoření širšího bezpečnostního mechanismu, který by překonal dosavadní blokové uspořádání symbolizované Varšavskou smlouvou a právě NATO. Situace byla nejasná i díky chystanému sjednocení Německa, jelikož každý z do té doby existujících německých států náležel k jiné alianci.

Dnes je na základě dostupných dokumentů zcela jasné, že klíčoví západní politici v této době o možném rozpuštění NATO nikdy neuvažovali a byli připraveni mu bránit stůj co stůj. Aliance, kterou především ve Washingtonu, ale také v Bonnu a Londýně považovali za jeden z nástrojů, jež umožnil porážku Východu ve studené válce, měla být zachována, i kdyby to znamenalo smířit se s další existencí Varšavské smlouvy. I z tohoto důvodu Západ netlačil na její zrušení a brzdil horlivost, se kterou se o něj snažily některé nové nekomunistické vlády v členských zemích, včetně té československé. Cílem bylo rozptýlit dojem, že NATO prosazuje zánik svého studenoválečného rivala, což by mohlo posílit váhu hlasů volajících po recipročních krocích.

To, že se Západ nechtěl vzdát Severoatlantické aliance, ovšem neznamená, že na úsvitu 90. let počítal s jejím nevyhnutelným rozšiřováním, které započalo na konci dekády. I když si západní, obzvláště američtí činitelé v tomto směru zjevně nechtěli jakkoliv svazovat ruce – a navzdory ruským tvrzením Moskvě během jednání o sjednocení Německa ani neslíbili, že do aliance nevstoupí někdejší sovětští spojenci –, k expanzi NATO byla značná část z nich přinejmenším zdrženlivá. Důvodů bylo více. Vše ale nasvědčuje tomu, že ten hlavní spočíval ve snaze udržet korektní vztahy s Moskvou, která přibližování letitého protivníka ke svým hranicím vnímala nejen jako výraz svého ponížení a studenoválečné porážky, ale také jako potenciální bezpečnostní hrozbu.

Z pohledu post-socialistických zemí ve střední a východní Evropě nastala svízelná situace. Jejich bezpečnost byla dlouhá desetiletí alespoň na papíře zajišťována spojenectvím s Moskvou. Tuto vazbu ale tamní nekomunistické vlády chtěly co nejrychleji přetnout. Byla vnímána jako riziko, a to nejen z pohledu neblahé historické zkušenosti se zásahy Kremlu do vnitřních záležitostí svých spojenců. Potenciálně mohla brzdit i snahu rychle se integrovat do západních politicko-ekonomických struktur, které byly v této době chápány jako bezkonkurenční zdroj prosperity a nejefektivnější forma modernity. Klíčoví západní představitelé ale dávali najevo, že nemají zájem poskytnout bývalým sovětským spojencům bezpečnostní záruky.

Československo, Maďarsko, Polsko a další země zjišťovaly, že za vymanění se z orbitu Moskvy mohou zaplatit vysokou cenu v podobě bezpečnostní nezakotvenosti. Post-studenoválečná transformace Evropy s sebou přitom přinášela mnohé hrozby. Pocit ohrožení se postupem měsíců stupňoval, ať už v souvislosti s pokusem sovětských zastánců starých pořádků svrhnout Michaila Gorbačova, výbuchem násilí v Jugoslávii nebo krizí v Perském zálivu. I proto představitelé uvedených zemí na počátku 90. let neúnavně apelovali na vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, třebaže postupem času z jejich rétoriky vymizela možnost, že by takový krok znamenal i konec NATO. Západní politici jim totiž v interních jednáních dávali najevo, jak je pro ně takový scénář nepřijatelný.

Zavřít medvěda do klece

Navzdory vyhýbavým a mnohoznačným prohlášením klíčoví západní aktéři na počátku 90. let neučinili žádné skutečné kroky, které by směřovaly k vytvoření nových širokých bezpečnostních struktur v Evropě, jejichž součástí by byl i Sovětský svaz, respektive posléze jeho nástupnické státy. NATO zůstávalo jediným funkčním multilaterálním systémem bezpečnosti na severní polokouli. Není proto překvapivé, že nejpozději od druhé poloviny roku 1991 mnohé post-socialistické státy – především nově zformovaná Visegrádská skupina – neviděly jinou bezpečnostní alternativu než členství v alianci a učinily z něj svůj hlavní cíl.

Součástí tohoto posunu byla i změna pohledu post-socialistických zemí na nutnost brát při konstituování nového bezpečnostního uspořádání v Evropě ohled na zájmy Moskvy, kterou v roce 1990 akcentovalo například československé ministerstvo zahraničí v čele s Jiřím Dienstbierem. Nově bylo hlavní vymanit se z bezpečnostního vakua, byť by to znamenalo vytvořit faktické nové geopolitické dělící čáry a zhoršení vztahů s Ruskem. Západ byl paradoxně v tomto směru výrazně obezřetnější a klíčové postavy tamní politiky dlouho nehodlaly vyjít vstříc novým demokraciím za cenu roztržky s Kremlem. Odrazem tohoto přístupu byl kompromisní a široce koncipovaný projekt Partnerství pro mír mezi NATO, post-socialistickými a post-sovětskými státy z roku 1994. 

Z posledních historických výzkumů se zdá, že cestu k rozšíření Severoatlantické aliance ve skutečnosti otevřel vnitřní vývoj v Rusku, ať už šlo o volební úspěch tamních extremistických sil, sílící autoritářství prezidenta Borise Jelcina a především krvavý, na civilisty nehledící zásah armády proti čečenským separatistům. Partnerství pro mír, které neposkytovalo členům na východ od hranice NATO záruku klíčového pátého článku o kolektivní reakci v případě napadení, se rázem jevilo jako nedostatečné. Na relevanci získávaly hlasy, které tvrdily, že tváří v tvář znepokojivým událostem v Rusku musí zbytek Evropy vztyčit novou hráz vůči ohrožení z východu. Příznačná jsou v tomto slova polského prezidenta Lecha Wałęsy, že Partnerství pro mír znamená jen promarnění historické příležitosti „zavřít (ruského) medvěda do klece“.

Další vývoj je dobře známý. Od roku 1999 se NATO rozrostlo o 15 členů. Pětadvacáté výročí prvního rozšíření organizace o Českou republiku, Maďarsko a Polsko tak může posloužit jako příležitost položit si širší otázku: Bylo přijímání nových zemí do aliance hlavním důvodem postupné eroze vztahů mezi Moskvou a Západem, jak je občas naznačováno? Nebo jde o zjednodušující a neúplné vysvětlení příčin tohoto procesu, jehož tragickým vyústěním je i současná válka na Ukrajině?

Jak upozornil přední odborník na ruské moderní dějiny, profesor Vladislav Zubok, rozšiřování NATO v Rusku posilovalo pozice politického tábora, který lze označit jako nacionalisticko-imperialistický. Ten jej využíval k demonstraci tvrzení, že západní – a především americká – politika má za cíl marginalizovat a ponížit Rusko, jehož přirozeným nárokem a právem je být důležitou velmocí. Přijímání dalších a dalších zemí do Severoatlantické aliance bez ohledu na negativní postoj Kremlu dodávalo v některých segmentech ruské společnosti kredibilitu tomuto narativu, navíc vytvářelo další třecí plochu mezi Moskvou a Západem, a to v Jelcinově i Putinově éře.

Zároveň si položme otázku, zda šlo o výrazný faktor pro další oslabení nepříliš silné a disfunkční demokracie v Rusku, jak naznačují někteří kritici rozšíření Severoatlantické aliance. V té souvislosti nesmíme zapomínat, že nestabilita v Rusku v 90. letech, jejímž je současný režim Vladimira Putina produktem, měla primárně vnitřní kořeny. Ty nelze zpochybnit, ani pokud přijmeme základní princip reál politiky, který lze v první post-studenoválečné dekádě na vztahy mezi NATO a Ruskem aplikovat, tedy že každý stát má své bezpečnostní zájmy a sotva začne ze dne na den pojímat letitého rivala jako zcela důvěryhodného partnera.

Podle části analytiků, včetně těch západních, byla cena za rozšíření NATO, kterou Západ zaplatil příliš vysoká. Ve světle událostí z 24. února 2022 je však přinejmenším z českého pohledu dát zapravdu americké historičce Mary Elise Sarotte: Rusko po roce 1999 vojensky zaútočilo na několik zemí ve svém sousedství, nikdy však nešlo o členský stát Severoatlantické aliance. Korelace sice není příčinná souvislost, ale bezpečnostní garance, které poskytuje zmíněný pátý článek washingtonské smlouvy, jsou v tomto směru sotva irelevantní.

Autor je historik.

Související

Sjezd ODS v Ostravě

Fiala získal srdce členů ODS, český volič ho ale odmítá. Musí přeskočit zeď a dostat se k lidem

Současný premiér Petr Fiala v sobotu obhájil post předsedy Občanské demokratické strany, ministr financí Zbyněk Stanjura zůstává prvním místopředsedou. Fiala se ale nachází ve složité situaci. Musí překonat vysokou zeď, která ho odděluje od běžného českého voliče. Ten před jménem totiž nemá zkratku prof. a situace na Ukrajině je pro něj velice abstraktním tématem. Sdílení informací s veřejností je klíčem k úspěchu. Pokud Fiala chce obhájit i premiérský post, potřebuje běžného českého voliče. 
Vladimir Putin Komentář

Putin vládnoucí dalších šest let je nebezpečím pro Rusko i svět. I Češi se na to musí připravit

Současný ruský prezident Vladimir Putin může po víkendových volbách setrvat na svém postu dalších šest let. Pokud bude kandidovat i v roce 2030, tak jeho panování potrvá až do 2036. Je to scénář, jenž si málokterý jiný politik na světě může dovolit jen přehrát v hlavě. Co ale jedno, případně dvě další funkční období Putina jako prezidenta mohou přinést?

Více souvisejících

komentář NATO Česká republika historie Varšavská smlouva Rusko USA (Spojené státy americké) Polsko Maďarsko

Aktuálně se děje

před 31 minutami

před 50 minutami

Záporožská jaderná elektrárna

MAAE vyzve Rusko a Ukrajinu ke kontrole stavu Záporožské JE

Rafael Grossi, ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), oznámil plány v roce 2024 na pozvání Ukrajiny a Ruska k posouzení technického stavu Záporožské jaderné elektrárny. Grossi také zmínil plány na opětovnou návštěvu Ruska a Ukrajiny.

Aktualizováno včera

Joe Biden

Biden přijal Fialu v Bílém domě a ocenil Česko jako skvělého spojence

Americký prezident Joe Biden přijal v pondělí odpoledne místního času v Oválné pracovně Bílého domu českého premiéra Petra Fialu (ODS), který je na dvoudenní pracovní návštěvě USA. Podle Fialy je klíčové, že obě země sdílejí hodnoty, jakými jsou lidská práva, svoboda a demokracie. Biden řekl, že Praha je pro Washington skvělým spojencem. 

včera

včera

včera

Madame de Pompadour

Nejslavnější královská milenka Madame de Pompadour zemřela před 260 lety

Je tomu přesně 260 let, co zemřela jedna z nejslavnějších královských milenek, která vstoupila do dějin jako Madame de Pompadour. Ačkoliv pocházela z prostých poměrů, dokázala se během několika let vyšplhat mezi společenskou elitu a zajistit si vlivné postavení i bohatství. Majetek ani vliv pro ni však nikdy nebyly na prvním místě.

včera

včera

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu

Izraelská odveta za íránský útok může přijít už dnes, píše Wall Street Journal

Izraelská reakce na víkendový íránský útok může přijít už dnes, napsal americký deník Wall Street Journal s odkazem na své zdroje. Podle webu Times of Israel již proběhlo pondělní zasedání válečného kabinetu, který se zabýval možnostmi odvety. Podle stanice Channel 12 je několik variant, přičemž Tel Aviv hodlá zvolit takovou, kterou nezablokují Američané. 

včera

včera

včera

včera

Dmytro Kuleba je ukrajinský politik a diplomat, od března 2020 ministr zahraničí ve vládě premiéra Denyse Šmyhala.

Kyjev srovnal Izrael s Ukrajinou: Kdybychom měli stejnou podporu Západu jako Izraelci, ubránili bychom se taky

Úspěch Izraele a jeho spojenců, kterým se v noci na neděli ve velké míře podařilo zmařit masivní útok íránských raket a dronů, naznačuje, čeho by Ukrajina mohla dosáhnout proti ruským vzdušným útokům, pokud by měla větší podporu od svých partnerů. V reakci na nejnovější vývoj na Blízkém východě to v pondělí podle agentury AP uvedl ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba.

včera

Ilustrační foto

Dovolená se blíží. Kde na ni vzít, když nejsou peníze?

Letní sezóna se blíží a s ní se zvyšuje i touha po odpočinku a dobrodružství. Mnoho lidí si ale dovolenou nemůže kvůli nedostatku financí dovolit. Naštěstí existuje hodně možností, jak si užít volno naplno i s nízkým rozpočtem a jak nemilou situaci vyřešit.

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

Západní vlády by nás měly namísto obviňování ocenit, vyzval Írán

Írán v pondělí vyzval Západ, aby "ocenil" jeho zdrženlivost vůči Izraeli v posledních měsících. Tento krok ze strany Teheránu následoval po nedělním útoku na Izrael, který byl reakcí na údajný izraelský nálet na íránské velvyslanectví v syrském Damašku.  

Zdroj: Libor Novák

Další zprávy