ANALÝZA | Rusko má kapacity napadnout nejen Evropu. Rádo jich využije, když vycítí slabost

Jestli válka na Ukrajině skončí v dohledné době, je dnes zhruba stejně nejisté jako v době, kdy začala, tedy před téměř čtyřmi lety. Ani čas, ani množství obětí nepřinesly jasnější kontury možného urovnání. Spojené státy v čele s prezidentem Donaldem Trumpem vyvíjejí intenzivní diplomatickou aktivitu s cílem dosáhnout alespoň příměří, ideálně však trvalejšího mírového rámce. Zatím se však ukazuje, že ruský imperialistický postoj představuje zásadní překážku. Kreml trvá na požadavcích, které jsou pro Washington jen obtížně přijatelné bez ztráty strategické kredibility, a pro Ukrajinu by znamenaly hluboké omezení její suverenity i bezpečnostní autonomie.

Cíle Ruské federace navíc zřejmě přesahují rámec jakýchkoli jednání o přímém ukončení konfliktu. Z dosavadního vývoje vyplývá, že Moskva neusiluje pouze o územní zisky či o institucionální ústupky Kyjeva. Ve hře je širší geopolitická ambice, jíž je proměna bezpečnostního uspořádání v Evropě a oslabení transatlantické soudržnosti. Tato strategie, byť často zastřená rétorikou o „historických právech“, má v praxi destabilizující dopad na celý region a komplikuje možnost dosáhnout dohody, která by byla pro všechny strany politicky únosná.

Za těchto okolností je obtížné očekávat rychlý průlom. Každý návrh, který by se přiblížil reálnému kompromisu, okamžitě naráží na propast mezi ruskými maximalistickými požadavky a ukrajinským právem na sebeurčení. Stejně tak se ukazuje, že bez zásadního posunu v ruském strategickém kalkulu nebude mít žádná dohoda dostatečnou životnost. A právě tato podmíněnost, závislá na faktorech, které Západ ani Ukrajina nemohou zcela ovlivnit, činí perspektivu rychlého ukončení války mimořádně nejistou.

Ruský svět v praxi

Pokud jsme dosud hovořili o tom, že ruské válečné cíle přesahují jakékoli realistické parametry vyjednaného ukončení konfliktu, pak ideologický rámec, který Kreml v posledních letech postupně budoval, už jen potvrzuje, že nejde o pouhou improvizaci autoritářského režimu pod tlakem okolností. Naopak, vzniká svébytný systém, který se snaží legitimizovat expanzivní revizionismus jako přirozený projev „historické mise“ státu. Tato konstrukce není nijak zvlášť originální, ale je účelově vybraná tak, aby spojila nacionalismus, imperiální nostalgii a pseudonáboženské motivy do jednoho rámce, jenž má působit jako neotřesitelný.

Kreml tím sleduje jednoduchou, ale nebezpečně účinnou strategii: prohlásit stát a vůdce za jediný autentický hlas „pravého národa“. Každý, kdo tento obraz narušuje, je automaticky vytlačen mimo legitimní společenský prostor. Tento mechanismus je klasickým prvkem personalistických diktatur – jejich stabilita se neopírá o institucionální kontrolu, ale o věrnost pečlivě vybraných loajalistů, kteří představují idealizovanou verzi lidu. Ruské mocenské elity si ony symbolické „zástupce národa“ vytvářejí přesně tímto způsobem, jak napsal například německý server DW.

Příznačné je také to, že hranice „národního prostoru“, který se režim snaží reprezentovat, jsou definovány nikoli geograficky, ale kulturně-jazykově a emocionalitou vůči ruskému státu. Taková elasticita umožňuje začlenit do „sféry odpovědnosti“ prakticky libovolné území. V geopolitickém jazyce to znamená, že Moskva si ponechává právo zasahovat všude, kde existuje ruská menšina či kde se dá vykonstruovat narativ o historické příslušnosti. Z vojenského hlediska je to zásadní, protože to proměňuje konflikt na Ukrajině z regionální války na otevřený spor o to, zda se tato doktrína může šířit bez odporu.

Je-li válka prezentována jako obrana „civilizační identity“ proti údajně degradovanému Západu, stává se pro režim nezbytnou součástí vlastní legitimity. To je důvod, proč každý signál o únavě či nerozhodnosti na straně západních spojenců Moskvu neoslabuje, ale naopak povzbuzuje. Kreml je přesvědčen, že stačí vytrvat a politické posuny v Evropě i USA otevřou cestu k donucení Ukrajiny k ústupkům, které by byly dříve nemyslitelné. Tento kalkul, jakkoli cynický, není iracionální, ale naopak je postaven na dlouhodobém pozorování západních politických cyklů, na fragmentaci veřejného mínění a na rostoucím izolacionismu v klíčových státech.

Z toho plyne nepříjemná realita – dokud je ideologická konstrukce současného režimu založena na představě permanentního konfliktu se Západem, nenabízí žádný logický výstup směrem k stabilnímu míru. Každý kompromis je vnímán jako slabost, každý ústupek jako ztráta historické role. Tento režim se odchyluje od pragmatického autoritářství typu Číny či Vietnamu a přibližuje se spíše modelům, které se udržely pouze silou a strachem, a které se zhroutily teprve tehdy, když narazily na nepřekročitelnou hranici svých ambicí.

A právě zde se kruh uzavírá, protože jakékoli vyjednávání o konci války bude narážet na to, že pro dnešní Moskvu je konflikt nejen prostředkem, ale také účelem. Jeho pokračování umožňuje režimu mobilizovat společnost, potlačovat odpor a vytvářet dojem historické nevyhnutelnosti. Ukončit ho by znamenalo odhalit, že cíle, které Kreml deklaruje, nejsou dosažitelné – a to je pro systém založený na kultu osobnosti existenční riziko.

Pokud chce Západ realitu změnit, nebude mu stačit diplomatická snaha nebo apel na racionální kalkul v Moskvě. Režim přehodnotí své plány teprve tehdy, když se přesvědčí, že jeho expanzivní strategie je nejen riskantní, ale především neproveditelná. A to je moment, který se nikdy nedostaví sám od sebe.

Kdo je další na řadě?

Varování evropských vojenských představitelů, že Rusko by bylo schopné zahájit omezený útok na území NATO prakticky okamžitě, jen potvrzuje to, co jsme diskutovali dříve. Současný ruský režim vytváří ideologii a mocenský rámec, v němž je permanentní konfrontace se Západem nikoli výjimkou, ale standardem. Není přitom důležité, zda takový útok skutečně plánuje; důležité je, že si ponechává vojenskou kapacitu i politicko-narativní prostor, aby tuto možnost kdykoli využilo jako nástroj nátlaku. A stejně podstatné je, že Kreml pečlivě sleduje slabiny, rozpory a vnitropolitické turbulence na Západě, jak upozornil server Newsweek.

Evropští velitelé, jako například Alexander Sollfrank, upozorňují na ruskou schopnost provést „malý, rychlý, regionálně omezený“ útok. To je scénář, který se ideálně hodí k testování odhodlání aliance, zejména v regionech, kde by Moskva spekulovala o pomalejší nebo nejednotné reakci. A nemusí jít pouze o pobaltské státy. Rusko dlouhodobě mapuje zranitelnosti na celém východním křídle NATO, od Polska, které je nejaktivnějším podporovatelem Ukrajiny, přes Rumunsko, jež leží v bezprostřední blízkosti ruských operací v Černém moři, až po Slovensko, kde se politická atmosféra výrazně posunula směrem k ambivalenci vůči NATO a EU.

Zároveň je třeba si uvědomit, že ruské úsilí o expanzi a udržení „sféry vlivu“ zdaleka nekončí na hranicích NATO. V postsovětském prostoru probíhají tiché, ale významné tektonické posuny, které mohou Kreml buď povzbudit, nebo vyprovokovat k agresivním krokům.

Kazachstán je klíčovým příkladem. Jeho vedení se snaží udržet opatrnou autonomii, ale tlak Moskvy roste. Kazašské odmítnutí uznat anexi ukrajinských území, snaha diverzifikovat obchodní cesty mimo Rusko a posilování vztahů s Čínou i Západem Kreml iritují. Právě zde může ruský režim dospět k závěru, že „ztráta kontroly“ nad strategickým partnerem ohrožuje jeho regionální ambice. Zatímco přímý vojenský zásah by byl riskantní, hybridní operace, destabilizace či využití ruských menšin pro „ochrannou operaci“ zůstávají realistickými nástroji.

Zakavkazsko je dalším prostorem, kde se Rusko snaží udržet zbytky svého vlivu. Arménie se rychle vzdaluje Kremlu, frustrovaná tím, že ruské bezpečnostní garance selhaly v nejkritičtějším okamžiku. Ázerbájdžán se díky své ekonomické a vojenské síle stále více orientuje na Turecko. Gruzie, navzdory pronikající ruské infiltraci, stále patří k zemím, které mají jasnou euroatlantickou orientaci, byť oslabenou domácími spory. Pro Moskvu je tento region bolestivým připomenutím toho, že její „civilizační projekt“ má trhliny. Právě proto se bude Kreml pokoušen zasahovat tam, kde ucítí příležitost obnovit svou pozici.

Tento širší regionální obraz zároveň doplňuje evropské obavy. Když němečtí vojenští stratégové varují před možností ruského útoku do roku 2029, tak vidí režim, který je ideologicky orientován na expanzi, geopoliticky frustrovaný oslabenými pozicemi ve svém sousedství a zároveň přesvědčený, že Západ ztrácí vůli jednat.

Kreml velmi dobře chápe, že článek 5 NATO je účinný pouze tehdy, pokud v něj spojenci skutečně věří. Právě tato víra může být terčem systematického testování a Moskva má k dispozici celou škálu nástrojů. Patří mezi ně cílené provokace v pobaltských státech s početnými ruskými menšinami, destabilizační působení v Moldavsku či na jižní hranici Ukrajiny, ale také tlak na Kazachstán, jenž by mohl zásadně proměnit ruské postavení ve Střední Asii. Neméně významné jsou snahy narušit politickou jednotu v rámci samotné aliance, zejména v zemích, kde je veřejná debata náchylnější k proruským narativům, zejména v Maďarsku, na Slovensku či v Česku.

Pokud Moskva považuje válku za klíčový nástroj pro udržení legitimity režimu, pak jakákoli diskuse o možném ukončení konfliktu musí vycházet z toho, zda Západ dokáže dlouhodobě udržet svou odstrašující sílu. Jde o konkrétní kapacity, jako třeba stabilní výrobu munice, vyšší investice do obrany, odolnost veřejného mínění vůči únavě z konfliktu a schopnost systematicky bránit společnost proti hybridním útokům, které jsou zaměřeny na oslabení důvěry a rozštěpení politické soudržnosti.

To, zda se Moskva skutečně odhodlá překročit další hranici, tedy nezávisí primárně na jejích vojenských možnostech – ty má. Rozhodující bude, zda získá dojem, že Západ ztrácí vůli riskovat, nebo zda jí bude čelit pevné a konzistentní odhodlání. Pokud převažuje pokušení „zmrazit problém“ a doufat v jeho samovolné odeznění, pak je prostor pro ruskou agresi širší. Právě v tomto mocenském kalkulu se rozhodne, zda současná varování zůstanou jen hypotézou, nebo se promění v předzvěst mnohem vážnější krize.