Evropa může čelit válce s Ruskem do několika let. Podle expertů na to není vůbec připravena

Na konferenci pořádané think-tankem RUSI nezasedli váleční štváči, ale lidé z praxe – vojáci, úředníci NATO a analytici. Jejich závěry vycházejí z informací tajných služeb, podle nichž se Rusko chystá na možný přímý střet. Jedinou cestou, jak takovému scénáři zabránit, je podle nich zajistit, aby v případném boji Evropa jednoznačně zvítězila. K tomu je však zapotřebí nejen finančních investic, ale i zásadní změny v myšlení celé společnosti.

Odborníci varují, že hybridní válka už vlastně probíhá. Rusko využívá sabotáže, dezinformace a narušování vzdušného prostoru k tomu, aby v západních zemích vyvolalo chaos. Přestože Moskva popírá jakoukoli vinu, incidenty jako rušení GPS signálu v Pobaltí nebo útoky na kritickou infrastrukturu jsou stále viditelnější. Sam Greene z King’s College London upozorňuje, že veřejnost začíná být situací znepokojena, i když politici o hrozbě často mluví jen velmi opatrně.

Moskva zatím na členské státy NATO přímo nezaútočila, odhady, kdy by se tak mohlo stát, se ale zkracují. Šéf NATO Mark Rutte i německá rozvědka zmiňují horizont pěti let, tedy rok 2029. Pobaltí je ještě pesimističtější a mluví o pouhých třech letech. Vladimir Putin sice tvrdí, že Rusko válku neplánuje, ale zároveň dodává, že pokud ji Evropa vyprovokuje, je na ni země připravena.

Alianční plány na obranu Pobaltí sice existují, ale podle expertů, jako je Jack Watling, pokulhávají v realizaci. Vlády sice mají na papíře počty vojáků, ale faktické kroky k jejich zajištění váznou. Bývalý generál Richard Barrons zdůrazňuje, že Británie i zbytek Evropy musí urychleně posílit odolnost infrastruktury, civilní obranu a připravit ekonomiku na válečný stav. Současným tempem by příprava trvala deset let, ale čas na ni může být poloviční.

Dlouhé období míru od konce druhé světové války přineslo Evropě „mírovou dividendu“, kdy se peníze místo do zbrojení investovaly do sociálního státu. To skončilo s příchodem Donalda Trumpa, který zpochybnil automatickou pomoc USA, a s plnohodnotnou ruskou invazí na Ukrajinu. Dnes už většina členů NATO plní cíl dávat 2 % HDP na obranu a plánuje se navýšení na 5 %, což ale bude pro mnohé rozpočty extrémně bolestivé.

Ochota občanů se na obraně podílet se napříč kontinentem liší. V Polsku nebo Pobaltí, kde lidé cítí bezprostřední ohrožení, je podpora pro budování krytů a vojenský výcvik vysoká. Skandinávské země jako Švédsko a Finsko zase sázejí na koncept „totální obrany“, do které je zapojen každý občan. V zemích s nižší důvěrou ve státní instituce, jako je Spojené království, bude však prosazování podobných obětí mnohem složitější výzvou.