ROZHOVOR | 10 let od krymského referenda. Konalo se pod hlavněmi ruských samopalů, připomíná Lebduška

Pro lepší pochopení problému je dobré čtenářům alespoň rámcově nastínit, že otázka příslušnosti Krymu k Rusku či Ukrajině se neobjevila v souvislosti s revolucí na Ukrajině v roce 2014. Už v době rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 i ta část ruských politiků, kteří souhlasili se vznikem nezávislého ukrajinského státu, považovala vyčlenění poloostrova z hranic Ruské federace za stěží přijatelné. Otázka v první polovině devadesátých let silně rezonovala v ruské politické debatě. Můžete přiblížit, z jakého důvodu byla tak citlivá? 

Otázka Krymu byla citlivá hned z několika důvodů. Jednalo se o jediný region Ukrajiny, kde se místní obyvatelstvo většinově hlásilo k ruské národnosti a mělo poměrně jasnou ruskou identitu, ačkoliv podle posledního sčítání lidu z roku 2001 jich bylo „jen“ asi 60 procent. To je velký rozdíl oproti většinově ruskojazyčným regionům především na východě Ukrajiny, kde se lidé nehledě na jazyk většinově hlásili k ukrajinské národnosti a reálně pro ně byla charakteristická ne zcela vyhraněná regionální nebo místní identita, což se výrazně změnilo až po roce 2014. 

Spolu s tím je v ruské kolektivní paměti Krym nesmírně důležitý jako místo spojené s řadou významných osobností, jako je například Alexandr Puškin nebo Anton Čechov. Zároveň nesmíme zapomínat ani na mýtus Sevastopolu, známého jako „město ruské vojenské slávy“, který je, jakožto hlavní přístav ruské Černomořské flotily, spojený s Krymskou válkou v padesátých letech devatenáctého století a druhou světovou válkou. Právě vojenský přístav a Černomořská flotila jsou dalším důvodem, proč byl Krym pro Rusko strategicky důležitý i z vojenského hlediska. 

Z těchto důvodů byla na Krymu a v Sevastopolu, který má speciální status a tvoří samostatnou administrativní jednotku, 1. prosince 1991 nejnižší podpora v referendu o ukrajinské nezávislosti, byť i zde se většina hlasujících vyslovila pro nezávislou Ukrajinu. Toho se v první polovině devadesátých let minulého století pokusila zneužít část místních politiků, kteří se už tehdy pokoušeli o odtržení od Ukrajiny a v roce 1994 si dokonce zvolili vlastního prezidenta. Tehdejší separatistické pokusy podporovali někteří politici z Moskvy, ale proti se postavil ruský prezident Boris Jelcin, a proto se Ukrajině v roce 1995 podařilo „krymský problém“ úspěšně vyřešit zřízením Autonomní republiky Krym s vlastním parlamentem a vládou se sídlem v Simferopolu.

Ruská reakce na vývoj na Ukrajině po svržení prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014 byla v případě Krymu patrně nejrazantnější. Kontrolu nad poloostrovem brzy převzali neoznačení ruští vojáci. Odrážela tato rychlost specifickou situaci na Krymu po událostech euromajdanu, nebo byla dána jinými důvody, například Vámi zmíněnou přítomností ruské vojenské infrastruktury v oblasti?  

Specifika Krymu samozřejmě svou roli sehrála, ale právě legální přítomnost ruské armády na poloostrově byla klíčovým faktorem, který anexi výrazně usnadnil. Důležité ale bylo i to, že ukrajinská armáda byla v této době absolutně nebojeschopná a Ukrajina nebyla připravená se bránit. Svou roli v tomto případě tedy sehrál i faktor překvapení. Nesmíme zapomínat na to, že anexe Krymu proběhla velmi rychle v průběhu pouhého měsíce.

Podíváme-li se na krymské referendum z právního hlediska, jaké jsou jeho nejproblematičtější aspekty?

Když si odmyslíme veškerá zásadní pochybení v průběhu samotného „hlasování“, tak předně by krymské referendum muselo být v souladu s ukrajinskou legislativou. V jakémkoliv jiném případě je z právního hlediska nelegální. Spolu s tím je samozřejmě základním problémem i to, že se konalo pod hlavněmi ruských samopalů. Neoznačení ruští vojáci nejdříve obsadili budovu krymského parlamentu a vlády, načež donutili místní poslance hlasovat o změně vlády autonomie, do jejíhož čela se dostal Sergej Aksjonov, jehož strana Ruská jednota získala v předchozích volbách na poloostrově pouhá 4 % hlasů a v místním parlamentu měla jen tři ze stovky poslanců. V neposlední řadě byla problematická i samotná formulace otázek v referendu. Rozhodovalo se totiž mezi možností stát se součástí Ruska nebo obnovit status z roku 1992, kdy byla na Krymu de facto vyhlášena nezávislost. Zcela tedy chyběla možnost zachování statu quo.

Odhlédneme-li od zásadní otázky, zda pro podobné hlasování existoval legální rámec, máme s odstupem deseti let relevantní zprávy o tom, jak v praxi probíhalo? Je dobře známo, že referendum bojkotovala přinejmenším část obyvatel poloostrova, především Krymští Tataři. Vztáhneme-li to k Vaší předchozí odpovědi, nakolik například bylo možné – respektive bezpečné – vyjádřit se proti připojení k Rusku ve chvíli, kdy území kontrolovali jeho vojáci?

Zprávy o tom, jak „referendum“ probíhalo, máme už bezprostředně ze dne, kdy probíhalo. Kromě zmiňovaného bojkotu hlavně ze strany silně proukrajinských Krymských Tatarů víme mimo jiné o tom, že se používaly staré voličské seznamy, protože aktuální byly v Kyjevě, bylo umožněno hlasovat i občanům Ruska, byly zdokumentovány případy opakovaného hlasování a v některých místech se referendum vůbec nekonalo. To se týkalo na příklad města Bachčysaraj, které je centrem Krymských Tatarů. Vyjádřit se proti v samotném hlasování nebylo příliš dobře možné kvůli zmiňované formulaci otázek a ostatně ani nedávalo smysl, protože oficiální výsledky referenda byly vzhledem k složení obyvatelstva naprosto nesmyslné a na první pohled evidentně vycucané z prstu, a to nehledě na to, že významná část obyvatel připojení k Rusku z různých důvodů podporovala.

Vidíte nějaký rozdíl mezi referendem, které v březnu 2014 proběhlo na Krymu a plebiscity, které ruské úřady zorganizovaly v září 2022 za účelem anexe dalších okupovaných ukrajinských území? Šlo v zásadě o opakování v uvozovkách osvědčeného scénáře?

V zásadě mezi tím není rozdíl a velmi podobně probíhala i referenda v Doněcké a Luhanské oblasti v květnu 2014, v nichž se mělo „hlasovat“ o nezávislosti takzvané Doněcké a Luhanské lidové republiky. Jedná se o způsob formální legitimizace nelegální anexe, tak aby Rusko mohlo argumentovat tím, že pouze plní vůli místních obyvatel a není žádným agresorem. V principu je to velmi podobné veškerým volbám v nedemokratických státech včetně Ruska, kde se také formálně konají volby, které ale nemají se svobodným demokratickým hlasováním nic společného. Jde čistě jen o legitimizaci režimu.

Zpět ke Krymu. Co přineslo jeho přičlenění k Rusku jednotlivým skupinám tamního obyvatelstva? Vycházel přístup ruských úřadů k nim z etnického klíče, nebo se spíše řídil principem posuzování loajality a ochoty respektovat novou situaci u konkrétních jedinců?  

Logicky se Rusové obrátili v první řadě proti Krymským Tatarům, kteří jsou původním obyvatelstvem Krymu. Jsou totiž tradičně velmi dobře politicky organizovaní a vždy podporovali Ukrajinu, protože mají svou tragickou zkušenost s ruským imperialismem. Nejdříve se na Krymu, po jeho ovládnutí Ruskem, stali menšinou, která byla v roce 1944 kolektivně obviněna z kolaborace s nacisty a násilně deportována většinově na území dnešního Uzbekistánu. Proto například Rusko zakázalo činnost takzvaného Medžlisu, který Krymské Tatary politicky zastupuje a jeho vrcholným představitelům znemožnilo vjezd na Krym. Kromě toho víme i o mnoha pronásledovaných a zatčených Krymských Tatarech, z nichž někteří za svůj odpor proti Rusku zaplatili životem. Podobně také Rusko na Krymu například zlikvidovalo veškerou výuku v ukrajinštině, i když Ukrajinci tvořili v době anexe minimálně čtvrtinu populace. V tomto směru tedy represe měly kolektivní rozměr, ale zároveň mohly individuálně dopadnout na kohokoliv, bez ohledu na národnost. Známým příkladem je režisér a národností Rus Oleh Sencov, který byl v květnu 2014 bezdůvodně zatčen a poté odsouzen za údajný terorismus a až do vzájemné výměny vězňů v roce 2019 seděl v ruském vězení.

Především po zahájení rozsáhlé a otevřené ruské vojenské agrese vůči Ukrajině v únoru 2022 zesílila kritika, že západní reakce na postup Moskvy v otázce Krymu v roce 2014 nebyla dostatečně důrazná. Na druhou stranu je dobré připomenout, že na Rusko byly kvůli anexi Krymu uvaleny sankce a referendum uznalo vedle samotného Ruska jen čtrnáct ze sto třiadevadesáti členských států OSN. Dá se vůbec ve zkratce shrnout jádro západního postoje vůči krymské otázce a předpoklady, z nichž tento postoj před únorem 2022 vycházel? 

V základní rovině je klíčové to, že téměř žádný stát světa ruskou anexi Krymu neuznává, a to včetně mnoha zemí, které jinak mají k Rusku blízko. Jednalo by se totiž o nebezpečný precedens, protože k podobné jednostranné anexi cizího území došlo v Evropě poprvé od druhé světové války. Jednalo se tak o jednoznačné porušení základních principů zakotvených mimo jiné v Chartě OSN nebo Helsinském závěrečném aktu, ale také například Bělověžské dohodě o rozpuštění Sovětského svazu, ukrajinsko-ruské Smlouvě o přátelství, spolupráci a partnerství nebo Budapešťském memorandu, na základě kterého se Ukrajina vzdala jaderných zbraní rozmístěných na jejím území. 

I proto je dobře, že Krym fakticky fungoval kvůli sankcím izolovaně od zbytku Ruska a řada ruských firem se bála na poloostrově působit. Zpětně po zkušenosti s ruskou invazí z roku 2022 samozřejmě můžeme spekulovat o tom, nakolik Západ na původní ruskou agresi zareagoval adekvátně, ale tehdejší sankce byly nakonec až překvapivě silné a Rusko jednoznačně oslabily. V té době to bylo zřejmě maximum možného. Pro Ukrajinu bylo klíčové především to, že události roku 2014 na Západě nastartovaly změnu smýšlení vůči Rusku a Ukrajina dostala osm let přípravy na velkou invazi, během kterých významně zesílil jak stát, tak i společnost.