ROZHOVOR | Castro se chopil moci před 65 lety. Kubánský režim má neuvěřitelnou schopnost redefinovat se v zájmu přežití, uvádí Březinová

Před pětašedesáti lety, 16. února 1959, se předsedou vlády na Kubě stal Fidel Castro. Právě on byl klíčovou postavou revoluce, která krátce předtím svrhla diktátora Fulgencia Batistu. Hlavní motivací tehdejších změn byla touha kubánské společnosti po naplnění skutečné nezávislosti země, domnívá se Kateřina Březinová v rozsáhlém rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Amerikanistka působící na Metropolitní univerzitě v Praze také připomněla, že Castro v této době odmítal, že by byl komunistou – k ideologii marxismu-leninismu se přihlásil později. Odbornice na Latinskou Ameriku však problematizuje interpretaci, že se tak stalo pouze pod vlivem probíhající studené války, byť špatné vztahy mezi Kubou a Spojenými státy v orientaci Castrova režimu na Sovětský svaz podle ní sehrály svou roli.

Na začátku nelze opomenout okolnosti, které před pětašedesáti lety vynesly Fidela Castra do čela kubánské vlády. Mohla byste čtenářům přiblížit diktaturu generála Fulgencia Batisty, která byla na přelomu let 1958 a 1959 svržena, a to se zásadním Castrovým přispěním?  

Já se domnívám, že k tomu, abychom v úplnosti pochopili nástup Fidela Castra do čela kubánské vlády před pětašedesáti lety, je skutečně důležité vrátit se nejenom k postavě generála Fulgencia Batisty, ale také k politickému období, které on jako vrcholný představitel reprezentoval od třicátých let dvacátého století, kdy se poprvé se ujal vlády na Kubě. V té době se Kuba vyznačuje velice silným, turbulentním sociálním aktivismem, kdy se na venkově lidé pracující v cukrovarech organizují do sovětů a snaží se přebrat samosprávu nad těmito cukrovary, požadují zrušení latifundií a monopolů, například amerických monopolů na distribuci elektrické energie.  

A jak byste charakterizovala samotného Batistu? 

Batistu musíme charakterizovat jako vojáka politika který střídal velice umně období drsné represe, potírání svých politických oponentů, včetně opozičních stran, nebo velmi brutálního postupu proti studentům, neboť právě studentské hnutí a zejména studenti havanské univerzity byli velmi aktivními účastníky onoho velkého společenského neklidu. Střídal je s obdobími relativně benevolentního vládnutí. Právě za jeho vlády byla přijata významná a v mnoha ohledech symbolická ústava z roku 1940, která byla prodchnuta duchem požadavků na společenskou spravedlnost, duchem sociálnědemokratické tradice. Mimo jiné se požadovala osmihodinová pracovní doba, ustavovala se mateřská dovolená. Tato ústava se vlastně nikdy nedočkala skutečné implementace. Místo toho čtyřicátá a padesátá léta definoval na Kubě velký pragmatismus, všudypřítomná korupce a něco, čemu lidé začali říkat „gangsterismus“. V praxi to znamenalo cynickou vládu kubánských představitelů a politiků, nejednou ruku v ruce společně s gangstery a organizovaným zločinem ze Spojených států, který si na Kubě udělali svou základnu. V této souvislosti je možná dobré připomenout, že si v roce 1946 udělali v Havaně v Hotelu Nacional američtí gangsteři – včetně Lanskeho a Luckyho Luciana – takový „mezinárodní kongres“, jestli tomu tak můžeme říkat, při kterém jim zpíval Frank Sinatra. Na Kubě byli váženými občany, investovali do nemovitostí a velice aktivně spolupracovali s místními politiky.  

Co to znamenalo pro kubánskou politiku? 

Přes všechny požadavky přítomné od třicátých let, přes ústavu z roku 1940, se dostává kubánská občanská společnost do stavu, kdy spousta lidí začíná pochybovat o tom, že změna může přijít nějakou reformní politickou cestou a dochází k významné radikalizaci. V roce 1954 k tomu přispělo svržení guatemalského prezidenta Jacoba Árbenze, který se snažil implementovat zemědělskou reformu, která inspirovala celou levici v latinské Americe. Díky tomu dochází latinskoamerická levice, včetně některých Kubánců, k názoru, že politické násilí je zcela legitimní, protože změna přijde nikoliv reformou, ale cestou revoluce. Významně se v tomto druhu myšlení angažovala mladší generace. A právě v tomto období se ještě jako student práv na univerzitě v Havaně dostává Fidel Castro k prvním veřejným aktivitám. Říkám to proto, že revoluce byla na Kubě poměrně častým slovem mnohem dříve, než se stal Fidel Castro a vůdcem barbudos a než stanul v čele kubánské vlády.  

K tomu bych přidala ještě poslední element, a to že Kuba si svou nezávislost oproti ostatním zemím latinské Ameriky vydobyla velmi pozdě. Jako takzvaná „cukřenka Ameriky“ byla pod španělskou kontrolou a nadvládou do roku 1898. Ale ani potom, co zvítězil osvobozenecký boj, se Kubě nedostalo plné nezávislosti, protože hned vzápětí, v roce 1901, byl přijat takzvaný Plattův dodatek, který platil až do roku 1934 a který dával Washingtonu právo rozhodovat o vnitřních záležitostech Kuby, mnohdy i bez kubánského to vědomí či souhlasu. Nejednalo se o formální kolonii, nicméně neformálně měl Washington na dění na Kubě obrovský vliv.  

Všechny tyto důležité momenty, to znamená sociálně velmi aktivní a pohnuté období třicátých let i touha po skutečné nezávislosti, jsou tím hybným momentem, který definuje kubánskou politiku do konce padesátých let, kdy je Batistova vláda svržena právě „vousáči“ vedenými Fidelem Castrem. 

Jak byste charakterizovala Hnutí 26. července, v jehož čele Fidel Castro stál? Byla již před rokem 1959 patrná jeho ideologická orientace, nebo šlo spíše o hnutí zastřešující široký odpor proti Batistovi? 

Hnutí 26. července se začalo formovat jako širší opoziční hnutí zhruba v polovině padesátých let poté, co Fidel Castro odchází do Mexika, a tam se snaží shromáždit prostředky a síly na to, aby se mohl na Kubu vrátit a zahájit ozbrojený boj proti Batistovi. V tomto hnutí – a to je důležité říci – není zdaleka jediným, ani tím nejdůležitějším protagonistou. Působilo zde hned několik velmi významných figur, které napomáhají v organizování podpory pro hnutí mezi lidmi z měst, mezi nejrůznějšími částmi kubánské společnosti. Hnutí se zdaleka nedá redukovat pouze na hrstku Castrových mužů, kteří připluli zpět na ostrov na jachtě Granma v roce 1956, přežili úvodní ozbrojené střety a dostali se do pohoří Sierra Maestra, což byli v první řadě bratři Castrové a Che Guevara.  

Můžete čtenářům přiblížit název hnutí? 

Hnutí si bere jméno po Castrově neúspěšném útoku na kasárna Moncada ve městě Santiagu, který proběhl v červenci 1953. Tento útok spadal do způsobu přemýšlení o nutnosti politické změny a o legitimním použití politického násilí. Do toho se ve velmi specifickém kubánském kontextu ještě promítl jiný důležitý aspekt, a to skutečnost, že v roce 1953 si Kuba připomínala sto let od narození svého zásadního spisovatele, veřejného intelektuála a bojovníka za samostatnost na Španělsku José Martího, jehož odkaz Kubánci vnímali stále ještě jako velmi živý a nenaplněný. V tomto ohledu je potřeba vnímat Castrův neúspěšný útok na vojenská kasárna v Santiagu jako velmi šikovný politický akt, který přinesl důležité politické vítězství. Přestože většina Castrových mužů zemřela a ti, kteří byli chyceni, byli naprosto strašným způsobem týráni batistickými represivními složkami, nakonec Castro z procesu, který s přeživšími proběhl, udělal své velké politické vítězství. Tam vidíme jeden z momentů, kdy se Castrovi podaří poukázat na to, že nepopulární vláda, která v očích řady Kubánců postrádala jakoukoliv legitimitu, může být obžalována, byť prostřednictvím soudu, kde stojí na lavici obžalovaných on sám. Vlastně proměnil role a stal se žalobcem. Ze soudu proti lidem, kteří zaútočili na kasárna Moncada, udělal soud s nelegitimní Batistovou vládou.  

Po vítězství revoluce byla v lednu 1959 nastolena vláda, v níž Fidel Castro zastával funkci velitele ozbrojených sil. Za jakých okolností se Fidel Castro dostal 16. února 1959 do premiérského křesla? 

O silvestru 1958 uprchl Batista z Kuby a prostřednictvím rádia Rebelde prohlásil Fidel Castro, že revoluce začíná právě teď. Většina kubánské veřejnosti byla zcela nadšená, příjezd povstalecké armády do Santiaga a následně do Havany provázela obrovská vlna podpory. Začátkem ledna byla navíc vyhlášena generální stávka na podporu povstalecké armády a stvrzení vítězství revoluce. Novou vládu uznal již 7. ledna americký prezident Eisenhower. Castro sám přijíždí do Havany o den později. Starý politický systém byl velice křehký, postrádal legitimitu a již v prvních dnech roku 1959 došlo k rozpuštění kongresu na dobu neurčitou i čistce v justici. Politické strany spolupracující s Batistou byly také rozpuštěny, logicky i batistická armáda, kde došlo k množství poprav. Nová revoluční vláda vládla zejména dekrety. Abychom si udělali představu, mezi první důležité a dlouho očekávané požadované reformy patřila zemědělská reforma, ke které dochází v květnu 1959 a nese se v duchu nacionalismu. Nacionalismus byl tím hlavním vodítkem v distribuci a přidělování pozemků.  

Jaká byla Castrova pozice v těchto událostech a dalším vývoji? 

Castro se těšil obrovské popularitě a legitimitě. Zároveň nenechával nic náhodě. Studium revolučních procesů ho přesvědčilo, že klíčovou roli v úspěchu každé revoluce hraje propaganda. Sám se vypracoval ve skvělého orátora, dokázal si udržet pozornost lidí po mnoho hodin. Obden hovořil k lidu a jeho projevy otiskovaly v plné délce noviny. Televize a rozhlas rušily program, když začínal řečnit, projevy vysílaly v přímém přenosu. To Castro praktikoval až do počátku nového milénia, byť v menší intenzitě. Zlomový moment pro vládu nastává kolem března-dubna roku 1959, kdy se revoluční vláda odchýlila od svého slibu, že budou uspořádány demokratické volby. Castro v dubnu prohlašuje, že nejdřív bude revoluce a teprve potom volby. Druhým důležitým momentem je prohlášení ze stejného měsíce, že Kuba nestojí o americké peníze. To se docela významným způsobem podepsalo na proměnách ve složení vlády. Zatímco na začátku roku 1959 v ní ještě některé ministerské posty drželi i členové širší protibatistovské opozice, vesměs v nich vydrželi jenom pár měsíců. Podobně to bylo i s prezidentem Manuelem Urrutiou, který rezignuje v červenci roku 1959. 

V historické literatuře je poměrně diskutovanou otázkou příklon „revolucionáře“ Fidela Castra ke komunistické ideologii sovětského typu. Domníváte se, že byl spíše podmíněn dobovými okolnostmi, nebo šlo o přirozené vyústění Castrova politického smýšlení a vnitřního přesvědčení? 

Tady se domnívám, že je důležité zopakovat, že prvotní motivací protibatistovského odporu byla touha po nezávislosti na Spojených státech amerických a předtím na Španělsku. To byly pro Kubu první poloviny dvacátého století velmi živé a nedávné události. Takže pro mě to je motivace nezávislosti a silného ducha nacionalismu. Víme, že Castro ještě v New Yorku v dubnu 1959, kdy tam byl na první oficiální cestě, skutečně velmi vehementně deklaroval, že není komunistou a nebyl komunistou. Na druhou stranu víme, že se veřejně deklaroval jako marxista-leninista už o dva roky později, v prosinci 1961, po invazi v Zátoce sviní.  

Jeho hlášení se ke komunismu nebo marxismu leninismu se v průběhu let proměňovalo – nejprve od vehementního popírání, že by byl komunistou, až po prohlášení v roce 1970, že marxisticko-leninský duch ho vedl už v dobách útoku na kasárna Moncada a že komunistou byl v podstatě po celý život. Během věznění v padesátých letech prohlásil, že jeho politická filozofie je fúzí myšlenek José Martího s Karlem Marxem. Když v roce 2005 hovořil se španělským spisovatelem a jeho autorizovaným životopiscem Ignaciem Ramonetem, tak mu řekl, že byl komunistou, takovým utopickým komunistou ještě dříve, než si přečetl cokoliv od Marxe nebo od Lenina. Marxismus pro sebe charakterizoval jako to, co byl kompas pro Kryštofa Kolumba nebo zpěv Sirén pro Odysea. To byl v pozdějším období života komunismus pro Castra, pro jeho politické myšlenky a politické činy. 

Nepřispěla ke Castrově příklonu ke komunismu i studenoválečná bipolarita? 

Veškerá vysvětlení, která budeme hledat v tradiční bipolární interpretaci, to znamená dění na Kubě je vyústění bipolárního konfliktu mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem, ostrovu ubírají vlastní možnost rozhodování a vlastní aktivitu. Nové bádání o studené válce nám přesvědčivě ukazuje Kubu jako aktéra s vlastní, velmi aktivní zahraniční politikou, která ve skutečnosti způsobovala Kremlu poměrně velké starosti a vrásky. Připomeňme, že kubánský internacionalismus spočíval nejenom ve vývozu ozbrojené revoluce, jako třeba do Alžírska na začátku šedesátých let a později i do Angoly, ale i ve vývozu „soft power“ v podobě učitelů, zubařů a kulturních pracovníků všeho typu.  

Tradiční interpretaci také popírá výzkum, který poukazuje na to, že hnutí za sociální spravedlnost v Latinské Americe je do značné míry hnutím zdola. Ukazuje se, že mladá, „nová“ levice byla velmi kritická k tradičním levicovým stranám, které získávaly podporu nebo byly organizovány z Moskvy. Teprve centralizace moci na Kubě umožnila šíření sovětského vlivu ve větší míře. Na Kubě nebyla Rudá armáda v roli osvoboditele, ani guerilly, které by bojovaly s programem komunismu. Je nutné také vzpomenout, že samotná komunistická strana na Kubě se zaktivizovala teprve koncem roku 1959 a její struktury se formálně ustavily až v polovině šedesátých let.  

Když se podíváme na druhou stránku bipolárních interpretací, tak samozřejmě nemůžeme popřít, že vývoj vztahů mezi Spojenými státy a Kubou významným způsobem přispěl k centralizaci moci na Kubě do několika málo rukou a do značné míry pomohl dostat Kubu do orbitu závislosti na Sovětském svazu. Americký politolog a historik Jorge Domínguez k tomu říká, že Spojené státy hrály dvojí roli. Na jednu stranu byly místem, kam mohli odcházet disidenti z Kuby, čímž se vlastně eliminoval odpor přímo na ostrově. Druhým momentem, který podpořil růst byrokracie a začal posilovat kubánskou orientaci na obranu a vnitřní bezpečnost, byla vojenská hrozba ze Spojených států amerických, zejména po Zátoce sviní. Takže si myslím, že abychom se podívali na úplný obrázek, je potřeba vzít nejenom Kubu jako hlavního aktéra svých vlastních dějin, ale i dějinné momenty, které pomáhaly Kubu na cestě do ideologie sovětského typu vést a formovat. 

O Kubě pod vládou Fidela Castra se ve veřejném prostoru zpravidla mluvilo jako o komunistickém režimu. To evokuje jeho podobnost se zřízením, které známe z vlastní předlistopadové historie. Vidíte z pohledu odbornice nějaká specifika castrovské Kuby, která byla odlišná od diktatur komunistických či dělnických stran v zemích bývalého východního bloku? 

Mezi Československem a castrovskou Kubou bychom našli mnoho shodných momentů. Jedná se o režim jedné strany, kde hrají zásadní roli represivní složky, významným způsobem se omezuje svoboda slova a existuje kontrola nad tím, co lze vyřknout ve veřejném prostoru. Zároveň tam ale vidíme celou řadu velkých rozdílů. Já bych ke kubánskému, castrovskému režimu řekla, že se ukazuje jako neuvěřitelně schopný znovu definovat sám sebe a přeznačkovat se v zájmu přežití.  

Můžete to více přiblížit? 

Jde o to, o jakém období castrovské Kuby, která trvá již od roku 1959, je řeč. Pro samotné začátky revoluční vlády máme podklady z roku 1962 ze srovnávacího výzkumu, který provádělo UNESCO mezi studenty na Kubě, v Japonsku, Indii, Malajsii, Francii a Kanadě. U kubánských studentů ten výzkum vyšel jednoznačně tak, že podporovali společenský typ hrdiny, nikoliv moudrého muže, umělce, byznysmena či politika-filozofa. Hrdinu chtělo více než čtyřicet procent mladých lidí na Kubě – a byl to poměrně reprezentativní průzkum – a měli na mysli hrdinu v podobě Fidela Castra. Tudíž jeden z důležitých momentů, který do značné míry odlišuje československý a kubánský model vlády jedné strany, by se dal najít v zásadní personalizaci režimu v osobě Fidela Castra. Nikoliv unavení státní straničtí aparátčíci v šedém saku, ale charismatický mladistvý hrdina v zeleném. 

Jistě nešlo jen o charisma vůdce, že?  

Další rozdíly bychom také mohli najít v šedesátých letech, kdy se mimo jiné spouští také spolupráce v oblasti vědy a kultury mezi Kubou a Československem a na Kubu mohou odjet někteří studenti ze socialistického bloku i socialistického Československa. Jak ukázaly rozhovory historičky Hany Bortlové s některými účastníky této výměny, pro spoustu z nich představovala Kuba možnost číst knihy zde naprosto zakázané, na indexu. Kuba tak představovala jasný západ, jak říkají pamětníci, kde se četl Kafka a jiní zapovězení autoři. Kuba pro ně byla synonymem svobody, vycházely tam kritické kulturní časopisy, vedla se velice otevřená kulturní debata. Když se posuneme na konec šedesátých let a zejména na začátek sedmdesátých let, tam bychom tento moment asi dokázali postihnout v jeho závěru. Symbolicky jej představoval „Případ Padilla“, proces proti významnému kubánskému spisovateli a někdejšímu zastánci revoluční vlády a revoluce vedené Fidelem Castrem. Skandální proces proti Heberto Padillovi v roce 1971 měl za cíl umlčet hlasy kritizující instrumentalizaci literatury a umění ve prospěch revoluce. 

Našlo by se pár dalších velmi důležitých rozdílů. Když jsem byla poprvé na Kubě, tak hlavním heslem, které bylo vidět všude ve veřejném prostoru, byl socialismus. Po roce 2000 už se nápisy na zdech a ve veřejných prostorách nevztahovaly k socialismu jako spíše k revoluci. Všude bychom viděli Che Guevaru a Martího. V posledních deseti letech se začíná propaganda nést v duchu sloganu o jednotě a kontinuitě, který vlastně už vůbec specificky neříká, čeho se ta jednota a kontinuita týká. Jak říká Tania Bruguera, kubánská umělkyně žijící dnes ve Spojených státech, Castrovi a castrovské Kubě nelze upřít, že je brilantní v tom, jak dokáže vdechnout myšlenkám a slovům nové významy. Probíhá neustálá metamorfóza, která dokáže režim aktualizovat, a tím vlastně udržovat. Bruguera přirovnává „castrismus“ k nejdelší umělecké performanci.  

A je zde naopak nějaký případ kontinuity? 

Ano, můžeme se vrátit k represivním strukturám. Na Kubě například stále fungují uliční výbory na obranu revoluce, CDR, které jsou nechvalně proslulé veřejnými akty zastrašování a hanění domnělých nepřátel revoluce. Dodnes si zapnete na Kubě televizi a vidíte tam funkcionáře těchto výborů. Jen už nejsou ve společnosti Fidela Castra, ale nového kubánského prezidenta Díaze Canela. Takže některé shodné prvky společenské kontroly provázejí castrovskou Kubu od raných šedesátých let až dodnes. 

Související

Kateřina Kolouchová Rozhovor

Česko by mohlo v boji o záchranu klimatu dělat víc. EU vytváří vyšší a ambiciózní cíle, říká analytička pro EZ

Evropská unie je v boji proti změně klimatu ambiciózní a dokáže udávat trendy pro svět. Analytička organizace Fakta o klimatu Kateřina Kolouchová v rozhovoru pro EuroZprávy.cz popsala, jak se nejen EU, ale také České republice daří v globální snaze o záchranu klimatu. „Myslím si, že by Česku pomohlo myslet na dva, tři kroky dopředu, zkrátka uvažovat v delších časových horizontech,“ říká.
Romana Jungwirth Březovská Rozhovor

Obyvatelům Pacifiku už jde o přežití, svět si na klimatických konferencích nastavuje zrcadlo, říká analytička pro EZ

Romana Jungwirth Březovská, analytička Asociace pro mezinárodní otázky a Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky, pro EuroZprávy.cz poskytla rozsáhlý rozhovor o klimatických konferencích, z nichž jednou je aktuálně probíhající COP29. „Na globálních konferencích je rolí Evropské unie tedy mimo jiné i to, že si může dovolit nastavovat různá tržní pravidla a může si dovolit vytvářet inovativní přístupy, které jiné regiony světa můžou postupem času přebírat a kopírovat,“ říká.

Více souvisejících

rozhovor Fidel Castro

Aktuálně se děje

před 4 minutami

před 12 minutami

před 33 minutami

před 1 hodinou

Volodymyr Zelenskyj s Olafem Scholzem

Nečekaný předvolební tah. Scholz přijel do Kyjeva

Německý kancléř Olaf Scholz překvapivě navštívil Kyjev jen několik týdnů před hlasováním o nedůvěře v německém parlamentu, které podle očekávání nezíská podporu. Tento krok přichází v době eskalace ruských útoků na Ukrajinu a současné politické krize, která ohrožuje Scholzovo setrvání v čele vlády před plánovanými volbami v únoru příštího roku.

před 1 hodinou

NATO

Sabotáže, žhářství či vykolejování vlaků. Ruské útoky v Evropě se zhoršují, varuje NATO

Nedávné útoky na podmořské komunikační kabely v Evropě představují podle NATO "nejzávažnější hrozbu" pro západní infrastrukturu. Podle Jamese Appathuraie, úřadujícího asistenta generálního tajemníka NATO pro inovace a hybridní a kybernetické hrozby, jde o součást rozsáhlé kampaně hybridního a kybernetického rušení ze strany Ruska, které postupně nabývá na intenzitě.

před 1 hodinou

Anglický zpěvák Elton John

Elton John: Nemůžu sledovat ani svůj vlastní muzikál, přišel jsem o zrak

Legendární britský zpěvák Elton John, známý nejen svými ikonickými hity, ale také angažovaností v charitativních aktivitách, přiznal, že kvůli problémům se zrakem nemůže vidět svůj nový muzikál The Devil Wears Prada, který měl premiéru v londýnském West Endu. Sedmasedmdesátiletý umělec přiznal, že ztráta zraku na jednom oku a výrazné zhoršení vidění na druhém mu znemožnily naplno si užít výsledek své práce.

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 4 hodinami

včera

Max Verstappen Prohlédněte si galerii

Verstappen vítězí v bláznivém Kataru: Boj o titul konstruktérů pokračuje do Abu Dhabi

Max Verstappen, čerstvý šampion letošní sezóny, se vrátil ve skvělé formě a dominoval nočnímu závodu v Kataru, který byl plný zvratů. Na druhém místě skončil Charles Leclerc z Ferrari a třetí příčku obsadil Oscar Piastri z McLarenu. Boj o titul v Poháru konstruktérů mezi McLarenem a Ferrari se nyní přesouvá do rozhodujícího závodu v Abu Dhabi.

včera

Donald Trump

Inspirace, úspěch nebo nutnost? Trumpovo vítězství některé politiky vyděsilo, jiní začali přiznávat nadšení

Nedávné vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách vyvolalo nadšení mezi evropskými populistickými a krajně pravicovými lídry. Trumpovo vítězství, prezentované jako triumf proti „wokeismu“ a progresivním hodnotám, rezonuje s agendou mnoha evropských populistů. Zatímco někteří tuto událost oslavují jako nový impulz pro své národní agendy, jiní vyjadřují opatrnost a obavy z praktických důsledků Trumpovy politiky pro Evropu.

včera

včera

včera

včera

Sociální síť X

"Bezpečný prostor pro svobodu projevu." DSA po roce zveřejnila hodnocení Muskovy sítě X

Sociální síť X, vlastněná Elonem Muskem, se představila Evropské komisi jako „bezpečný prostor pro svobodu projevu“. V rámci povinného hodnocení rizik podle nařízení o digitálních službách (DSA) platforma zdůraznila své úsilí o moderaci obsahu a podporu otevřené diskuze. Toto hodnocení, datované do září 2023, bylo zveřejněno ve zkrácené podobě až nyní, uvedl server Politico.

včera

Válka v Izraeli

Situace v Pásmu Gazy se dramaticky zhoršuje. Při bombardování zemřely stovky lidí

Situace v Pásmu Gazy se dále zhoršila poté, co izraelské letecké útoky na severní část oblasti zabily podle místních zdravotnických úřadů nejméně 200 lidí. Současně Organizace spojených národů oznámila, že pozastaví dodávky humanitární pomoci do Pásma Gazy poté, co byly znovu ukradeny kamiony s potravinami a dalšími zásobami.

včera

Bašár Asad

Asadovi jde o všechno. Povstání rebelů může ukončit jeho vládu nad Sýrií

Režim Bašára Asada, který po desetiletí ovládal Sýrii, čelí nečekaným zkouškám, jež odhalují jeho dlouhodobou křehkost. Od počátku občanské války v roce 2011 byl Asadův režim zachráněn pouze díky zásadní podpoře od Íránu, Hizballáhu a Ruska. Nyní se však situace dramaticky změnila a podle CNN čelí Asad existenční hrozbě.

včera

včera

Svět na prahu obchodní války. Státy chtějí kvůli Trumpovi jednu měnu, USA hrozí Putinovi stoprocentními cly

Donald Trump, budoucí prezident Spojených států, vyvolal vlnu kontroverze svým prohlášením, že uvalí 100% cla na země BRICS, pokud se pokusí vytvořit novou měnu. Uvedl to server CNN.

Zdroj: Libor Novák

Další zprávy