ROZHOVOR | 65 let od zvolení de Gaullea prezidentem. Francii hrozila občanská válka, tvrdí Perottino

Začněme okolnostmi, které Charlese de Gaullea přiměly na konci padesátých let vrátit se do politiky. Během druhé světové války se prosadil jako vůdce francouzského exilu, po osvobození země se stal předsedou prozatímní vlády, avšak v roce 1946 se z politiky stáhl, když nesouhlasil s podobou nové ústavy, takzvané čtvrté republiky, a následně ve volbách neuspěla jeho strana Sdružení francouzského lidu. Jaká bylo de Gaulleovo postavení v následujících letech, před jeho politickým comebackem?

Sdružení pro Republiku nelze považovat za neúspěšnou stranu, ostatně Charles de Gaulle jí založil až v dubnu 1947, tedy dost dlouze poté, co z politiky „odešel“. Tato strana byla považovaná – stejně jako Komunistická strana Francie – jako antisystémová, ve smyslu, že byla zásadně proti čtvrté republice. Nelze ani moc mluvit o comebacku: de Gaulle sice do dění nepromlouval, ale byl dost aktivní a až vzpoura v Alžírsku, neboli krize z 13. května 1958, ho přiměla k návratu do popředí. Tehdejší stoupenci francouzského Alžírska si vymínili jeho návrat, protože v něm viděli naději, že Francie Alžírsko neopustí. Nakonec se ale ukázalo, že de Gaulle s Alžírskem nepočítá. To vyvolalo další krizi, oficiálně označenou za puč, ačkoliv situace byla velmi podobná tomu, co vrátilo de Gaulla do Matignonu v květnu 1958. De Gaulle chtěl jiný politický systém, základní rysy páté republiky ostatně načrtl už v projevu v Bayeux v červnu 1946, a využil situaci.

Právě krize, jež eskalovala ohledně tehdy Francií kontrolovaného Alžírska usilujícího o zisk nezávislosti, bývá zmiňována jako klíčový moment, který přiměl v roce 1958 de Gaullea k návratu do politiky. Byl to podle Vás jediný faktor?  

Spíše než faktor bych to nazval okno příležitosti. Situace byla však velmi napjatá a Francii hrozila občanská válka. Nutno si uvědomit, že v povědomí Francouzů zůstal pojem alžírská krize, přičemž ta označuje primárně boj o nezávislost kolonizovaných Alžířanů. To, co se odehrálo primárně pod taktovkou francouzské armády, byl nevídaný nátlak na Paříž ve snaze zabránit jmenování premiéra Pierra Pflimlina, který by mohl Alžírsko opustit. Hlavním problémem z pohledu de Gaulla a jeho stoupenců ale byla samotná čtvrtá republika. Vnímali ji jako nestabilní a neefektivní režim, který škodí zájmům Francie, a to navzdory jasným úspěchům, jako například poválečná rekonstrukce, sjednání evropské integrace nebo příprava dekolonizace.

Jaké byly hlavní cíle, s nimiž de Gaulle v červnu 1958 nastupoval do pozice předsedy vlády a poté, co jeho strana Unie za novou republiku vyhrála listopadové volby, také do prezidentského úřadu?

Jeho de facto jediným cílem, a to dávno před volbami, které se konaly až v listopadu, byla změna režimu, což de Gaulle prosadil ústavním zákonem z 3. června 1958. Začátkem září byl představen návrh ústavy. Ten následně prošel koncem měsíce v referendu. Zarážející je rychlost, se kterou bylo vše vyřešeno; prakticky za dva a půl měsíce byla ústava hotová. Hlavní bylo, aby se vše stihlo, než se na začátku října 1958 vrátí poslanci do lavic. 

Druhotným bodem byla otázka francouzského Alžírska, od které de Gaulle v následujících dvou letech odstoupil. Nejednoznačnost v tom, jaký je primární cíl, dobře ilustruje známý – pro Francouze možná neznámější – projev de Gaulla v Alžíru 4. června, tedy den po přijetí ústavního zákona, kterým se začala demontáž čtvrté republiky, kdy před davem stoupenců francouzského Alžírska slavnostně prohlásil: „Pochopil jsem Vás.“ On pochopil, že chtějí novou republiku, oni, že on chce taky francouzské Alžírsko. Až v následujících projevech svá slova opravil. Politiku však přizpůsobil primárnímu cíli, druhotný pak zahodil.

Jaké byly hlavní rysy politického zřízení, takzvané páté republiky, který de Gaulle ve Francii zavedl? Jde o často zmiňovanou posílenou roli prezidenta, kvůli které bývá země řazena k poloprezidentským systémům? 

Otázka poloprezidentského režimu není tak jednoznačná, jak se zdá na první pohled, a nejraději bych jí vynechal. V zásadě je to režim, ve kterém je prezident zvolen přímou volbou, má významné nebo vlastní pravomoci – i když literatura toto kritérium občas vynechává – a hlavně vláda je odpovědná parlamentu, obvykle dolní sněmovně. Pojem však jako první použil zakladatel listu Le Monde, Hubert Beuve-Méry, a to již v lednu 1959, v momentu, kdy už jsme měli nejen novou ústavu, ale i nového prezidenta, tedy Charlese de Gaulla. Připomínám, že ten byl zvolen volebním sborem čítajícím přibližně 80 tisíc voličů, což pro de Gaulla mělo být dostatečné proto, aby jako prezident měl autoritu a hlavně byl nezávislí na politických stranách „řádících“ v parlamentu. Přímá volba byla zavedená až na podzim roku 1962 po jedné z největších politických krizí, které demokratická Francie poznala. 

V zásadě je ale už v principu jasné to, že v rámci páté republiky má být prezident hlavním aktérem, jak říkal Michel Debré (první premiér páté republiky, pozn. redaktora), jakýsi „svorník institucí“, který dokáže udávat směr. Logika je poměrně jednoduchá: prezident má jasnou a silnou legitimitu danou způsobem volby; obzvlášť po přijetí přímé volby, protože prezident je zvolen přímo občany v rámci jednoho jediného volebního obvodu, na rozdíl od poslanců, dnes zvolených v rámci jednoho z 577 volebních obvodů. Jakmile má zajištěnou legitimitu, logicky může užívat i silnou autoritu. Pátou republiku lze jen stěží představit ve zkratce, ale v zásadě hraje prezident republiky klíčovou roli a de facto v mnoha ohledech může vládnout. To je však závislé na jeho autoritě, ale i osobnosti, politickém kontextu a podobně. 

Co přineslo de Gaullevo prezidentství z hlediska běžných Francouzů? V jakých segmentech společnosti čerpal svou podporu a jak silná byla tato podpora během více než deseti let, které v úřadu strávil?

Tak primárně jim dal politický systém, který od roku 1789 trval nejdéle a lze jej označit za efektivní. Sám de Gaulle čerpal podporu ve všech segmentech francouzské společnosti, často i tradičně velmi protikladné. Podporu lze taky označit za jasnou, i když sám de Gaulle byl očividně zklamán tím, že neprošel v prvním kole prezidentských voleb v roce 1965, tedy první přímé volby, která se konala za páté republiky. Obvykle se poukazuje na to, že pokaždé, kdy de Gaulle organizoval referendum, spojil to s vlastním mandátem. Proto se tomu ve Francii říká referendářská otázka důvěry. Procházelo mu to do dubna 1969. 

Tím se dostáváme k tomu, že Charles de Gaulle politicky ustál i bouřlivý rok 1968 a rozsáhlé studentské demonstrace. Jaké byly hlavní příčiny jeho druhého odchodu z politiky, který přišel jen o několik měsíců později, v dubnu 1969, jak zmiňujete? Šlo primárně o odmítnutí reformy senátu a administrativní decentralizace, které nechal de Gaulle posoudit obyvatelstvo v referendu?

V roce 1968 de Gaulle ustál studentské a další demonstrace a stávky, respektive spíše je ustál tehdejší premiér Georges Pompidou, který taky vymyslel rozpuštění Národního shromáždění, dolní komory parlamentu. Volby v červnu 1968 jsou dodnes známy jako volby strachu, kdy vystrašení konzervativní voliči dali jasný mandát de Gaullově straně. O deset měsíců později si zřejmě de Gaulle chtěl ověřit podporu Francouzů, a když jí nedostal, tak dodržel slovo a odstoupil. Učinil tak ihned v noci, kdy bylo jasné, jak referendum dopadlo, a to lakonickým telegramem. De Gaulle pokaždé varoval, že negativní výsledek referenda bude brát jako znamení ztráty podpory. Tehdejší volba dvou témat – regionalizace a reformy senátu – jasně ukazovala na to, že nejde o reformu, ale o prezidenta.

Sociální a zejména studentské bouře mimo jiné ukázaly, jak prezident zestárl a že nechápe, jak se společnost během desetiletí změnila. Nutno asi taky vzít v potaz fakt, že de Gaulle o několik měsíců později, v listopadu 1970, zemřel a jeho únava mohla taky hrát svou roli.

Jak je dnes Charles de Gaulle vnímán francouzskou společností? Před časem byl v jedné z anket označen za „největšího Francouze všech dob“. Převažuje i dnes tento pozitivní obraz, nebo jsou některé aspekty jeho veřejného působení výrazněji kritizovány? 

De Gaulle je vnímán jako velikán francouzských dějin, asi hlavně kvůli jeho klíčové roli během druhé světové války. Často bývá označován jako „muž z 18. června“. Tehdy v roce 1940 četl svou první výzvu Francouzům, aby pokračovali v boji proti nacistickému Německu. Nepochybně bude vnímán pozitivně i jako zakladatel páté republiky. Ale to může být taky důvod, proč bude kritizován. Pátá republika sice nadále funguje, ale už dávno budí rozpaky, primárně právě v tom, jaký prostor dostává prezident. Jeho vládnutí, především desetileté prezidentství, je i dnes podrobeno kritice v několika směrech, zejména právě zmíněném využívání či zneužívání referenda, upozadění některých demokratických prvků či dokonce ohýbání ústavy, především během krize na podzim roku 1962. Šedesátá léta jsou však dávno zapomenutá a vnímána a priori pozitivně, což je fenomén, který není pouze francouzský.