ROZHOVOR | 90 let od smrti Antonína Švehly. Zůstal zapomenutým budovatelem československé demokracie, říká Anev

Spisovatel Karel Čapek ve své době považoval Antonína Švehlu spolu s Tomášem Garrigue Masarykem za dva nejvýznamnější tvůrce československé demokracie. Souhlasíte s takovým hodnocením a v čem podle Vás spočívá klíčový přínos Švehly v tomto směru?  

Československou demokracii a první republiku si spojujeme především s Masarykem a Benešem, kteří byli prezidenty nově založeného státu, ale do hlavní trojice jejích tvůrců nepochybně patří i nejvýznamnější meziválečný premiér Antonín Švehla. Čapek se domníval, že vedle Masaryka byl hlavním tvůrcem československé demokracie právě Švehla, podobný názor měl i novinář Ferdinand Peroutka. Jiní do popředí naopak stavěli Beneše. Já bych řekl, že je nutno klást důraz na celou tuto trojici, nicméně Švehlův přínos je poměrně značný. Jednalo se o vůdce agrární strany, která prosadila pozemkovou reformu, rozšířila tím střední třídu a pomohla sociálně stabilizovat mladou republiku. Švehla byl faktickým tvůrcem politického systému. Byl nejvýraznějším činitelem, který vytvářel ústavu první republiky. Dále se jednalo o dlouholetého premiéra i vůdce takzvané Pětky, neformálního uskupení lídrů nejvýznamnějších československých demokratických stran. Švehla měl zásadní podíl na budování republiky mimo jiné i jako ministr vnitra v letech 1918 až 1920. Tehdy například vystupoval smířlivě vůči dělnictvu, když hrozil komunistický převrat. Generální stávka organizovaná v prosinci 1920 radikální levicí nakonec nebyla úspěšná.  

Švehlu si širší veřejnost patrně spojuje především se vznikem Československa, na kterém se podílel jako jeden z „mužů 28. října“. Především však ve dvacátých letech dlouhodobě zastával úřad předsedy vlády, byl nejdéle sloužícím premiérem v meziválečném období. Co považujete za jeho hlavní úspěchy a naopak neúspěchy? 

Co se týká úspěchů, některé jsem již zmínil. Švehla jako premiér dokázal Československo stabilizovat, hájil zájmy zemědělců, ale bral ohled i na další skupiny obyvatelstva. Dodal bych, že měl značný podíl na tom, že do vlády byli v roce 1926 přivedeni zástupci německé menšiny. Poté, co předsedal vládě hlavních československých stran, se Švehla stal premiérem vlády občanské koalice, která byla postavena na mezinárodním základě. Pokud jde o neúspěchy, těch bylo relativně málo. Švehlovou slabinou byl samozřejmě zdravotní stav, kdy čím dál častěji nemohl vykonávat svoji funkci, až ji nakonec na přelomu let 1927 a 1928 musel opustit úplně. V souvislosti s tím je možné vnímat jako jeho politický neúspěch, že neprosadil svoji linii a do čela státu po Masarykovi nastoupil Edvard Beneš, který byl Švehlovým názorovým odpůrcem.  

Kvůli problémům se srdcem se Švehla na konci dvacátých let postupně musel stáhnout z veřejného života. Zaměřme se na poslední epizodu jeho politického působení, která není veřejnosti až tak známá. V roce 1933 se zdraví tehdy šedesátiletého Švehly zlepšilo natolik, že mu umožnilo opětovně zasahovat do politiky, byť ze zákulisí. Váš výzkum ukazuje, že Švehla tehdy usiloval především o oslabení pozice ministra zahraničí Edvarda Beneše, který, jak jste uvedl, byl jeho politickým rivalem. Co bylo hlavní příčinou a kde hledat důvody jejich sporů? 

Na začátku je třeba zmínit, že Švehla a Beneš si byli v něčem podobní. Oba budovali demokratické Československo, oba byli velmi pracovití. Dlouhou dobu dokázali vzájemně spolupracovat. Nicméně jejich povahy se výrazně lišily. Postupně mezi nimi vznikla osobní animozita. Masaryk měl dobrý vztah s oběma a snažil se je usmiřovat, od počátku dvacátých let se však poměr Švehly a Beneše zhoršoval. V roce 1926 došlo k zajímavé situaci. Vznikla koalice nesocialistických stran, ale socialista Beneš byl přesto jejím členem jako ministr zahraničí. Do vlády ho prosadil Masaryk a Švehla tehdy prezidentův požadavek akceptoval. Později se ale Švehlův poměr k Benešovi dále zhoršoval. Oba politici měli odlišný způsob práce. Švehla se obklopoval blízkými spolupracovníky, Beneš byl naopak solitér. Švehla s lidmi jednal přímo, zatímco Beneš byl diplomat. Lidé, s nimiž komunikoval, někdy cítili, že mnohé zůstává nedořeknuto. Někde se uvádí, že Švehla byl syntetik, zatímco Beneš analytik. Těch rozdílů mezi nimi bylo hodně, takže není až tak překvapivé, že agrární vůdce se rozhodl proti ministru zahraničí vystoupit. 

Na pozadí nástupu nacismu v Německu kritizoval Švehla dosavadní směřování československé zahraniční politiky, především její silnou orientaci na Francii, která podle něj ztrácela své někdejší postavení na mezinárodní scéně, stejně jako nepříliš úspěšný koncept Společnosti národů. Jakou alternativu Švehla v tomto směru nabízel?  

Samozřejmě nešlo o to, že by se Švehla chtěl přiklonit k nacistickému Německu. To považoval stejně jako Beneš za velkou hrozbu pro Československo. Těsně po nástupu Hitlera nicméně kritizoval, že Beneš vážnost mezinárodní situace bagatelizuje a zakrývá tím neúspěch své takřka patnáctileté zahraniční politiky. Postavení Československa se přitom v roce 1933 výrazně zhoršilo. Jak jste zmínil, Švehla kritizoval přílišnou orientaci československé zahraniční politiky na Francii. Preferoval, abychom na svou stranu získali i Velkou Británii, která s Československem spojeneckou smlouvu neměla. Dále si přál užší spolupráci s Polskem. Vhodný okamžik na sblížení s těmito státy byl ovšem zřejmě promeškán.  

Švehlova koncepce československé zahraniční politiky se od Benešovy linie zase tolik nelišila. I Švehla počítal se spojenectvím s Jugoslávií a Rumunskem v rámci Malé dohody, které zajistil Beneš, a vyslovoval se pro Společnost národů. Upozorňoval však na to, že Francie a Společnost národů k ochraně republiky nestačí. Kritizoval, že Československo je agilním stoupencem stávajícího evropského řádu a je na něj díky tomu příliš vidět. Německo a jiní odpůrci stávajících poměrů mu pak vytýkají špatné zacházení s německou menšinou, byť třeba Polsko se k německé menšině chová mnohem hůře.  

V roce 1933 někteří významní političtí aktéři varovali, že Švehla se z pozadí snaží ujmout řízení státu a instruuje jiné vlivné politiky. Do jaké míry toto hodnocení odpovídalo skutečnosti? 

Švehla byl nepochybně klíčovým hráčem československé vnitřní politiky dvacátých let. Takže když došlo k tomu, že se v roce 1933 jeho zdravotní stav přechodně zlepšil, političtí činitelé za ním začali jezdit a konzultovali s ním politické otázky. Nebyli to jenom agrárníci, ale i vůdci dalších demokratických stran. Podle některých interpretací si k Švehlovi skutečně jezdili pro instrukce. V této době se hovořilo o tom, že se vytváří takzvaná hostivařská fronta, jejímž cílem mělo být odstranění Beneše z československé politiky. Švehla se domníval, že Beneše jeho přílišná arogance dovedla k tomu, že není schopen reagovat na nastalou situaci, a proto musí být odstraněn. Agrární vůdce přemítal, že Beneš by postupně mohl být vytlačen na jiné méně významné ministerstvo, třeba na ministerstvo pošt, a nakonec by z vlády úplně odešel. Je pravda, že tento postup by vedl k poměrně zásadnímu střetu s Masarykem, který by se postavil na stranu Beneše. Ale Švehla uvažoval o tom, že by Beneše odstranil i za cenu konfliktu s prezidentem. Švehla brzy na to zemřel, takže se jedná jenom o spekulace, ale v konfliktu s Benešem by měl určité šance na úspěch, zvláště proto, že by na svou stranu dokázal získat část sociálních demokratů a národních socialistů. 

Masaryk považoval Švehlu za jednoho ze svých možných nástupců v prezidentském křesle. Odhlédneme-li od zdravotního aspektu, nakolik šlo o realistické úvahy? Disponoval Švehla v té době nezbytnou politickou podporou? A souhlasíte s tvrzením historika Antonína Klimka, že Švehlovo úmrtí „odvalilo balvan“ z Benešovy cesty na Hrad? 

O nástupnictví po Masarykovi se uvažovalo v podstatě od jeho zvolení, protože se funkce ujal ve věku 68 let. Dva nejskloňovanější kandidáti byli Švehla a Beneš, přičemž ani jeden neměl pozici jistou. Beneš nutnou podporu zajištěnou neměl, stavěli se proti němu různí političtí činitelé –Švehlova agrární strana či národní demokracie Karla Kramáře. Antonín Klimek správně podotýká, že Švehlova smrt v roce 1933 „odvalila balvan“ z Benešovy cesty za prezidentstvím. O tom, kdo přijde na Hrad po Masarykovi, se jednalo dlouhodobě. Masaryk sice preferoval Beneše, ale ani Švehla mu nebyl proti mysli. Sice se názorově tolik neshodli, ale rozpory si dokázali vyříkat a Masaryk akceptoval Švehlu jako možného kandidáta.  

Jsme trochu ovlivněni tím, že vnímáme prezidenta jako nejvyšší politický úřad, ale i za první republiky, stejně jako dnes, byl praktickým lídrem politiky premiér. Švehla se částečně bránil tomu, že by se měl stát prezidentem. O této funkci se vyjadřoval někdy až s despektem. Prosazoval vizi, že by se prezidentem mohl stát nějaký akademik. Tento koncept se později v našich dějinách objevil vícekrát, třeba při kandidatuře Jiřího Drahoše v roce 2018 – prezidentem se měl stát někdo, kdo není praktickým politikem a bude plnit spíše reprezentativní roli. Při hlubším zkoumání vidíme, že existovaly různé koncepce, kdo by se mohl stát prezidentem po Masarykovi. Švehla samozřejmě částečnou politickou podporou disponoval, ale i on by měl cestu na Hrad těžkou, navíc ji dále komplikoval jeho zdravotní stav. 

Co ukazují Švehlovy pozdní politické aktivity o možném směřování tehdejší agrární strany? Jde o spekulaci, která je pro historika vždy ošidná, ale přesto: myslíte, že by se agrárníci pod Švehlovým vedením ubírali ve druhé polovině třicátých let jinou cestou, než se ve skutečnosti vydali?    

Otázka se dotýká jednoho z hlavních závěrů mého výzkumu. Doposud se často říkalo, že Švehla spolupracoval s Hradem a socialisty a jeho nástupce Rudolf Beran pak obrátil agrární stranu radikálně doprava. Při podrobnějším zkoumání situace v roce 1933 ale vidíme, že agrární strana se proti Benešovi stavěla z Švehlovy iniciativy. Švehlův odkaz do značné míry určoval linii agrárního hnutí i v druhé polovině třicátých let. Projevil se v roce 1935, v prezidentské volbě, kdy se agrárníci proti zvolení Beneše stavěli. Když viděli, že ho neporazí, tak se pro něj vyslovili také, ale spolupracovat s ním v případě nutnosti dokázal i Švehla.  

Jak bylo přijato Švehlovo úmrtí v prosinci 1933? Dá se z reakce společnosti i politické reprezentace odvozovat, jaká byla Švehlova pozice a autorita v meziválečném Československu? 

Švehla byl nepochybně více respektován za první republiky než v dnešní době, kdy jsme na něj takřka úplně zapomněli. Pro agrární stranu, která byla v meziválečném Československu tradičně nejsilnější, představoval takřka modlu a samozřejmě si ho vážili i spojenci agrárníků, především na politické pravici. Jeho pohřeb v roce 1933 nebyl tak velkolepý jako pohřeb Masaryka v roce 1937. Švehla si nepřál, aby byl pohřben s poctami, chtěl být pochován jako „hostivařský sedlák“. Navzdory tomuto přání se však jeho pohřbu zúčastnili prezident Masaryk a další významní činitelé, včetně premiéra Jana Malypetra, takže to byla poměrně velká událost, která dobře reflektovala, že Švehla měl minimálně v části společnosti velkou autoritu. Po roce 1939 se na něj ovšem začalo rychle zapomínat. Dnes máme devadesáté výročí jeho úmrtí, a tak je dobré Švehlu ocenit jako jednoho ze tří nejvýznamnějších budovatelů první republiky vedle Masaryka a Beneše.