Valné shromáždění OSN schválilo před třičtvrtě stoletím, 10. prosince 1948, Všeobecnou deklaraci lidských práv. Nevedla k tomu jen zvěrstva druhé světové války, ale také zkušenost s totalitními režimy v meziválečném období, upozorňuje profesorka Veronika Bílková. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz přiznává, že dokument není právně závazný nástroj, zároveň dodává, že se stal základem pro jiné smlouvy, které právně závazné jsou. Odbornice na mezinárodní humanitární právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze dále vysvětlila například to, proč si nemyslí, že nastal čas Deklaraci aktualizovat či měnit, a z jakého důvodu není šťastné zmiňovat lidská práva pouze v souvislosti s jejich porušováním.
Kde spatřujete hlavní kořeny vzniku a přijetí Všeobecné deklarace lidských práv? Šlo především o často zmiňovanou zkušenost z druhé světové války, jejíž krutosti posílily u části světových politiků přesvědčení, že je potřeba nově a jasně definovat normy a pravidla v lidskoprávní oblasti?
Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata nejen na základě zkušenosti z druhé světové války ale i, obecněji, na základě zkušenosti s totalitními režimy – fašismem, nacismem a stalinismem. Ukázalo se totiž, že ty režimy, které se chovají represivně ke svým vlastním obyvatelům, mívají tendenci být agresivní i navenek. Kontrola toho, jak si státy počínají u sebe „doma“, tak začala být chápána jako dobrý nástroj prevence válek. Proto již Charta OSN mezi hlavní cíle nově vznikající světové organizace zařadila jak zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, tak podporu a posilování úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny lidi bez rozdílu.
Všeobecná deklarace lidských práv nebyla prvním dokumentem v historii, který se snažil vymezit lidská práva. Často se uvádí, že inspirací pro její iniciátory byly především známé Deklarace nezávislosti Spojených států a Deklarace práv člověka a občana přijatá během Velké francouzské revoluce. V čem spočíval největší posun u dokumentu z prosince 1948?
Všeobecná deklarace je skutečně prvním dokumentem, který předkládá konkrétní katalog lidských práv, je ale třeba dodat „na mezinárodní úrovni“. Na úrovni národní začaly podobné katalogy vznikat již na konci osmnáctého století, mezi nejstarší příklady patří Vámi zmíněná francouzská Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 a také americká Listina práv z roku 1791. Od přelomu devatenáctého a dvacátého století se stalo běžným zapojovat výčty lidských práv do národních ústav, příkladem je třeba Ústava Československa z roku 1920.
Všeobecná deklarace byla novátorská v tom, že se nejednalo o vnitrostátní právní akt, ale o mezinárodní dokument, na jehož znění se shodla většina států tehdejšího světa. Oproti velké části národních textů navíc Deklarace neobsahovala pouze práva takzvané první generace, tedy práva občanská a politická, ale i práva takzvané druhé generace, která zahrnuje hospodářská, sociální a kulturní práva. Konečně, v porovnání se staršími instrumenty z konce osmnáctého století Deklarace negarantuje práva jen úzké skupině lidí určité barvy kůže, pohlaví, náboženství a sociálního statusu, ale všem lidem bez rozdílu. V tomto ohledu je to opravdu Všeobecná deklarace lidských práv, s důrazem na slovo lidských.
Lze s odstupem 75 let říci, kdo byli hlavní iniciátoři přijetí Všeobecné deklarace lidských práv?
První návrhy přišly od států Latinské Ameriky, nicméně na tom, že je potřeba nějaký lidskoprávní instrument přijmout, panovala široká mezinárodní shoda již od konference v San Franciscu, na níž byla v červnu 1945 přijata Charta OSN. Na návrhu textu pak pracovali členové Komise OSN pro lidská práva v čele s Eleanor Rooseveltovou, vdovou po americkém prezidentovi Franklinu Delano Rooseveltovi, a francouzským politikem, právníkem a soudcem René Cassinem. Návrh byl později rozeslán k vyjádřením nejen všem státům, ale rovněž řadě nestátních a odborných institucí. Dnešními výrazy bychom řekli, že Deklarace vznikla na základě velmi inkluzivního procesu, byť je samozřejmě třeba mít na paměti, že velká část světa byla v té době stále součástí koloniálních říší převážně evropských států.
Pro přijetí deklarace hlasovalo 48 z tehdejších 58 členů OSN. Mezi těmi, kteří se zdrželi, byly krom Saúdské Arábie a Jihoafrické unie komunistickými stranami kontrolované země v čele se Sovětským svazem. Nacházelo se mezi nimi i Československo. Měl tento demonstrativní krok pro uvedené státy nějaké praktické dopady?
Při hlasování ve Valném shromáždění se zdrželo celkem osm států. Saúdská Arábie tak učinila kvůli výhradám k ustavením týkajícím se rovnosti mužů a žen v manželství a práva změnit náboženství. Jihoafrická republika se obávala, že se Deklarace stane nástrojem kritiky režimu apartheidu, který v zemi tehdy existoval. Zbylé státy, jež se při hlasování zdržely, byly státy východního bloku. Konkrétně šlo o Sovětský svaz, Ukrajinskou a Běloruskou sovětskou socialistickou republiku, které byly členy OSN paralelně se Sovětským svazem, a dále o Polsko, Jugoslávii a – bohužel – Československo. Jedním z oficiálně uváděných důvodu bylo to, že Deklarace nejde dost daleko v tom, že neobsahuje výslovné odsouzení fašismu a nacismu. Reálně se ale socialistické státy, obdobně jako Jižní Afrika, obávaly spíše toho, že by politickým závazkům zakotveným ve Všeobecné deklaraci nemusely být schopny a také ochotny dostát.
Všeobecná deklarace lidských práv stanovuje pouze obecné principy, konkrétní práva a povinnosti občanů jednotlivých zemí určuje až vnitřní legislativa. Právě na nezávaznost dokumentu občas poukazují jeho kritici. Nakolik jej jako právní expertka považujete za důležitý? Jde především o jeho symboliku, nebo i jiné aspekty?
Zde je třeba odlišovat dvě různé věci. První je povaha Všeobecné deklarace jako takové. Jedná se o rezoluci Valného shromáždění OSN, tedy o právně nezávazný instrument – někdy se mluví o takzvaném soft law. Deklarace má politickou a morální váhu, jejího porušení se ale nelze dovolat u soudu. Tato slabina byla nicméně v průběhu následujících desetiletí překonána tím, že v rámci OSN i některých regionálních organizací, zejména Rady Evropy, byly přijaty lidskoprávní smlouvy, které již právně závazné jsou. Typicky jde o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 a Evropskou úmluvu o lidských právech z roku 1950. Tyto smlouvy přitom zakotvují prakticky všechna práva, jež nalezneme ve Všeobecné deklaraci.
Druhou stránkou věci je povaha ustanovení. Zde platí, že lidskoprávní instrumenty – ať jde o soft law, nebo závazné smlouvy – vymezují lidská práva spíše obecným způsobem. Používají formulace typu „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost“, nebo „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu“, jak stojí v článcích 3 a 5 Všeobecné deklarace. Specifikace obsahu těchto ustanovení je pak věcí jednak národních právních řádů, jednak, a hlavně, kontrolních orgánů zřízených příslušným instrumentem, jako je například Výbor OSN pro lidská práva či Evropský soud pro lidská práva. Všeobecná deklarace sama sice žádný takový orgán nezřizuje, smlouvy, které na ni navazují a přebírají její ustanovení, už tak ale činí.
Třičtvrtě století je v moderních dějinách poměrně dlouhá doba. Vezmeme-li v potaz enormní dynamiku politického a společenského vývoje po roce 1948, vidíte oblasti, ve kterých je Všeobecná deklarace lidských práv neaktuální, případně se nabízejí její aktualizace ve vztahu k současnosti? V souvislosti s klimatickou změnou se například hodně mluví o environmentálních lidských právech. Jak silný je tento trend?
Všeobecná deklarace je stále základním ideovým východiskem mezinárodního lidskoprávního systému. Od doby jejího přijetí se ale svět v mnoha ohledech změnil a tyto změny se pochopitelně promítly i do oblasti lidských práv. Postupem doby se zde vyprofilovala celá řada takzvaných nových lidských práv či práv třetí generace, mezi něž bývají řazena právě environmentální práva, včetně práva na příznivé životní prostředí nebo práva na přístup k internetu. Většinu těchto práv by bylo možné nějakým způsobem napojit na starší práva obsažená ve Všeobecné deklaraci, typicky třeba na velmi obsáhlé právo na soukromý a rodinný život. Jejich osamostatnění má ale zdůraznit jejich význam. Nemyslím, že by bylo nutné či vhodné Všeobecnou deklaraci doplňovat či přepisovat – ani si nedovedu představit, že by státy byly v současné době schopny se na jakékoli revizi shodnout. Spíše je třeba mít na paměti, že lidská práva nejsou strnulý koncept, který by byl v jednom historickém momentně vytesán do kamene, respektive dán na papír a v této podobě by zůstal na věky. Jde naopak o velmi dynamickou kategorii práv, jejichž vývoj odráží měnící se potřeby, zájmy a priority lidské společnosti a jejích jednotlivých složek.
Od roku 1950 je 10. prosinec Dnem lidských práv. Často lze zaznamenat názory, že lidská práva – tak jak je definuje Všeobecná deklarace lidských práv – jsou v poslední době ve světě stále více porušována. Neupozaďuje takové hodnocení, například s odkazy na současný ruský postup na Ukrajině, celkový pokrok, k němuž za 75 let v oblasti lidskoprávní ochrany globálně došlo?
Je asi přirozené, že o jakýchkoli právech, včetně práv lidských, slyšíme zejména tehdy, když dojde k jejich porušení. Zpráva o tom, že někdo lidská práva respektuje, by asi příliš nezaujala. Je navíc dobře, když se o porušeních mluví, protože to zvyšuje šanci na to, že se se oběti dočkají nápravy a provinilý stát – v mezinárodněprávním pojetí totiž lidská práva může porušit jedině stát – se bude v budoucnu chovat lépe. Druhou stranou mince ovšem je, že jednostranné, tedy pouze špatné zprávy o lidských právech mohou mezi lidmi vyvolat nedůvěru a skepsi vůči tomu, k čemu daná práva vlastně jsou a zda mají nějaký význam. V tomto ohledu by bylo vhodné – a to je primárně úloha médií, politiků a škol – předkládat lidem též dobré zprávy a ukazovat jim příklady toho, jak nám lidská práva v životě pomáhají. To, že nás policista nemůže zbít, jak se mu zlíbí, že nám stát nemůže sebrat náš dům či jiný majetek, že můžeme svobodně říkat či psát cokoli, co si myslíme – pokud to nezahrnuje výzvy k násilí či omezování něčích práv –, že se můžeme u soudů dovolávat svého nároku třeba na sociální zabezpečení či na poskytnutí zdravotní péče, to vše je výsledkem uznání toho, že máme určitá lidská práva, která nám stát, na jehož území se nacházíme, musí garantovat. Většině z nás dnes tyto věci nejspíše přijdou zcela samozřejmé. Ve většině zemí po většinu historie ale samozřejmými rozhodně nebyly a mnohde bohužel stále nejsou. Lidská práva tak, lehce paradoxně, mají tendenci oceňovat spíše ti, jimž jsou tato práva upírána, než ti, kteří jejich ochrany požívají v plné míře.
Související
Česko by mohlo v boji o záchranu klimatu dělat víc. EU vytváří vyšší a ambiciózní cíle, říká analytička pro EZ
Obyvatelům Pacifiku už jde o přežití, svět si na klimatických konferencích nastavuje zrcadlo, říká analytička pro EZ
rozhovor , Veronika Bílková , lidská práva , historie , OSN , Soud pro lidská práva Štrasburk , Československo , II. světová válka
Aktuálně se děje
před 1 hodinou
Princ William čelil dotěrnému Trumpovi. Prezident řekl, o čem se mluvilo
před 1 hodinou
Zákaz neviděli, i když je výrazný. Železničáři okomentovali incident v Zábřehu
před 2 hodinami
Lidem míří do schránek důležité oznámení. Jde o výši důchodů
před 3 hodinami
Český fotbal je bez etické komise. Členové nečekaně rezignovali, i kvůli Mynářovi
před 3 hodinami
Ženu z Rychnovska viní i z druhé vraždy miminka. Tělo ukryla už před lety
před 4 hodinami
Česko čeká každoroční revoluce na železnici. Začne platit nový jízdní řád
před 5 hodinami
Nešťastný pátek třináctého? V historii tomu tak někdy skutečně bylo
před 5 hodinami
Počasí o Vánocích je v nejistotě. Meteorologové řekli, co bude svátkům předcházet
před 6 hodinami
Trump je proti útokům Ukrajiny na ruském území. Zvažuje letecké údery na íránská jaderná zařízení
před 7 hodinami
Sýrie padla do rukou rebelů za pouhý týden. Proč se tamní armáda nebránila?
před 7 hodinami
Politici mají hotovo. Důchodovou reformu posvětil i prezident
před 8 hodinami
Evropa směřuje k jednotné obranné průmyslové základně. Klíčoví hráči? Německo a překvapivě Itálie
před 8 hodinami
KLDR na pokraji kolapsu. Jak se Kim Čong-un dokáže udržet u moci navzdory ekonomickým problémům?
před 9 hodinami
Pád Asada rozpoutal v Evropě vášnivou debatu. Uprchlíci se bojí, co bude dál
před 9 hodinami
Francie má nového premiéra. Barniera nahradil Macronův spojenec Bayrou
před 10 hodinami
Trumpovo pozvání čínského prezidenta na inauguraci je historickým krokem. Si Ťin-pching ale neměl a výběr
před 10 hodinami
Zapojení Kyjeva do převratu v Sýrii je pro Rusko další ze špatných signálů. Podobné akce už běží v Súdánu a Mali, říká Řepa
před 10 hodinami
Ledovkové počasí je zpět v Česku. Udeří už dnes večer
před 10 hodinami
O transportu Asada do Ruska nevěděla ani jeho rodina. Moskva ho nechá upadnout v zapomnění
před 11 hodinami
Eutanazie zažívá nevídaný boom. V Kanadě takto zemře každý dvacátý
Kanada zaznamenala v roce 2023 rekordní počet úmrtí pomocí lékařsky asistované smrti (eutanazie), přičemž většina případů se týkala pacientů s terminálním onemocněním. Podle nových federálních statistik dosáhl počet eutanazií více než 15 000, což představuje 4,7 % všech úmrtí v zemi – oproti 4,1 % v předchozím roce. Přestože počet případů stále roste, tempo růstu se zpomalilo.
Zdroj: Libor Novák