EU nad americkým zákazem potratů kroutí hlavou. Sama přitom nutí ženy cestovat za interrupcí tisíce kilometrů

Koncem 70. let vedla belgická lékařka Rein Bellensová mladou ženu znásilněnou svým útočníkem z belgického Gentu do nizozemské vesnice Groede, aby jí pomohla podstoupit nelegální potrat. V té době byl v Belgii zákrok zakázán, a tak ženy jako ona riskovaly stíhání.

Dnes, téměř po půlstoletí, se situace v Evropě sice změnila, podle webu Politico ale ne dost. Každoročně tisíce žen cestují v rámci EU, aby získaly přístup k potratové péči. V roce 2022 tak učinilo nejméně 4 500 žen – většina do Nizozemska, Španělska nebo Spojeného království.

Z dostupných dat vyplývá, že hlavními „exportéry“ potratových pacientek nejsou nutně jen země s nejtvrdšími zákony jako Polsko nebo Malta. Nejvíce žen cestujících do Nizozemska pocházelo z Německa, následovaly Belgie, Francie a Polsko. Do Španělska často míří Portugalky, do Británie zase Irky.

Co žene ženy přes hranice? V mnoha případech to nejsou zákazy, ale praktické překážky: příliš krátké zákonné lhůty, nutnost vícenásobných návštěv, dlouhé čekací doby, nebo lékaři, kteří odmítají zákrok vykonat kvůli výhradě svědomí. V Itálii a Chorvatsku tvoří takoví lékaři až 90 % personálu.

Dokonce i ve Francii, kde byl nedávno právo na potrat zaneseno do ústavy, existují „potratové pouště“ — oblasti, kde je téměř nemožné najít dostupnou kliniku.

Právo na potrat ještě neznamená jeho dostupnost. Průzkum mezi ženami, které cestovaly do Nizozemska, Španělska či Británie, ukázal, že více než polovina z nich zjistila těhotenství až po 14. týdnu – tedy po zákonné lhůtě v mnoha zemích. Třetina z nich sice termín stihla, ale narazila na jiné překážky – například nedostatek informací nebo odmítnutí zákroku lékařem.

V některých zemích, jako je Maďarsko, se navíc zavádí další byrokratické kroky – například povinnost vyslechnout tlukot srdce plodu – které záměrně prodlužují celý proces.

Stále více aktivistů proto volá po zřízení celoevropského fondu, který by ženám umožnil financovat cestu za potratem do jiné země. Občanská iniciativa My Voice, My Choice už získala více než milion podpisů, což znamená, že se jí Evropská komise bude muset zabývat.

Naděje však brzdí opatrný postoj eurokomisařky Hadji Lahbibové, která uvedla, že Komise je připravena podporovat členské státy v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, ale že konečné rozhodování zůstává na jednotlivých zemích.

Podobně bezzubá byla i rezoluce Evropského parlamentu z roku 2024, která vyzývala k zakotvení práva na potrat do Charty základních práv EU. Rezoluce však není závazná a změna Charty by vyžadovala jednomyslný souhlas všech 27 členských států.

Potratová práva jsou navíc ohrožena nejen právně, ale i společensky. V Polsku čelí lékaři i aktivisté výhrůžkám a stíhání i za zákonné potraty. V Británii zase čelila veřejné podpoře ze strany americké diplomacie žena odsouzená za porušení ochranné zóny před klinikou.

Napříč Evropou sílí krajně pravicové hlasy, které zpochybňují stávající pravidla. Britský politik Nigel Farage označil za „absurdní“, že je možné podstoupit potrat až do 24. týdne. Obavy z „návratu zpět“ tak nejsou jen hypotetické.

V Belgii, kde potrat povolili v roce 1990 jen po ústavní krizi a právním manévru, trvá politický pat i dnes. Změny — jako prodloužení zákonné lhůty ze 12 na 16 či 18 týdnů a zrušení šestidenní čekací lhůty — se probírají už šest let, bez výsledku.

Rein Bellensová, která kdysi riskovala pro ženy svou kariéru, říká, že návrat ke starému sice nehrozí, ale skutečný pokrok také nepřichází. „To, co chceme, je liberalizace,“ říká. „Ale místo toho sledujeme, jak stranická loajalita opět převládá nad svobodou poslanců — déjà vu.“