ROZHOVOR | 15 let po zákazu kazetová munice dál zabíjí civilisty. Expertka na humanitární právo popsala důvody

Co bylo hlavním hnacím motorem snah zakázat použití kazetové munice? Šlo o obecnou snahu chránit civilisty před dlouhotrvajícím nebezpečím pramenícím z boje vedeného těmito prostředky, nebo vidíte nějaký konkrétní moment a zkušenost, které lze označit za klíčový impulz k cestě, na jejímž konci stálo přijetí úmluvy 28. května 2008? 

Přijetí Úmluvy bylo výsledkem takzvaného procesu z Osla, který zahájila konference v norském hlavním městě konaná v únoru 2007. Na této konferenci se téměř padesát států, včetně České republiky, vyjádřilo pro nutnost přijmout závazný instrument, který by zakázal používání, vývoj, výrobu, skladování, držení a přesuny kazetové munice. Takovým instrumentem se o téměř dva roky později, v prosince 2008, stala Úmluva o kazetové munici. Důvod, proč se státy zaměřily právě na tento typ zbraní, spočívá v dopadech jejich použití na civilní obyvatelstvo – ať už v důsledku nerozlišujících účinků těchto zbraní, nebo v důsledku poměrně velkého množství nevybuchlých kusů, jež zůstávají v oblastech konfliktů.  

Jak obtížné bylo úmluvu uzavřít? Ovlivnila počet signatářských zemí skutečnost, že proti ní vystupovaly největší vojenské mocnosti světa, v čele se Spojenými státy, Ruskem, Čínou, Izraelem či Indií? 

Jak jsem již uvedla, úmluva byla sjednána poměrně rychle, za necelé dva roky. To ukazuje, že mezi státy, jež přijetí instrumentu podporovaly, existovala poměrně široká shoda na tom, co má být předmětem úpravy. To, že se na vzniku a fungování Úmluvy nepodílejí vojenské velmoci, bohužel není v oblasti mezinárodního humanitárního práva, respektive mezinárodního práva obecněji nic neobvyklého. Postačí si srovnat výčet států, jež zůstávají stranou Úmluvy, s výčtem smluvních stran třeba Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. I tam zůstávají Spojené státy, Rusko, Čína, Indie či Izrael stranou. Mezinárodní právo se primárně opírá o souhlas států, je tedy velmi obtížné –  a u stálých členů Rady bezpečnosti OSN či jejich blízkých spojenců prakticky nemožné – přimět státy akceptovat závazky, jež se na sebe z různých důvodů vzít nechtějí. 

Úmluva, která byla přijata na konferenci v Dublinu za podpory 107 zemí, zavazuje nejen k nepoužívání kazetové munice, ale také k likvidaci jejích zásob. Některé státy, které se k úmluvě připojily, disponovaly značnými arzenály těchto zbraní. Dá se říci, do jaké míry byl závazek jejich zničení splněn?    

Článek 3 Úmluvy skutečně předpokládá, že v průběhu osmi let od chvíle, kdy se určitý stát stane smluvní stranou Úmluvy, zajistí tento stát zničení veškeré kazetové munice, kterou má k dispozici. Lhůtu lze prodloužit o další čtyři a v opravdu výjimečných případech o osm let. Státy si mohou ponechat omezené množství kazetové munice pro účely vývoje a výcviku. Podle údajů z loňského roku deklarovalo vlastnictví kazetové munice 42 ze 111 smluvních států. Sedmatřicet z nich již munici zničilo, další  – patří mezi ně mj. Bulharsko a Slovensko – na tom pracují. Jedenáct států deklarovalo, že využije možnosti určité množství kazetové munice si ponechat. Jde například o Německo, Francii či Nizozemí. 

Lze se jednoznačně určit v jakém konfliktu či konfliktech a jakou zemí, případně zeměmi byla kazetová munice nasazena v největším množství? 

Koalice Cluster Munition Coalition (CMC, pozn. redaktora), která sdružuje nevládní organizace zaměřující se na humanitární dopady použití kazetové munice, uvádí, že tato munice byla nasazena dvaceti státy v rámci pětatřiceti konfliktů. První nasazení se datuje již do období druhé světové války, poslední je pak spojeno se současným konfliktem na Ukrajině. Podle dat CMC patři k nejaktivnějším uživatelům kazetové munice Spojené státy, Izrael a Ruská federace, vedle nich kazetovou munici použily například Thajsko, Libye či Sýrie. Masivně byla kazetová munice nasazena například během války v Iráku v roce 2003-2006, konkrétně ze strany Spojených států a Velké Británie, a nyní během konfliktu na Ukrajině. 

Jeden z argumentů zastánců kazetové munice zní, že v případě jejího zákazu by k eliminaci některých cílů bylo nezbytné nasadit mnohem silnější jednotnou nálož, což zvyšuje riziko pro civilisty v okolí. Jak na taková tvrzení nahlížíte z pohledu expertky na mezinárodní humanitární právo? 

Státy přistoupily k zákazu kazetové munice právě proto, že se ukázalo, jak velké riziko pro civilisty nasazení této munice představuje. Z pohledu mezinárodního humanitárního práva je tedy věc jasná, kazetovou munici lze zřídka užít tak, aby byly dodrženy zásady rozlišování mezi civilisty a kombatanty a přiměřenosti civilních ztrát, takzvané dovolené vedlejší škody, na nichž mezinárodní humanitární právo stojí. Bojující strany proto musejí využít jiné prostředky vedení války, které jim ostatně nabízí i Úmluva v článku 1(2), kde vymezuje, co se kazetovou municí nerozumí, to jest které zbraně kazetové munici svou povahou či účinky v určitém ohledu podobné nejsou Úmluvou zakázány.  

Používání kazetové munice je často zmiňováno i v souvislosti s aktuálně probíhající válkou na Ukrajině. Obě válčící strany nejsou signatáři úmluvy o jejím zákazu. Nakolik je nasazení tohoto typu zbraní v konfliktu frekventované? Existují odhady, kolik životů si kazetová munice na Ukrajině vyžádala, především pokud jde o civilisty? 

V konfliktu na Ukrajině byla kazetová munice bojujícími stranami využita již  v letech 2014 až 2015, k opravdu masivnímu nasazení ale dochází až od února 2022. Přesný počet obětí není znám, odhaduje se ale, že v letech 2014 až 2015 se jednalo o několik desítek obětí, zatímco od února 2022 jde řádově o stovky obětí, velkou měrou z řad civilistů. K nejznámějším incidentům patří zásah vlakového nádraží v městě Kramatorsk ruskou balistickou raketou Točka-U vybavenou kazetovou muniční hlavicí, k němuž došlo dne 8. dubna 2022 a který si vyžádal před padesát civilních obětí. 

Domníváte se, že by právě válka na Ukrajině mohla vytvořit tlak na země, které úmluvu o zákazu použití kazetové munice nepodepsaly, aby se dodatečně připojily?  

Obávám, že efekt by mohl být spíše opačný. Kromě Japonska není mezi smluvními stranami Úmluvy v této chvíli žádný ze států sousedících s Ruskou federací. Masivní nasazení kazetové munice Ruskem během konfliktu na Ukrajině – a v minulosti třeba během konfliktu v Čečensku či v Gruzii – tyto státy zrovna nemotivuje k tomu, aby se samy kazetové munice zřekly.