Evropě se díky Trumpovi otevřela jedinečná možnost. Má ale odvahu ji využít?

Už v roce 1956 varoval Konrad Adenauer, jeden z otců zakladatelů evropské integrace, že evropská moc a vliv nejsou samozřejmé a že je nutné se neustále přizpůsobovat proměňujícím se podmínkám. Jeho slova dnes rezonují silněji než kdy jindy. Evropa totiž nejenže zaostává v technologiích, ale především ztrácí důvěru sama v sebe.

Boj o technologické prvenství představuje novodobou podobu soutěže mezi velmocemi. A Evropa v tomto zápase nepůsobí jako hráč, ale spíše jako přihlížející. Ze všech digitálních platforem s více než 45 miliony uživatelů v EU je pouze jedna – německý e-shop Zalando – evropského původu. Zbytek trhu ovládají americké nebo čínské giganty. Zatímco Brusel chrlí regulace, technologičtí giganti jako X Elona Muska pokračují v šíření dezinformací, aniž by čelili vážnějším důsledkům.

Donald Trump, který znovu zaujal post amerického prezidenta, kritizuje EU za liknavost v obchodních jednáních. A má pravdu. Přestože má Unie v oblasti obchodu kompetenci jednat za celé společenství, realita je taková, že pokrok brzdí nejednotnost mezi 27 členskými státy, z nichž každý má vlastní průmyslové zájmy a agendu.

Zatímco Spojené státy uvalují cla a aktivně přetvářejí globální obchodní architekturu, Evropa často působí nerozhodně. Na klíčová mezinárodní témata – jako je válka v Gaze – reagují jednotlivé státy mnohem rozhodněji než sama EU, která postrádá jednotný hlas v zahraniční politice. To podkopává její tzv. morální vedení, na němž dosud stavěla svou „měkkou sílu“.

Krize evropského sebevědomí je zároveň hlubší než jen otázka institucí. Podle mezinárodních průzkumů ztrácejí Evropané víru v budoucnost: pouze 16 % Italů a 24 % Francouzů věří, že se jejich děti budou mít lépe než oni sami. A méně než polovina mladých Evropanů se cítí připravena na trh práce – nejčastěji viní školský systém.

Navzdory tomu si i populistické strany, které dříve volaly po vystoupení z EU, uvědomují, že v dnešním světě jednotlivé národní státy nemají dostatečnou sílu k tomu, aby hrály samostatnou roli. Místo toho se soustředí na snahy „změnit EU zevnitř“.

Evropa dnes potřebuje zásadní obnovu svých rozhodovacích mechanismů – a především obnovu naděje. Musí vzniknout nový typ evropského leadershipu, který dá větší prostor občanům a zejména mladé generaci. Nestačí o ní mluvit – je třeba jí předat reálnou moc. Právě mladí lidé dnes tvoří novou společenskou třídu, která sdílí specifické kulturní, ekonomické i jazykové znaky. Tato třída potřebuje politickou platformu, skrze kterou může definovat budoucnost Evropy.

Svět se mění rychle a dramaticky. Spojené státy se uzavírají do sebe. Rusko pokračuje v agresi. Čína buduje paralelní globální struktury. A pokud se Evropa neprobudí, zůstane jen pasivním objektem světového dění, nikoli jeho hybatelem.

Evropa má všechny předpoklady k tomu, aby zaujala vedoucí roli v novém globálním uspořádání. Má kulturní kapitál, demokratické instituce i schopné občany. Zůstává však otázkou, zda dokáže překonat svou vnitřní nerozhodnost a konečně se chopit otěží. Čas běží – a historie nebude čekat.