ROZHOVOR | Povstání Tibeťanů proti čínské armádě vypuklo před 65 lety. Spustila jej fáma, uvádí odborník Kučera

Před 65 lety, 10. března 1959, vypuklo v tibetské Lhase rozsáhlé povstání. Přestože odpor místního obyvatelstva proti čínské nadvládě sílil již delší dobu, bezprostřední rozbuškou se stala fáma o chystaném zatčení tibetského duchovního vůdce Dalajlámy a jeho následný útěk, vysvětluje Ondřej Kučera v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Odborník na moderní čínské dějiny z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci také upozorňuje, že Tibet měl před čínskou anexí velice komplikované postavení a vnitřní uspořádání, nejednalo se však o otrokářský režim, jak bývá Pekingem podsouváno. Dále vysvětlil například to, jakou roli v eskalaci odporu v Tibetu sehrály Spojené státy, proč je obtížné určit počet obětí povstání a jaké mělo dopad na další vývoj Tibetu.

Událostem z března 1959, které jsou označovány jako tibetské povstání, patrně nelze porozumět bez ohlédnutím za přechozím vývojem. Můžete čtenářům přiblížit, jak došlo k obsazení Tibetu vojsky komunisty ovládané Čínské lidové republiky na počátku padesátých let?

V roce 1950 došlo v rámci končící občanské války na čínské pevnině k postupu čínské lidově-osvobozenecké armády ze S’-čchuanu do tehdejší provincie Si-kchang ve východním Tibetu. Území této provincie leželo převážně na území dnešního západního S‘-čchuanu a bylo a dodnes je výrazně osídleno Tibeťany a jim příbuznými etniky. Z tradičního tibetského pohledu se jednalo o tibetskou oblast Kham. Poté, co byla dobyta klíčová sídla této oblasti, došlo k zastavení vojenského postupu a pekingská vláda vyzvala tibetskou vládu k jednání o připojení zbylých částí Tibetu k již založené Čínské lidové republice. Tato jednání proběhla v roce 1951 v Pekingu a došlo k uzavření takzvané Sedmnáctibodové dohody o mírovém osvobození Tibetu. Zbytek Tibetu byl tedy prozatím nenásilně začleněn do Čínské lidové republiky. Lhasa byla obsazena čínskou vojenskou posádkou již bez boje.

Jak vypadal Tibet před čínskou okupací a následnou anexí? Jaké měl mezinárodní postavení a jaký byl charakter tamního společensko-politického zřízení?

Tibet měl před čínskou anexí velice komplikované postavení a nedá se jednoduše ani jednoznačně charakterizovat. Byl velmi mocensky i nábožensky roztříštěný. Části centrálního a západního Tibetu v údolí řeky Brahmaputry, včetně sídelních oblastí Pančenlámy, byly pod faktickým koloniálním vlivem Britské Indie, který ale osamostatněním Indie a Pákistánu v roce 1948 upadl a částečně přešel na Indii. Oblasti kolem Lhasy měly faktickou nezávislost na jakékoli vnější mocnosti. Oblasti severního Tibetu –Amdo – a některé oblasti východního Tibetu – Khamu – se hlásily k Čínské republice, která byla v občanské válce s Čínskou lidovou republikou. Dobytí těchto částí Tibetu se tedy jevilo v rámci občanské války jako legitimní. Dosažení, dobytí či anexe zbylých samostatných, nebo na jiných mocnostech závislých částí Tibetu se jevilo nové čínské vládě podporované ze Sovětského Svazu jako navýsost strategické. I za cenu zhoršení vztahů s nově se formující nezávislou Indií.

Společenské zřízení mělo vzhledem k odlehlosti území a primárnímu vlastnictví veškeré půdy kláštery charakter rozdrobené feudální teokracie, ovšem bez centrální královské moci. Fakticky si každý klášter spravoval své území povětšinou samostatně, vzájemné kontakty mívaly charakter spíše obchodní výměny než společné správy. Nedá se říci, že by se jednalo o otrokářský režim, jak bývá Tibeťanům podsouváno z Číny, i když i otroci byli v rámci společenského systému přítomni. Typicky to však bývali otroci prodaní do otroctví v rámci řešení dluhů a bylo možné se z takovéhoto otroctví vyplatit. Běžný Tibeťan byl tedy spíše nevolníkem svázaný s půdou konkrétního kláštera.

Co Tibetu a jeho obyvatelům přineslo připojení k Mao Ce-tungově Číně a jaké byly hlavní rysy čínské politiky vůči tomuto území a tamní společnosti?

Z počátku, mezi lety 1951 a 1956, dodržovala čínská politika ustanovení Sedmnáctibodové dohody a ponechávala Tibetu dohodnutou autonomii včetně zachování postavení Dalajlámy a Pančenlámy. Výraznějším projevem čínské moci byla přítomnost vojenských posádek ve větších městech a zejména výstavba silnic, která fakticky teprve propojila jednotlivé izolované části Tibetu k sobě. Jedinou další významnou politikou byla postupná úspěšná snaha o zlepšení zdravotní péče a zejména epidemiologické situace. Došlo k eradikaci významných infekčních chorob jako malárie, pravých neštovic, dětské obrny, syfilidy, trachomu, cholery a břišního tyfu, které měly před rokem 1949 v tibetské populaci latenci a výskyt až kolem devadesáti procent, v případě malárie, syfilidy a tyfu.

Kdy se začaly projevovat první výraznější projevy odporu tibetského obyvatelstva vůči čínské nadvládě a co bylo jejich hlavní příčinou? 

Na přelomu let 1956 a 1957 začali Číňané zavádět pozemkovou reformu z Číny i do východního Tibetu. Z pohledu Číňanů se nejednalo o samotný Tibet, ale o jinou provincii – Si-kchang. Pro Tibeťany v této oblasti – Khamu – však šlo o porušení Sedmnáctibodové dohody, a tudíž o zásah do slíbené a doposud dodržované autonomie. Khampové, neboli obyvatelé Khamu, jsou známí po celou čínskou i tibetskou historii jako velmi hrdí a nezávislí lidé, kteří neradi podléhají jakékoli vnější státní moci. V okamžiku, kdy došlo ke konfiskacím půdy klášterů a jejímu rozdělování mezi nemajetné Tibeťany, fakticky došlo k narušení tradiční tibetské společnosti a její hierarchie. V kombinaci s tím, jak přicházely reformní čínské týmy, docházelo brzy k lokálním výbuchům odporu a k postupnému přesouvání aktivních Khampů do jižního a centrálního Tibetu. 

Na postupné zesilování a organizaci odporu měla velký vliv i narůstající materiální a logistická pomoc ze Spojených států amerických, která měla nejprve formu výcviku menších skupinek Khampů ve způsobech vedení boje a v radiotelegrafii, aby následně vedla k podpoře stále většího množství bojovníků a ke shozům zbraní. Tato americká podpora vyvolala zejména v Khampech pocit, že mají vnější zastání, a že mají tudíž šanci uspět v případném odporu proti čínskému postupu.

Nyní k samotnému povstání, které vypuklo 10. března 1959. Setkáváme se s interpretací, že jej vyvolala obava Tibeťanů z možného zatčení jejich duchovního vůdce Dalajlámy čínskými orgány. Šlo o pomyslnou rozbušku, kdy hlavní roli sehrála nakumulovaná nespokojenost místního obyvatelstva? 

Z výpovědí svědků i z některých pramenů víme, že se takováto fáma patrně po Lhase rozšířila a vyvolala srocení davů, které si vzaly za cíl ochránit Dalajlámu vlastními těly. Patrně zároveň dokázaly vzbudit v Dalajlámovi pocit, že situace je natolik vážná, aby přistoupil na žádosti svého okolí a opustil Lhasu. Dalajláma sám původně Lhasu opouštět nechtěl, a i přes známky připravovaného povstání se mu osobně snažil zabránit. Pokoušel se udržovat velice křehkou rovnováhu mezi čínskou armádou, rozzlobenými Khampy, kteří se přesunuli do oblasti jižně od Lhasy, a mezi Tibeťany z centrálních oblastí a ze severního Tibetu – Amda –, kteří se do střetu s Číňany pouštět nechtěli. Nakonec však situaci neustál a ať už dobrovolně či částečně nedobrovolně Lhasu opustil a vydal se na asi měsíční cestu po zemi do Indie. Tou rozbuškou povstání se pak stal právě Dalajlámův útěk, kdy se tibetské obyvatelstvo, ve snaze jej na cestě ochránit, postavilo čínské armádě na odpor.

Mělo tedy povstání spíše živelný ráz, nebo vycházelo z předem připraveného plánu? 

Povstání mělo počáteční rozsáhlé a živelné vzepětí ve Lhase a až na menší jednotky Khampů vycvičené s pomocí Spojených států a organizovaně napomáhající Dalajlámově ústupu mělo následně naprosto živelný a chaotický průběh. Jednalo se spíše o krytí ústupu jednotlivých ohrožených skupin tehdejších tibetských elit při útěku do Indie a Nepálu. Dále šlo též o různé sabotáže, odvety čínské armády a náhodné šarvátky. Výsledně bylo povstání velice rychle, v řádu týdnů, v některých oblastech maximálně měsíců, potlačeno a povstalci byli buď poraženi, zajati anebo vytlačeni do Indie a Nepálu.

Uvádí se, že počet obětí tvrdě potlačeného povstání se na tibetské straně pohyboval v řádu desítek tisíc. Jaký měly boje mezi povstalci a čínskými vojenskými jednotkami charakter a z čeho pramenil tak velký počet mrtvých? Ostatně i čínské ztráty šly do tisíců.

O počtech obětí se můžeme opravdu jen dohadovat. Existují pouze nejisté prameny ke ztrátám čínské armády, které opravdu dosáhly několika tisíc mužů. Ztráty na tibetské straně lze vzhledem k rozptýlenému charakteru bojů odhadovat velmi těžko. Evidence obyvatelstva byla v klášterech a klášterní správa byla pobořena, a tudíž bylo obtížné rozlišit ty, kteří byli zabiti v boji či na útěku, od těch, kteří opravdu utekli. Kromě bojů ve Lhase, kde Tibeťané překvapili čínskou vojenskou posádku a z počátku dosáhli nějakých vojenských úspěchů, docházelo po přisunutí většího množství vojáků z Číny spíše k pronásledování jednotlivých skupinek povstalců i jim pomáhajících obyvatel. Bývali buď pobiti v menších šarvátkách nebo vězněni v těžkých podmínkách s častými smrtelnými následky. Netušíme, jaké množství lidí bylo popraveno za účast na povstání, ani netušíme, kolik lidí mohlo umřít hlady či zimou na útěku, protože podmínky pro přežití lidí v Tibetu bez podpory okolí jsou velmi obtížné, zejména mimo letní měsíce. 

Změnila se podstatnějším způsobem politika Pekingu vůči Tibetu po potlačení povstání? Co znamenal neúspěch povstání pro tamní původní obyvatelstvo v krátkodobém i dlouhodobém časovém horizontu?

Ano, politika Pekingu se podstatně změnila v tom, že slíbená, a přeci jen na většině území Tibetu dodržovaná autonomie, byla opuštěna. Došlo ke zrušení odbojné provincie Si-kchang, která byla přičleněna k S‘-čchuanu. Dalších dvacet let, až do konce Kulturní revoluce, byl Tibet řízen fakticky přímo z Pekingu. I přes určitou míru uvolnění – zejména v osmdesátých letech – již Tibet nikdy nezískal a ani se nepřiblížil míře autonomie prvních let existence Čínské lidové republiky. 

Pro samotné obyvatelstvo znamenal neúspěch povstání ztrátu tradiční společenské hierarchie, vzhledem k odchodu Dalajlámy a náboženských elit do exilu, ztrátu náboženské svébytnosti díky podřízení klášterů straně, obtížné roky Velkého skoku a Kulturní revoluce, a nakonec – zejména po roce 1989 – rozvoj infrastruktury, ekonomickou modernizaci a začleňování do čínské moderní a dynamické globální společnosti. Tibetská kultura tak zůstává povětšinou již jen připomínkou velkolepé minulosti pro turisty a historickou vzpomínkou pro tibetské obyvatelstvo.

Související

Veronika Zwiefelhofer Čáslavová Rozhovor

Evropa čelí sílící krizi. Situace v libyjských detenčních zařízeních je kritická, říká Zwiefelhofer Čáslavová

Situace v Libyi zůstává vysoce nestabilní a klíčová pro bezpečnost Evropy. Vliv v zemi si udržují Turecko a Rusko, přičemž turecké zájmy ohrožují výlučné ekonomické zóny Řecka a Kypru. Evropská unie sice reaguje například podporou Libyjské pobřežní stráže, její schopnost ovlivnit dění však naráží na složité rozložení moci v zemi. „Evropa určitou migraci potřebuje, ale musí ji kontrolovat a postupovat v tom jednotně. Nemůžeme po jižních státech chtít, aby bezpečnost celé Unie financovaly samy,“ říká v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Veronika Zwiefelhofer Čáslavová, ředitelka think tanku Security Outlines.
Marcela Hennlichová Rozhovor

Macron se uznáním Palestiny vymezuje proti hladomoru jako prostředku zahraniční politiky, říká Hennlichová. Francie si nepřizná, že už není rozhodující velmoc

Francie se v čele s prezidentem Emmanuelem Macronem rozhodla uznat Palestinu jako nezávislý stát. „Macron je velký pragmatik. Jeho rozhodnutí vnímám především jako snahu vymezit se proti hladomoru v Gaze jako prostředku zahraniční politiky,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz Marcela Hennlichová, expertka na francouzský politický systém z Katedry mezinárodních studií a diplomacie Fakulty mezinárodních vztahů VŠE.

Více souvisejících

rozhovor tibet Čína historie Asie Mao Ce-Tung H. H. Dalajlama

Aktuálně se děje

včera

včera

včera

včera

Aktualizováno včera

Ruská armáda, ilustrační fotografie.

Rusko není připravené na útok na NATO. Moskva ale má taktiku na další roky

Rusko stupňuje přípravy na dlouhodobou konfrontaci se Západem, od revize jaderné doktríny a masivního přezbrojování, až po rozsáhlé hybridní operace v Evropě. Podle odhadů může být schopno velké konvenční akce proti NATO mezi lety 2028-2033. Přímý útok je v tuto chvíli nepravděpodobný, ale provokace, incidenty a nátlak na hranicích Aliance jsou stále reálnější hrozbou. Evropa má omezený čas na reakci.

včera

včera

včera

včera

Ukrajinci brání svou zem před ruskými invazními vojsky.

Natalie, Vadim či Ilja. Rusové nabízejí ukrajinské děti k adopci, vytvořili katalog

Separatistická správa samozvané Luhanské lidové republiky spustila na svém webu katalog, v němž nabízí k „adopci“ ukrajinské děti z okupovaných území. Databáze umožňuje filtrovat podle vzhledu a zveřejňuje detailní popisy osobnosti, vývoje i fotografie, což vedoucí Institutu pro výzkum evropské bezpečnosti Hlib Fishchenko pro EuroZprávy.cz označil za moderní formu obchodování s lidmi a válečný zločin s prvky genocidy.

včera

včera

včera

Volby, ilustrační fotografie.

ANO nadále míří k volební výhře. Motoristé opět klepou na dveře Sněmovny

Sněmovní volby, které proběhnou na začátku října, by podle nejnovějšího průzkumu agentury STEM pro televizní stanici CNN Prima News vyhrálo opoziční hnutí ANO. Křesel by přitom obsadilo podobně jako před čtyřmi lety. Do dolní parlamentní komory by se dostalo šest kandidujících subjektů, Motoristé by jen těsně neuspěli. 

včera

Volodymyr Zelenskyj a Donald Trump (21. února 2025).

Trump může na Aljašku pozvat i Zelenského, zní z USA

Bílý dům stále zvažuje na páteční setkání mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem na Aljašce pozve i ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Ten už dříve naznačil, že Ukrajina nepřijme jakákoliv rozhodnutí, která budou učiněna bez jejího vědomí. 

včera

včera

včera

včera

9. srpna 2025 21:56

Aktualizováno 9. srpna 2025 21:04

9. srpna 2025 19:50

Norské městečko v centru zájmu. Může být klíčem k evropské nezávislosti na Číně

Poklidné norské městečko Ulefoss se nachází přímo nad ložiskem vzácných zemin. Tyto těžko dostupné kovy jsou klíčovými součástmi mnoha moderních technologií a zařízení – od stíhaček po elektromobily, od plochých televizorů po digitální fotoaparáty. Jsou natolik důležité, že zajištění jejich bezpečného zásobování se stalo součástí právních předpisů Evropské unie. Vzhledem k tomu, že EU v současnosti nemá žádné vlastní zdroje, představuje Ulefoss naději.

Zdroj: Tereza Marešová

Další zprávy