ROZHOVOR | Evropa čelí sílící krizi. Situace v libyjských detenčních zařízeních je kritická, říká Zwiefelhofer Čáslavová

Dokázala byste mi popsat, jak akutní je nyní situace v Libyi, a jak moc se v ní podepisují turecké a ruské zájmy? Italské a řecké úřady před tímto dění varovaly s tím, že ji chtějí projednat v NATO, přičemž údajně hrozí ohrožení výlučných ekonomických zón Řecka a Kypru. 

Situace v Libyi je dlouhodobě kritická. Pravidelně o ní reportují jak Lékaři bez hranic, tak Human Rights Watch a další nadnárodní neziskové organizace. Tato kritičnost tkví především v nehumánních podmínkách žadatelů o azyl, případně nelegálních migrantů, ale také ve schopnosti, respektive neschopnosti, libyjských složek kontrolovat své území.

Mimo hlavní rozložení moci mezi mezinárodně uznávanou Vládou národní jednoty (GNU, sídlící v Tripolis) a Libyjsko-arabské ozbrojené síly (LAAF) vedené Khalifou Haftarem, působí v zemi několik dalších milic, mezi nimiž dochází ke střetům.

Jak moc se na situaci v Libyi podepisují turecké a ruské zájmy?

Turecké a ruské zájmy v Libyi jsou samozřejmě klíčové, nicméně pro dění v samotné Libyi jsou to v současnosti především zájmy turecké. Dlouhodobým záměrem Turecka je totiž dominovat regionu Středomoří – po obchodní stránce, i po stránce těžby nerostných surovin, především plynu. Riziko ohrožení výlučných ekonomických zón Řecka a Kypru se vztahují právě k této těžbě.

V červnu letošního roku uzavřelo Turecko s přechodnou vládou v Tripoli energetickou dohodu, ve které stanovili takzvanou median line ohraničující námořní prostor Libye, ve kterém bude moci operovat turecká energetická společnost TPAO. Z logiky geografie se tato median line blíží výlučné ekonomické zóně Řecka, přičemž jde především o jižní hranici řeckého ostrova Kréta, což budí rozbroje na mezinárodní scéně. V případě Kypru je situace ještě o něco komplikovanější rozdělením ostrova na řeckou a tureckou část.

Ruské působení v Libyi je spojené se snahou působit dále na kontinentu a s ruským angažmá v sousedním Súdánu, zmítaném válkou.

Donesly se mi informace o tom, že mnoho lidí zde trpí bitím a mučením. Podle informací Amnesty International kupříkladu Evropská unie tuto situaci nezvládá a ztrácí v ní svou vlastní kredibilitu, protože přehlíží jasné porušování základních lidských práv. Může ale EU reálně udělat vůbec něco na pomoc libyjským občanům už jen z toho titulu, že není tím, kdo v regionu tvrdě prosazuje své zájmy?

Jak jsem naznačila, situace je v tomto ohledu skutečně kritická a je dána mimo jiné právě také počtem státních a nestátních aktérů, kteří na území Libye působí. Jen pro představu, území Libye je větší než Francie, Španělska a Německa dohromady a mimo zmíněné hlavní aktéry (GNU a LAAF) v ní působí minimálně stovky milic a ozbrojených skupin.

Evropská unie se v současnosti v oblasti angažuje zejména financováním Libyjské pobřežní stráže. Ta v červenci letošního roku dokonce zahájila cvičení na řeckém ostrově Kréta. Toto je součástí zahraničně-bezpečnostní politiky EU a obrany vlastních hranic před nelegální migrací, což je zcela legitimní nástroj.

Jako vždy je však situace v realitě komplikovanější. Jde především o detenční zařízení, do kterých jsou nelegální migranti následně umísťováni, o podmínky, ve kterých zde žijí, násilí, kterému jsou vystavováni a jejich další osud, který je zcela nejistý. Nutno podotknout, že nejistota jejich osudu je provází již od počátku jejich cesty, která nemusí nutně začínat v Libyi.

Nejedná se přitom pouze o libyjské občany, námořní migrační trasa z Libye přes Středomoří je vyústěním několika migračních tras napříč africkým kontinentem, ať se již jedná o migrační a pašerácké trasy ze západní Nigérie, Demokratické republiky Kongo či ze Súdánu.

Toto by nepochybně mělo být součástí dalších jednání mezi EU a GNU, respektive dalšími majoritními aktéry, kteří ovládají větší části území.

Máte přehled o tom, jak se situace v Libyi vyvíjí za poslední dobu? Zajímalo by mě především, jaké je rozložení moci, kdo reálně zemi ovládá a nakolik je zdejší politická situace roztříštěná. Od pádu Kaddáfího režimu se tak trochu zdá, že země upadla na okraj zájmu, zatímco jí zmítá činnost násilných ozbrojených skupin, jako je Islámský stát nebo Wagnerova skupina, respektive Africa Corps.

Ve veřejném prostoru tomu vše nasvědčuje, nicméně Libye zůstala prioritní oblastí zahraničně-bezpečnostní politiky EU, zejména ve světle nového migračního paktu EU. Je však důležité si uvědomit, že jde i o postoje libyjské politické reprezentace – předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen sice v červenci do Libye vyslala diplomatickou misi vedenou eurokomisařem pro vnitřní záležitosti a migraci, Magnuse Brunnera. Ten byl však po příletu do Benghází označen místní Vládou národní stability (GNS), což je další politický aktér a rival GNU, za persona non grata a vykázán ze země, spolu s italským ministrem vnitra a řeckými a maltskými politickými představiteli.

Aktivity Islámského státu i Africa Corps samozřejmě byly, jsou a budou nadále prioritní, dle mého názoru si však EU v posledních měsících stále více uvědomuje palčivost a bezprostřednost případného rizika spojeného s masivním nárustem migrace na jižní hranici Unie.

Je zřejmé, že vývoj v Libyi může vést k nárůstu migračních vln do Evropy. Myslíte, že zejména země na jihu EU mají prostředky a vůli na to ji zvládnout samostatně? Může tento vývoj nějak narušit samotnou stabilitu EU už jen vzhledem k tomu, že hrozí další zesílení migrační krize, která je po léta jedním z hlavních polarizačních bodů jak mezi členskými státy, tak v rámci veřejného mínění?

Migrace nepochybně rozděluje nejen jednotlivé členské státy mezi sebou, ale také samotné společnosti uvnitř těchto států – Česká republika je toho jasným důkazem. Z mého pohledu je klíčové si uvědomit, že Evropa určitou migraci potřebuje, je však potřeba tento proces hlídat, kontrolovat a postupovat v tomto jednotně.

Tak, jako v Unii funguje jednotný trh, měl by fungovat také jednotný postup vůči bezpečnostním hrozbám pro každého z jejích členů, založený na solidaritě. Jinými slovy, země na jihu Evropy budou bez pochyby disponovat vůlí nelegální migraci nějakým způsobem zvládat, nemůžeme po nich však chtít, aby finanční náklady za odpovědnost za bezpečnost hranic celé EU nesly samostatně.