ROZHOVOR | Macron se uznáním Palestiny vymezuje proti hladomoru jako prostředku zahraniční politiky, říká Hennlichová. Francie si nepřizná, že už není rozhodující velmoc

Francie se rozhodla uznat Palestinu jako nezávislý stát v době, kdy pokračuje válka v Gaze a diplomacie na Blízkém východě je v hluboké krizi. Jaké faktory podle vás přiměly Paříž k tomuto kroku právě teď – jde o reakci na vývoj v regionu, jako například hladomor v Gaze, nebo i o vnitropolitické impulzy?

Domnívám se, že jde svým způsobem o všechny tři faktory. Macron je velký pragmatik. Jeho rozhodnutí vnímám v první řadě především jako snahu vymezit se proti hladomoru v Gaze jako prostředku zahraniční politiky. Současně jde nepochybně o to, že se francouzskému prezidentovi naskytla možnost zlepšit svoji image a potažmo image Francie, zviditelnit se tím, že se bude snažit sehrát roli mediátora v situaci mezinárodní krize.

Takové počínání je ostatně francouzským prezidentům poměrně vlastní – už Macronovi předchůdci opakovaně v dobách mezinárodních krizí usilovali, aby aktivním prostředkováním a snahou o mediaci posílili svou image a pozici Francie jakožto nepostradatelného leadera. Toto je v souladu s tím, jaké možnosti Francie jako middle power, střední mocnost, má – k této identitě se sama pochopitelně aktivně nehlásí, protože by to znamenalo přiznat, že už není velmocí.

A v neposlední řadě, pokud jde o vnitropolitickou situaci země, ve Francii je početná muslimská diaspora, a minimálně u ní Macron získá plusové body. Krok uvítá i francouzská levice.

Francie se tímto krokem ocitá po boku zemí jako Španělsko, Irsko nebo Norsko, které Palestinu také nově uznaly. Můžeme v tom vidět začátek koordinovanějšího evropského postoje, nebo spíše ukázku rozdílných přístupů v rámci EU?

Domnívám se, že spíše jde o ukázku rozdílných přístupů v rámci EU, o koordinovanějším evropském přístupu zatím hovořit nelze.

Francie je první velkou mocností EU, která uznala Palestinu. Myslíte si, že tento krok může inspirovat další evropské státy k obdobnému rozhodnutí? A pokud ano – které země by podle vás mohly následovat?

Francie je z mého pohledu jen další evropskou střední mocností, vedle Španělska, Norska nebo Švédska, která v tuto chvíli deklarovala svůj záměr Palestinu uznat. Jak se rozhodnou další státy, to bude záležet především na dalším mezinárodně politickém vývoji – zejména pokud nátlak na umožnění humanitární pomoci neuspěje, pak se, alespoň v teoretické rovině, tato možnost nabízí.

Bylo by asi jednodušší predikovat, které státy se k tomu nepřipojí. Naopak, myslím si, že celá řada států se připojí k odsouzení situace v Gaze ve smyslu odmítnutí hladomoru jakožto prostředku zahraniční politiky. To ano. Ale nemyslím si, že nutně bude následovat i uznání Palestiny. Případ Německa to ostatně dobře demonstruje.

Prezident Macron v minulosti zdůrazňoval potřebu „strategické autonomie“ Evropy a často vystupuje jako prostředník mezi různými mocenskými bloky. Můžeme uznání Palestiny chápat jako součást této jeho širší zahraničněpolitické vize? Zejména tedy vůči agresivnějším Trumpovým USA.

Zde bych opět navázala na to, co už jsem zmínila v souvislosti s Francií jakožto middle power, usilující o roli balancéra v mezinárodním systému. Francouzská politika je a vždy byla velmi pragmatická. Palestina je jen příležitostí, jak tuto – opravdu dlouhodobou zahraničně politickou strategii – aktivně prosazovat.

A samozřejmě si neodpustím poznámku, že se ukazuje, že ten de Gaulle měl svým způsobem pravdu. Téměř po celou dobu trvání Páté republiky byla Francie vždy mezi těmi dvěma bloky, a snažila se být balancérem. A to si myslím, že je dlouhodobá konstanta. Přístup Donalda Trumpa jen Francii v tomto kurzu utvrdil.

Izrael tento krok ostře odsoudil, Spojené státy rovněž. Jaký dopad může mít francouzské uznání Palestiny na vztahy Francie s těmito klíčovými spojenci?

Z mého pohledu ty americko-francouzské vztahy nebyly ideální už dříve, minimálně s nástupem Trumpova establishmentu je to velmi dobře patrné. Dojde pravděpodobně k dalšímu krátkodobému ochlazení vzájemných vztahů, nicméně zde bude velmi záležet na dalším vývoji situace na Blízkém východě, také na přístupu dalších států. V tuto chvíli bych byla velmi opatrná s nějakými predikcemi – k tomu samotnému uznání ještě ani nedošlo.

V minulosti Francie navrhovala různé iniciativy k oživení mírového procesu, většinou však bez výrazného úspěchu. Dá se očekávat, že bude chtít tuto diplomatickou aktivitu zintenzivnit právě po uznání palestinské státnosti?

To je pravda, například Sarkozy byl v tomto směru aktivní, a ano, za jistých okolností lze předpokládat zintenzivnění aktivity. Nicméně osobně bych byla velmi překvapena, kdyby se po sedmi dekádách podařilo externímu aktérovi – nebo skupině aktérů – něčeho dosáhnout, protože se mi v aktuální chvíli nezdá, že by Palestina a Izrael byly připraveny k tomu se dohodnout. A to je z mého pohledu klíčové. Minulost podle mého názoru jasně ukázala, že vnucená řešení nejsou dlouhodobě udržitelná ani funkční.

Palestinská autonomie je dlouhodobě rozdělena mezi Západní břeh a Gazu, kde vládne hnutí Hamás. Jaké jsou realistické vyhlídky na to, že by Palestina mohla v blízké budoucnosti fungovat jako jednotný a funkční stát?

Jak už jsem uvedla, nezdá se mi, že by ti dva klíčoví aktéři, o něž jde v první řadě, byli blízko dohodě, nebo snad vůbec připraveni k dohodě a kompromisům. V aktuální – navíc ještě velmi vyhrocené situaci – si nemyslím, že je to možné. Navíc tady existuje takový nepěkný historický precedens, že kdokoliv ty ústupky jedné nebo druhé straně v minulosti udělal, nedobře dopadl – jako například Anwar Sadat nebo Jicchak Rabin. Pokud by Palestina měla fungovat jako jednotný a funkční stát, musely by být naplněny podmínky pro existenci suverénního státu. A s tím se pojí i zajištění bezpečnosti.

I kdyby mezinárodní uznání výrazně posílilo postavení Palestiny, zůstává otázka její suverenity v praxi – například kvůli izraelské kontrole nad pohybem osob, zboží či bezpečností. Co je podle vás největší překážkou k tomu, aby uznaný stát Palestina skutečně existoval v plném smyslu slova?

Zde se budu opakovat, ale musely by být zajištěny podmínky pro existenci suverénního státu, včetně bezpečnosti jeho teritoria, ekonomiky a společnosti. To ale předpokládá právě ono zajištění bezpečnosti a stability, a k tomu strany nejsou podle všeho připraveny, Další skutečností je, že existují síly, které si na stávající stav zvykly, neboť jim to vyhovuje.