KOMENTÁŘ | Babiš ukazuje, jak se z Česka nejlepší místo pro život nedělá

Prezident republiky dnes jmenoval Babišův vládní kabinet. Podle slov novopečeného premiéra má tato vláda ambici učinit z České republiky nejlepší místo pro život na celé planetě. Takto formulovaný cíl je však nutné odmítnout jako rétoricky líbivý, avšak fakticky nepodložený. Česká republika takový potenciál v dohledném horizontu jednoduše nemá a předložené personální složení vlády na tom nic nemění.

V Babišově již třetím kabinetu od roku 2017 se nacházejí jednotlivci s prokazatelnými zkušenostmi z výkonné moci, u nichž lze s určitou mírou opatrného optimismu předpokládat, že své resorty budou spravovat alespoň technokraticky zvládnutelným způsobem. Alena Schillerová na postu ministryně financí představuje kontinuitu fiskální politiky, Karel Havlíček coby šéf resortu průmyslu a obchodu disponuje manažerským zázemím i znalostí agendy a Robert Plaga na ministerstvu školství nabízí relativně kompetentní vedení v oblasti, která dlouhodobě trpí politickou nestabilitou. Tito aktéři však kabinet netvoří sami a jejich přítomnost nemůže zakrýt systémové slabiny celého projektu.

Zásadním problémem je zapojení dalších dvou vládních stran, Motoristů sobě a slepence okolo SPD. Právě zde se ukazuje, že koaliční matematika převážila nad racionální správou státu. Českou diplomacii povede nediplomat Petr Macinka, který se zároveň provizorně ujme resortu životního prostředí. V jeho gesci se tak koncentrují dvě oblasti, jež jsou z hlediska mezinárodního postavení země i dlouhodobé udržitelnosti klíčové, a zároveň přesně ty, v nichž má jeho politická formace největší potenciál napáchat škody. Absence odborného zázemí a ideologická zkratkovitost zde představují vážné riziko.

Dalším symptomem této koaliční konstrukce je jmenování doplňkového ministra Borise Šťastného, který se v rámci Babišových deklarovaných úspor ujímá zcela nového ministerstva sportu a prevence. Neexistuje jasná definice kompetencí tohoto resortu, není zřejmé, jaký problém má řešit ani jaký veřejný zájem má naplňovat. Vznik ministerstva tak působí spíše jako účelová trafika než jako promyšlený krok veřejné správy. Motoristé zjevně potřebovali další post navíc, zejména v situaci, kdy Tomio Okamura za SPD získal post předsedy Poslanecké sněmovny.

Babiš při skládání tohoto „týmu“ zjevně zužitkoval zkušenosti ze své kariéry agrobarona a postupoval podle osvědčeného principu: každému přidělit jeho díl koláče tak, aby byl zajištěn klid a loajalita. Nejde o vládu sestavenou podle odbornosti či strategických priorit státu, nýbrž o pečlivě vyvážený distribuční mechanismus moci. Z tohoto pohledu mohou být Motoristé sobě spokojeni, získali hned čtyři resorty, zatímco SPD obdrželo tři ministerstva doplněná o klíčový post předsedy Poslanecké sněmovny. Koaliční rovnováha byla zjevně nadřazena jakékoli představě racionální správy.

Zvláště znepokojivý je fakt, že nacionalisté (jakkoli se označují za experty) z Okamurova slepence nezískali okrajové či symbolické resorty, ale naopak ministerstva obrany, dopravy a zemědělství. Právě tyto tři oblasti budou mít v následujících letech mimořádný význam a reálný dopad na bezpečnost, ekonomiku i mezinárodní postavení České republiky. Jedná se o převzetí strategických uzlů státní moci aktéry, jejichž kompetence i hodnotová orientace jsou přinejmenším sporné.

Ministerstvo obrany nabývá zásadního významu v situaci, kdy se Česká republika nachází v přímém bezpečnostním ohrožení ze strany Ruské federace. Nutnost pokračujícího zbrojení, modernizace armády a hluboké spolupráce v rámci NATO je dnes již existenční nutností. Svěřit tento resort politické síle, která dlouhodobě relativizuje bezpečnostní hrozby a pracuje s izolacionistickou rétorikou, představuje hazard se základními zájmy státu.

Doprava je druhým klíčovým pilířem. Pokračující výstavba dálniční sítě a modernizace železnic patří mezi největší veřejné investice příštích let a budou rozhodovat o konkurenceschopnosti české ekonomiky. Nebude se totiž jednat jen o dostavbu desítek kilometrů dálnic, ale o schopnosti čerpat evropské prostředky, plánovat dlouhodobě a koordinovat projekty v mezinárodním kontextu. Riziko politizace a nekompetentního řízení je v tomto případě mimořádně vysoké.

Neméně problematické je obsazení ministerstva zemědělství. Tento resort může být zásadně ovlivněn případným rozšířením Evropské unie o Ukrajinu, změnami v zemědělské politice i možným omezením kohezních fondů. Zemědělství se nachází na průsečíku evropské regulace, dotační politiky a geopolitiky, a právě zde bude nezbytné umět vyjednávat, nikoli se ideologicky vymezovat. Tato vláda však zjevně nebude k Bruselu přistupovat tak pragmaticky a konstruktivně, jako předcházející kabinet Petra Fialy, což může mít přímé finanční i strukturální dopady.

Je více než jasné, že při skládání kabinetu nehrála hlavní roli stabilita státu, dlouhodobá strategická připravenost ani odpovědnost vůči objektivním bezpečnostním, ekonomickým a mezinárodním výzvám. Rozhodujícím kritériem bylo uspokojení koaličních partnerů, rozdělení vlivu a vytvoření rovnováhy, která má zajistit především vnitřní klid vládního uspořádání, nikoli funkčnost státu jako takového.

Povzbuzující na této situaci není prakticky nic. Neexistuje zde žádný prvek, který by naznačoval ambici překročit rámec krátkodobého politického přežití nebo nabídnout konzistentní odpověď na strukturální problémy země. Jedinou pozitivní konstantou zůstává až nepříjemná míra průhlednosti celého projektu. Vláda neskrývá, čím je, a nijak se nesnaží působit lépe, než ve skutečnosti je. V tomto ohledu poskytuje alespoň jasný obraz svého skutečného charakteru.

Skepticismus zde proto nelze vykládat jako ideologickou pózu, opoziční manýry ani projev osobní či politické zaujatosti. Jde o chladnou, racionální a v daném kontextu nevyhnutelnou reakci na způsob, jakým byl tento kabinet poskládán a jaké priority tím zcela otevřeně, bez snahy o zastírání, deklaruje. Skepticismus v tomto případě je základní obranný mechanismus rozumu vůči politické konstrukci, která si neříká o důvěru, nýbrž o systematickou, trvalou a nepolevující pochybnost.