KOMENTÁŘ | Babiše čekají nelehké čtyři roky. Česko se musí připravit na krušné časy

Novopečený premiér stojí na křižovatce, která určí nejen charakter jeho vlády, ale i směřování celé země. Jeho volba není triviální. Buď dokáže Českou republiku posunout dál na cestě k dlouhodobé prosperitě, nebo se nechá unést silami, které ji mohou dovést k hospodářskému i geopolitickému úpadku. Tvrdit, že tato volba je namalovaná v černobílých barvách, by bylo možná příliš přímočaré, ale právě jednoduchá a tvrdá skutečnost dělá politiku neúprosnou.

Ještě donedávna bylo Česko zemí, která se potýkala s nedostatkem zboží, s bezpečnostní nejistotou a s naprosto zanedbaným životním prostředím. Režim, který zde tehdy vládl, nebyl schopen ani ochoten vytvářet podmínky pro zdravou společnost, moderní ekonomiku či udržitelný rozvoj. Teprve výměna generací a postupná profesionalizace veřejného života umožnily vznik nové politické vrstvy, která se naučila myslet jinak, pragmatičtěji, sebevědoměji a méně ideologicky.

Babiš je jedním z reprezentantů této proměny, ať už si o něm myslíme cokoli. Vyrostl z prostředí, které bylo pevně svázáno s komunistickou ekonomikou, a přesto dokázal využít rytmu moderního globalizovaného trhu. Z jeho podnikání je patrné, že svět po roce 1989 pochopil hluboce praktickým způsobem: nové příležitosti, otevřené trhy, evropské dotace a integrační procesy se pro něj staly skvělým nástrojem růstu.

Právě tato zkušenost ho dlouhodobě držela v mantinelech umírněného euroskepticismu. Kritizovat Brusel je v české politice snadné a populární, ale odmítnout evropské fondy, volný trh a geopolitický kryt, který EU nabízí, by pro něj bylo čirým nesmyslem. Babiš ví, proč se mu členství vyplácelo, a stěží lze očekávat, že by vážně zamýšlel krok, který by České republice zpřetrhal přístup k evropským výhodám.

Stejně tak, navzdory svému nešťastnému výroku ještě v předloňské prezidentské kampani, chápe reálnou hodnotu našeho ukotvení v Severoatlantické alianci. NATO není ideologický projekt. Je to bezpečnostní infrastruktura, která zajišťuje stabilitu prostoru, v němž se česká ekonomika může nadechovat. A Babiš, jakkoli je často nevyzpytatelný, si sotva může dovolit hazardovat s pilířem, na kterém stojí naše vnější bezpečnost.

Jak již bylo uvedeno, ještě před několika desítkami let bylo běžné zboží zároveň zbožím nedostatkovým a bezpečnostní situace rozhodně nepatřila k uspokojivým. Dnes se sice potýkáme s vlastními problémy, ale nelze popřít, že kvalita života je nesrovnatelně vyšší. A právě nyní, v okamžiku nástupu nové vlády, získává tento fakt zcela nový rozměr. Další směřování země závisí primárně na rozhodnutích premiéra Babiše a jeho ministrů. Převzali zemi, která dosáhla solidních výsledků, avšak je zároveň zranitelná a může se rychle posunout buď k ambicióznímu rozvoji, nebo ke stagnaci.

Během samotného jmenování prezidentem Petrem Pavlem Babiš prohlásil, že chce udělat z České republiky „nejlepší místo k životu na planetě“. Byla to zjevně (věřme tomu) rétorická nadsázka, která má působit vizionářsky. Přesto doufejme, že jeho tým chápe reálnou míru ambicí. Dohnat standardy Islandu, Švýcarska nebo Rakouska totiž není otázkou pár let, nýbrž dekád; a upřímně, s našimi strukturálními limity je dokonce možné, že této mety nikdy nedosáhneme.

To samo o sobě ovšem není tragédie. Nepředstavuje to předurčený neúspěch, ale spíše diagnózu, kterou je třeba brát vážně. Pokud se této země nezbaví své přetrvávající omezenosti, ať už jde o nízkou produktivitu práce, podfinancované školství, rezistenci vůči inovacím nebo chronickou neschopnost přijímat dlouhodobé strategie, jen těžko se posune do ligy nejvyspělejších. A přesto právě zde leží jádro problému, protože česká politika tradičně preferuje pohodlí krátkodobých řešení před bolestivými, ale nezbytnými reformami.

Nadcházející období tak bude testem, zda nová vláda dokáže překročit vlastní stín a začít se chovat jako kabinet, který skutečně rozumí významu modernizace. Bude to zkouška politické odvahy, intelektuální poctivosti a schopnosti přiznat si, že svět kolem nás se posouvá rychleji, než se hýbou naše domácí instituce. Pokud toto pojetí přijme premiér Babiš za své, může otevřít cestu k dalšímu růstu. Pokud jej odmítne, riskuje, že současná prosperita zůstane jen dočasným intermezzem mezi dvěma obdobími úpadku.

Ano, poslední dekáda byla poznamenána vyhroceným zápasem „Babiš proti všem“, v němž se politická scéna rozdělila do dvou nesmiřitelných táborů. Tento model permanentního konfliktu sice mobilizuje voliče, ale zároveň paralyzuje schopnost státu prosazovat promyšlené, dlouhodobé strategie. Možná tedy nastal čas tuto dynamiku přehodnotit a alespoň v klíčových oblastech začít táhnout za jeden provaz. Ne snad proto, že bychom měli přestat být kritičtí či přestat hlídat moc, ale proto, že země jednoduše potřebuje funkční politický ekosystém, nikoli permanentní zákopovou válku.

Opozice má mít ostré lokty, to je její role. Avšak v systému, jakým je ten náš, má zároveň reálnou možnost ovlivňovat legislativu i politický diskurz. Může promítat své vize do parlamentních výborů, předkládat kvalitní pozměňovací návrhy, vytvářet tlak na transparentnost a odbornou úroveň rozhodování. Pokud opozice tuto šanci uchopí odpovědně, může být skutečným korektivem vlády, nikoli jen hlučným, ale prázdným protipólem.

Síla parlamentní demokracie netkví v jednotě za každou cenu, nýbrž v tom, že se dokáže sjednotit tehdy, když to okolnosti vyžadují. A právě takové okolnosti mohou přijít. Potenciální ekonomická krize, realita klimatické změny či (v nejhorším možném scénáři) přímá ruský agrese. Tváří v tvář těmto výzvám se ukáže, zda česká politická reprezentace umí překročit vlastní ego a stranické reflexy.

Pokud se alespoň část z dvou set poslanců dokáže u základních strategických témat semknout, výrazně tím posílí naši schopnost obstát v turbulentním světě. Pokud to nezvládnou, pak ani nejlépe míněné vládní programy nebudou mít váhu, protože je pohltí nestabilita a nedůvěra. Je to nepopulární pravda, ale bez alespoň minimální míry spolupráce nemůžeme očekávat sílu, jen další roky konfliktů, které nás neochrání před ničím z toho, co nás skutečně ohrožuje.