KOMENTÁŘ | Válku na Ukrajině lze vyřešit, ale ne rychle. Důkazem je příběh Německa po první světové válce

Válka představuje jednu z nejzávažnějších hrozeb, jaké mohou lidskou civilizaci postihnout. Obvykle je vyústěním dlouhodobě narůstajícího napětí, jež postupně ochromuje jak diplomatické kanály, tak schopnost znesvářených stran dospět k racionálnímu kompromisu. V určitém bodě pak jedna či obě strany podlehnou pokušení či tlaku uchýlit se k ozbrojenému řešení, ačkoli jde ve skutečnosti o selhání politické prozíravosti a strategické zdrženlivosti.

Je nepochybné, že přímé důsledky bojových operací dopadají na vojáky, jejichž životy jsou vystaveny extrémnímu riziku. Historická zkušenost však opakovaně ukazuje, že největší a nejtrvalejší újmu nesou civilisté, tedy lidé, kteří nemají na eskalaci konfliktu žádný podíl a přesto se stávají jeho oběťmi. Ztráty na životech, masové vysídlení, rozpad infrastruktury a dlouhodobé hospodářské škody představují jen část destruktivních následků, jež civilní populace nuceně snáší.

Většina válek nevzniká náhle či bez varování. Předchází jim komplikovaný spletenec diplomatických sporů, konkurenčních mocenských ambicí a systematicky prohlubované nedůvěry. K eskalaci často přispívají ekonomické tlaky, územní nároky či ideologické rozdíly, které vytvářejí prostředí vhodné pro radikalizaci postojů. V takové atmosféře se racionální dialog stává stále obtížnějším a riziko ozbrojeného střetu roste s každým nevyužitým pokusem o smír.

Není tomu jinak ani v případě války na Ukrajině, k níž vedla mimořádně komplikovaná síť ideologických, teritoriálních a politických napětí. Tento konflikt zdaleka není výsledkem jediného impulzu; naopak se jedná o dlouhodobě krystalizující spor, jehož kořeny sahají hluboko do postsovětského vývoje, soupeření o sféry vlivu a zásadních rozdílů v geopolitické orientaci obou států.

Ukrajina se již řadu let snaží o pevnější zakotvení v euroatlantických strukturách, což zahrnuje jak usilování o vstup do Evropské unie, tak i intenzivní snahu přiblížit se Severoatlantické alianci. Tento krok však Moskva dlouhodobě vnímá jako přímé ohrožení vlastních bezpečnostních zájmů i geopolitických ambicí. Ruské vedení opakovaně a zcela jednoznačně deklarovalo, že podobný vývoj považuje za nepřijatelný – a dávalo to najevo politickým tlakem, demonstrací síly i destabilizačními aktivitami.

Nelze přehlížet ani územní rovinu konfliktu. Rusko vykazuje výrazný zájem o rozšíření svého teritoriálního vlivu, zejména v regionech, které považuje za historicky či strategicky významné. Donbas, s jeho průmyslovým potenciálem a surovinovými zdroji, nebo levobřežní části Záporožské a Chersonské oblasti představují pro Moskvu lákavou kombinaci ekonomických a vojenských výhod. Ruská anexe Krymu tento trend pouze posílila, v ruské politické a společenské rétorice je poloostrov již prezentován jako neoddělitelná součást „historického ruského prostoru“, což samo o sobě ukazuje, do jaké míry se ruská politika vzdálila jakékoli ochotě hledat kompromisní řešení.

Celý ukrajinský konflikt, nikoli pouze jeho otevřená fáze po únoru 2022, ale již od roku 2014, kdy došlo k anexi Krymu, představuje mimořádně názornou ukázku toho, jak katastrofální následky mohou mít hluboké a dlouhodobě neřešené neshody mezi dvěma významnými státními aktéry. Případ Ukrajiny demonstruje, jak rychle se politické spory mohou přetavit v ozbrojený střet, pokud jedna ze stran upřednostní sílu před diplomacií a odmítne přijmout mezinárodněprávní mantinely jako závazné.

Ruské rozhodnutí použít vojenskou sílu – nejprve skrytě, poté naplno – zásadně destabilizovalo celý region a stalo se výchozím bodem vleklého konfliktu, jenž stále nese všechny znaky vyčerpávající opotřebovací války. Ukrajina tomuto tlaku již bezmála deset let vzdoruje a po celou dobu prokazuje pozoruhodnou odolnost i schopnost mobilizovat omezené zdroje proti výrazně silnějšímu protivníkovi. Je to výkon, který nelze přehlížet ani z vojenského, ani z politického hlediska.

Současně se však potvrzuje staré pravidlo, že čím déle válečný konflikt trvá, tím citelněji působí únava – a to na všech frontách. Vyčerpává se materiální základna, oslabuje morálka, zhoršuje se kvalita rozhodování politických i vojenských elit. Společnost nese stále výraznější sociální a ekonomické břemeno a civilní obyvatelstvo je vystaveno permanentní psychické i fyzické zátěži. Prodloužená válka tak postupně koroduje struktury obou států a vytváří prostor pro další eskalaci, nedůvěru a radikalizaci postojů.

Za daných okolností je naprosto nereálné očekávat, že by bylo možné ukončit válku na Ukrajině během krátkého časového úseku, jak to opakovaně naznačoval americký prezident Donald Trump. Jeho tvrzení o „řešení do 24 hodin“ působilo od samého počátku jako slib bez reálného podkladu. Jakmile se ukázalo, že takový výsledek nelze dosáhnout ani silou autority, ani jednostranným tlakem, začal Trump střídavě apelovat na jednu či druhou stranu, aby ustoupila ze svých pozic – což je však v podmínkách této války nejen nereálné, ale především strategicky krátkozraké.

Aktuálně se terčem jeho kritiky stala Ukrajina, kterou označuje za nedostatečně vděčnou a údajně neochotnou ke kompromisům. Tato rétorika však ignoruje zcela zásadní fakt, že Kyjev čelí agresi, která ohrožuje samotnou existenci státu, a proto jen stěží může přistoupit na „ústupek“ spočívající v předání rozsáhlých území či v omezení vlastní suverenity. Trumpův tlak na prezidenta Volodymyra Zelenského, aby přijal rozsáhlé a jednostranné ústupky, tak působí spíše jako snaha vytvořit iluzi rychlého řešení než skutečný pokus o spravedlivé ukončení konfliktu.

Podobná vyjednávací strategie navíc zcela opomíjí rovinu mezinárodního práva a bezpečnostní architektury Evropy. Přijetí diktátu silnější strany by nejen legitimizovalo ozbrojené získávání území, ale zároveň by vyslalo nebezpečný signál ostatním mocnostem, že agresivní expanze může být úspěšnou metodou zahraniční politiky. V takovém prostředí by stabilita regionu utrpěla ještě výrazněji a jakékoli budoucí garance bezpečnosti by ztratily svou váhu.

Aby diskuse nezůstala jen v rovině emotivních apelů, je nutné připomenout historické události, které jednoznačně dokazují, že žádný rozsáhlý a strukturálně složitý ozbrojený konflikt nelze ukončit rychle ani jednostranným diktátem jediné velmoci. Dějiny poskytují dostatek příkladů – a jedním z nejvýmluvnějších je vývoj po první světové válce.

Je totiž nutné korigovat rozšířený omyl, že první světová válka byla přímým důsledkem agresivních ambicí výlučně Německa či Rakousko-Uherska. Evropa před rokem 1914 byla prostorem, v němž se střetávaly ambice několika velmocí – Velké Británie, Francie, Ruska a Německa, jejichž vzájemná rivalita vyústila do masivního zbrojení, vytváření pevných aliancí a postupného nárůstu nedůvěry. Zbrojní programy těchto mocností neměly defenzivní charakter; šlo o přípravu na potenciální střet, který řada politiků a generálů dokonce vítala jako příležitost potvrdit sílu a prestiž vlastního státu.

Jenže očekávání rychlého vítězství a krátkého „katarzního“ konfliktu se ukázalo jako fatální iluze. To, co nakonec vypuklo, nebyla krátká a kontrolovaná konfrontace, ale do té doby nejhorší katastrofa evropských dějin. Průmyslové masové zabíjení, zákopová patová situace, rozpad celých společenských struktur a totální vyčerpání národů – to vše dokazovalo, že válka, jakmile dosáhne určitých rozměrů, se vymkne jakékoli představě o rychlém řešení. Velmoci, které se původně téměř triumfálně připravovaly na boj, brzy poznaly, že realita je nesrovnatelně brutálnější a neovladatelnější, než si kdy dokázaly představit.

Celý konflikt, jenž byl ve své podstatě důsledkem nacionalistických ambicí a neudržitelného soupeření evropských mocností, byl formálně uzavřen Versailleskou smlouvou. Tento dokument sice ukončil boje, avšak zároveň vytvořil prostředí hluboké a dlouhodobé nestability. Poraženým státům – především Německu – byla vnucena mírová dohoda, jejíž charakter nesl jasné znaky politického diktátu vítězů. Versailleský systém z Německa učinil objekt mezinárodního ponížení a odsoudil jej k ekonomickým, územním i vojenským omezením, která byla zjevně navržena nikoli pro stabilizaci poválečného pořádku, ale pro upevnění hegemonie vítězných mocností.

Velká Británie, Francie a Spojené státy prosadily strukturu, jež Německo vrhla do dlouhých let hospodářského úpadku, sociální frustrace a politické nejistoty. Vznikl tak stav, který nebyl trvale udržitelný. Ponižovaná poražená mocnost sice neměla kapacitu odporovat, ale současně nikdy nepřijala uložené podmínky jako legitimní. Tento toxický mix ekonomického vyčerpání a národního resentimentu vytvořil úrodnou půdu pro radikalizaci, jež mohla vyústit v jediný předvídatelný směr – nástup extremismu, jenž nabídl jednoduchá vysvětlení a zdánlivě rychlou cestu k obnovení národní prestiže.

Tak se otevřela cesta k nástupu nacistické diktatury. Adolf Hitler dokázal zneužít pocitu ponížení a zoufalství, který Versailleský systém v německé společnosti vyvolal, a transformoval jej v agresivní ideologii usilující o revizi poválečného uspořádání. S odstupem času je zcela zřejmé, že právě nepřiměřeně represivní mírové podmínky po první světové válce byly jedním z nejzásadnějších faktorů, které přispěly k vypuknutí ještě ničivějšího konfliktu – druhé světové války.

V této fázi je nezbytné položit si zásadní otázku. Je skutečně žádoucí ukončit válku na Ukrajině takovým způsobem, že jedné straně budou jednostranně nadiktovány podmínky – a to navzdory tomu, že druhá strana, byť materiálně silnější, není schopna dosáhnout rozhodujícího vítězství? Takový postup by nebyl projevem moudrosti ani diplomacie; byl by to akt krátkozrakosti, který ignoruje základní dynamiku konfliktu i rizika, jež by takový „mír“ nevyhnutelně nesl.

Je na místě se ptát ještě naléhavěji: chceme skutečně opakovat historické omyly, které už jednou či dvakrát přivedly svět k propasti? Opravdu jsme připraveni akceptovat model řešení, jehož výsledkem nebude stabilita ani spravedlivě vyjednaný mírový rámec, ale naopak dlouhodobě doutnající nespravedlnost a hluboká kolektivní frustrace? Vždyť právě tento typ ujednání vede v dějinách zpravidla k tomu, že poražený či oslabený aktér dříve či později sáhne po revanši – a ta bývá tvrdší, ničivější a méně kontrolovatelná než původní konflikt.

Pokud bychom přistoupili na ideu nadiktovaného „míru“, který by ignoroval základní principy suverenity a bezpečnosti, riskujeme vytvoření podobně nestabilního uspořádání, jaké vzniklo po první světové válce. Výsledek už známe. Nešlo o mír, ale o přestávku mezi dvěma katastrofami. A vývoj, který se tehdy rozběhl, byl téměř nevyhnutelný. Měli bychom opravdu vědomě reprodukovat tento historický vzorec?

Klíčová, možná nejpalčivější otázka zní: opravdu jsme ochotni zatížit budoucí generace důsledky našich kompromisů, které nejsou vedeny zodpovědností, ale pohodlností? Opravdu chceme našim dětem předat svět, v němž se mír nebuduje na právu, ale na síle – a v němž je agrese odměněna, nikoli potrestána? Taková volba by byla morální kapitulací, jejíž následky by mohly být ještě ničivější než ty, kterých se děsíme v učebnicích dějin.

Je ovšem tragickou skutečností, že mezi klíčovými aktéry současného světového uspořádání často nenacházíme státníky schopné nahlížet na dějiny s potřebnou mírou poučenosti a strategické rozvahy. V Bílém domě dnes sedí vůdce, jehož rozhodování je zatíženo exhibicionistickou touhou po rychlých politických vítězstvích a po osobním uznání, jež si mylně zaměňuje s diplomacií. Jeho ambice získat Nobelovu cenu míru a současně zhodnotit vlastní politický kapitál jej vedou k přístupu, který ignoruje komplexitu konfliktu a redukuje jej na sérii transakčních gest.

Na druhé straně stojí ruský prezident Vladimir Putin, jenž vede destruktivní a iracionální válku opřenou o vlastní reinterpretaci historie – reinterpretaci, která je v rozporu s fakty i s empiricky uznávanými historickými souvislostmi. Jeho rozhodování postrádá strategickou proporcionalitu a vykazuje hlubokou odtrženost od reality moderního mezinárodního řádu. Výsledkem je konflikt, který devastuje nejen Ukrajinu, ale i budoucí perspektivy Ruska samotného.

Tito dva mocní aktéři tak rozhodují o osudu země, která se odhodlala vydat směrem k modernizaci, prosperitě a míru. Ukrajina se pokusila opustit stagnaci postsovětského prostoru a přiblížit se standardům vyspělých demokracií. Místo toho se ocitla v situaci, kde její úsilí o politickou a ekonomickou transformaci naráží na cynické kalkulace jedněch a expanzivní ambice druhých. Výsledek je tragický: místo očekávaného rozvoje čelí úpadku a místo bezpečnosti čelí válce.

Tento kontrast mezi aspirací Ukrajiny a neodpovědností či ambicemi světových mocností představuje jednu z nejtemnějších ironií současné geopolitiky. A je zároveň varováním, jak nebezpečné je stavět globální bezpečnostní architekturu na vůli jednotlivců, kteří postrádají historickou poučenost, strategickou zdrženlivost a upřímný zájem o mír.