ANALÝZA | Příměří v Gaze jako nadlidský úkol. Pomoct mohou mezinárodní síly, shodu se ale najít nedaří

Příměří mezi Izraelem a hnutím Hamás, uzavřené v říjnu pod silným mezinárodním tlakem, je zatím nejvýraznějším, a zároveň nejzranitelnějším, diplomatickým pokusem o ukončení dvouleté války, která začala po útocích Hamásu 7. října 2023. Je výsledkem složitých vyjednávání vedených Spojenými státy, Katarem, Egyptem a Tureckem, přičemž osobní angažmá prezidenta Trumpa dává celému procesu neobvyklý politický rozměr. O jednotlivých aspektech příměří informovala například americká stanice PBS.

Příměří tvoří první fázi tzv. Trumpova dvacetibodového plánu pro Gazu, který má postupně přetvořit pásmo z válkou zničeného území v poloautonomní oblast pod mezinárodním dohledem. První krok – výměna rukojmích a vězňů – byl úspěšně realizován. Hamás předal 20 živých izraelských zajatců, Izrael propustil téměř 2 000 palestinských vězňů a předal těla několika stovek padlých bojovníků. Na oplátku se izraelská armáda zavázala stáhnout se z většiny hustě obydlených částí Gazy a umožnit průchod humanitárních konvojů.

Součástí dohody je i závazek, že do Gazy bude proudit nejméně 400 kamionů s humanitární pomocí denně, a že se umožní návrat části vysídlených obyvatel. V druhé fázi má následovat odzbrojení Hamásu, nasazení mezinárodních mírových sil a vytvoření nového palestinského správního rámce, který Hamás vylučuje z přímého řízení Gazy. Tyto body však zatím zůstávají pouze na papíře.

V praxi je příměří neustále narušováno, varovala před tím například britská stanice BBC. V závěru října došlo k nejvážnějšímu incidentu od jeho uzavření: izraelské letectvo podniklo sérii náletů, při nichž podle palestinských zdrojů zahynulo více než sto lidí – převážně žen a dětí. Izrael tvrdí, že šlo o „odvetu“ za útok Hamásu na izraelské vojáky u Rafáhu, který měl porušit podmínky dohody. Hamás obvinění odmítá, a i přes tvrdou rétoriku deklaruje, že příměří nadále dodržuje.

To je zásadní problém celé dohody – absence jednotného mechanismu ověřování a sankcí. Každá strana si vykládá podmínky po svém, což vede k situaci, kdy „příměří“ formálně trvá, zatímco v terénu pokračují útoky, přestřelky i blokády. Jak poznamenala BBC, definice slova „příměří“ se zde rozplývá do absurdity.

Spojené státy, které stojí za celým mírovým rámcem, představují hlavního garanta dohody, ale i její slabé místo. Prezident Trump a jeho tým, konkrétně viceprezident JD Vance, ministr zahraničí Marco Rubio, poradce Jared Kushner a zvláštní vyslanec Steve Witkoff, osobně dohlížejí na implementaci plánu. Veřejně Washington podporuje izraelské „právo na sebeobranu“, v soukromí však izraelské vedení nabádá k „umírněnosti“.

Tento dvojí přístup odráží nejen americkou domácí politiku, ale i rostoucí napětí mezi deklarovanou neutralitou a reálnou podporou Izraele. Jak upozorňují diplomaté v Káhiře i Dauhá, americká administrativa se snaží především udržet příměří při životě – ne proto, že by věřila v trvalý mír, ale aby zabránila úplnému zhroucení vlastní diplomatické iniciativy.

Vedle USA hrají klíčovou roli Katar a Egypt. Katarští představitelé fungují jako hlavní prostředník mezi Hamásem a Izraelem, zatímco Egypt zajišťuje logistické a bezpečnostní kanály. Katar však nyní varuje, že Gaza může uvíznout v „stavu bez války a bez míru“ – situaci, kdy násilí sice polevilo, ale žádné politické řešení se nerýsuje, jak informovala katarská stanice Al-Džazíra.

Navzdory deklaracím o „rozsáhlé humanitární ofenzivě“ zůstává situace v Gaze kritická. Organizace OSN a agentury jako UNICEF nebo Světový potravinový program potvrzují, že dodávky pomoci probíhají jen zlomkově. Izraelská armáda umožňuje průchod komerčním zásilkám, zatímco tisíce kamionů s potravinami, léky a pohonnými hmotami zůstávají zadrženy.

UNRWA, hlavní humanitární agentura OSN pro Palestince, má nadále zakázán přístup do Gazy – oficiálně z bezpečnostních důvodů, neoficiálně kvůli izraelské nedůvěře po obviněních, že její zaměstnanci spolupracovali s Hamásem.

Současně pokračují spory o zacházení s palestinskými vězni. Izraelský ministr obrany Izrael Katz tento týden zakázal návštěvy Mezinárodního výboru Červeného kříže, což vyvolalo ostrou reakci ICRC. Jeho ředitel Pierre Krahenbuhl označil izraelské tvrzení o „bezpečnostní hrozbě“ za neopodstatněné a varoval, že takový krok „podkopává základní principy mezinárodního humanitárního práva“.

Otázka odpovědnosti zůstává sporná a politicky zneužívaná. Izrael se opírá o argument, že Hamás je teroristická organizace a jakýkoli útok na izraelské vojáky znamená konec dohody. Hamás naopak tvrdí, že je obětí systematického porušování příměří ze strany Izraele a že jeho ozbrojené složky reagují pouze na obranu.

Nezávislí pozorovatelé, včetně Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva, označují izraelské údery na civilní cíle za nepřiměřené a upozorňují, že většina obětí tvoří civilisté, což by podle ženevských úmluv mohlo představovat porušení mezinárodního práva.

Příměří má tedy povahu přechodného, křehkého klidu, nikoli skutečného míru. Robert Pinfold z King's College London upozornil, že „ani Izrael, ani Hamás si nemohou dovolit příměří sami zrušit, ale ani je nejsou schopni naplnit“. Jinými slovy: příměří přežívá ne proto, že by fungovalo, ale protože jeho kolaps by byl pro všechny politicky příliš nákladný.

Z dlouhodobého hlediska se ukazuje, že Trumpův plán pro Gazu zůstává bez hmatatelné perspektivy. O odzbrojení Hamásu, nasazení mezinárodních sil či vytvoření nové palestinské správy se dosud ani nezačalo jednat. Izrael se zároveň obává, že jakýkoli mezinárodní rámec by mohl omezit jeho vojenskou volnost, zatímco Palestinci postrádají legitimní politické vedení, které by dokázalo mírový proces řídit.

Mezinárodní síly v Gaze? Nadlidský úkol

Jedním z nejambicióznějších, ale zároveň nejkontroverznějších prvků Trumpova mírového plánu pro Gazu je podle serveru Axios návrh na rozmístění Mezinárodních stabilizačních sil (ISF) – mnohonárodní mise, která by měla převzít odpovědnost za bezpečnost v pásmu po izraelském stažení a po odzbrojení hnutí Hamás. Tato koncepce má sloužit jako přechodný mechanismus mezi válkou a novým politickým uspořádáním, které by vylučovalo Hamás z přímé vlády, ale zachovalo palestinskou samosprávu pod mezinárodním dohledem.

O tom, zda se mise vůbec uskuteční, nerozhodne počet vojáků, ale její mandát. Jordánský král Abdalláh II. ve vyjádření pro BBC varoval, že žádná země se nebude chtít účastnit „vynucování“ míru v Gaze. „Pokud půjde o mírové hlídky, které budou podporovat palestinské policisty, pak se o tom můžeme bavit. Ale pokud by mělo jít o ozbrojené patroly po ulicích Gazy, to nebude situace, do níž by se kdokoli chtěl zapojit,“ prohlásil monarcha.

Rozdíl mezi peacekeepingem a peace enforcementem, tedy mezi hlídáním klidu se souhlasem obou stran a vynucováním pořádku silou, je zásadní. Jak upozorňuje OSN, pouze první varianta je dlouhodobě udržitelná bez rizika, že se mise stane stranou konfliktu. Pro státy, které o účasti uvažují, je tato nuance určující. Žádný arabský ani muslimský stát nechce být vnímán jako okupační síla, která potlačuje palestinský odpor.

Podle zjištění serveru Axios připravuje americké velení US Central Command (CENTCOM) konkrétní plán nasazení ISF. Počítá se s kombinací nové palestinské policie, kterou by cvičily a prověřovaly Spojené státy, Egypt a Jordánsko, a kontingenty vojsk z vybraných arabských a muslimských zemí. Zvažována je účast Indonésie, Ázerbájdžánu, Egypta a Turecka, přičemž Washington se snaží vyvážit politickou přijatelnost s vojenskou efektivitou.

Turecká účast však vyvolává odpor Izraele, který Ankaru považuje za příliš vstřícnou k Hamásu. Naopak USA vnímají turecké a katarské kanály jako klíčové pro zajištění toho, aby Hamás souhlasil s přítomností ISF a nevnímal ji jako okupaci. Právě to je základní podmínka úspěchu celé operace: pokud Hamás přítomnost odmítne, mezinárodní síly se okamžitě stanou cílem útoků.

Podle Trumpova dvacetibodového plánu má být rozmístění Mezinárodních stabilizačních sil (ISF) zásadní podmínkou pro další izraelské stažení z Gazy. Izrael by si ponechal kontrolu pouze nad vybranými hraničními pásmy, zatímco odpovědnost za bezpečnost a stabilizaci by přešla na mezinárodní kontingent pod americkým dohledem.

Úkolem těchto sil má být především zajištění bezpečnosti hranic s Izraelem a Egyptem, čímž by se zabránilo nelegálnímu pohybu zbraní a militantních skupin. Dalším klíčovým bodem je prevence pašování zbraní a vojenského materiálu, které by mohly obnovit ozbrojené kapacity Hamásu nebo jiných frakcí.

ISF má rovněž dohlížet na proces odzbrojování palestinských ozbrojených složek a koordinovat výcvik nové palestinské bezpečnostní a policejní síly, cvičené za účasti Egypta, Jordánska a Spojených států. Čtvrtým pilířem mise má být ochrana humanitárních a rekonstrukčních operací, tedy bezpečnostní zajištění distribuce pomoci, obnovy infrastruktury a návratu civilistů do poničených oblastí.

V praxi má tato část plánu vytvořit rámec pro přechod z vojenské fáze konfliktu k civilní stabilizaci a obnově. Avšak úspěch celé operace závisí na míře spolupráce místních aktérů – především na ochotě Hamásu vzdát se moci a přijmout přítomnost mezinárodních jednotek. Bez tohoto souhlasu hrozí, že mise ISF zůstane pouze na papíře.

Mise by však nebyla pod formální vlajkou OSN. Washington plánuje prosadit rezoluci Rady bezpečnosti, která by ISF poskytla právní legitimitu, ale bez převedení velení na OSN. Spojené státy si tak chtějí udržet přímý vliv na operaci i rozhodování o jejím průběhu.

Jordánsko a Egypt se k přímému nasazení svých vojáků staví zdrženlivě, ale přislíbily výcvik nové palestinské policie. Král Abdalláh otevřeně řekl, že Jordánsko je „politicky příliš blízko“ situaci, protože více než polovina jeho obyvatel má palestinský původ. Ankara deklarovala ochotu pomoci, ovšem bez schválení Izraele to bude prakticky nemožné.

Podle amerických diplomatů se zatím žádná země přímo nepostavila proti účasti v ISF, ale většina vyčkává na konečný návrh mandátu. Panuje shoda, že jakmile by šlo o „vynucovací“ misi, většina potenciálních účastníků se stáhne.

Samotní američtí plánovači přiznávají, že úspěch mise je krajně nejistý. “Musíte být blázen, abyste nebyl skeptický,” uvedl pro Axios jeden ze zdrojů zapojených do příprav. Příliš rychlé nasazení bez jasného souhlasu všech stran by podle něj vedlo k opakování chyb z Libanonu nebo Afghánistánu.

Izraelští představitelé naopak varují, že velikost síly je méně důležitá než její legitimita u místních obyvatel a ochota „použít sílu, pokud to bude nutné“. Tato formulace vyvolává pochybnosti, zda vůbec může jít o čistý „peacekeeping“.

Současná humanitární situace v Gaze zůstává zoufalá. Světová zdravotnická organizace uvádí, že přes 15 tisíc osob stále čeká na evakuaci z území, včetně zhruba 3000 dětí. Proces prověrek a schvalování je podle WHO „mučivě pomalý“. Izraelská armáda trvá na tom, že bezpečnostní kontroly jsou nezbytné, a upozorňuje na snahu zabránit infiltrace ozbrojenců.

Jordánský král i královna Rania v posledních týdnech ostře kritizovali nečinnost mezinárodního společenství. Rania zároveň ocenila Trumpovu roli při dosažení příměří, ale varovala, že bez trvalého mezinárodního tlaku se Gaza opět propadne do chaosu.

Rozmístění Mezinárodních stabilizačních sil (ISF) je podmíněno souběhem několika politicky i prakticky obtížně splnitelných faktorů. Především závisí na souhlasu hnutí Hamás s odzbrojením a ztrátou politické moci v Gaze, což je krok, který zatím žádný z jeho představitelů otevřeně nepřipustil.

Další překážkou je politická shoda v Radě bezpečnosti OSN, jež musí poskytnout právní rámec pro mandát mise. Tento konsenzus se však jeví jako křehký, neboť různé členské státy – zejména Rusko a Čína – zpochybňují rozsah amerického vlivu na plánovanou operaci.

Klíčovým předpokladem je rovněž ochota několika arabských států poskytnout vojenské jednotky. Bez jejich účasti by mise ztratila legitimitu v očích palestinské veřejnosti, avšak politické vedení většiny z nich se obává, že by nasazením svých vojáků riskovalo domácí odpor i regionální napětí.

Neméně důležité je přijetí jasného, nevojenského mandátu, který by omezil roli ISF výhradně na mírové a stabilizační úkoly. Jakékoli rozšíření kompetencí směrem k „vynucování pořádku“ by podle diplomatů vedlo k odlivu podpory a proměnilo misi v další cíl ozbrojených frakcí. Bez splnění těchto čtyř základních podmínek se plánované rozmístění ISF může stát spíše teoretickým cvičením než reálnou cestou ke stabilizaci Gazy.

Každé selhání v jednom z těchto bodů může projekt zmařit. Jak podotýká jeden z izraelských důstojníků citovaný Axiosem, „Izrael už nemá karty v rukou, ale ani Američané si nemohou dovolit druhé fiasko po Afghánistánu.“