KOMENTÁŘ | RVHP vznikla před 75 lety. Její srovnávání s EU je nepřípadné

RVHP existovala více než čtyři desetiletí, než byla na troskách někdejší sovětské zájmové sféry v koncem června 1991 rozpuštěna. K zakládajícím členům – Bulharsku, Československu, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Sovětskému svazu – se brzy přidala Albánie, o rok později Východní Německo a s odstupem času i tři mimoevropské socialistické státy Mongolsko, Kuba a Vietnam.  

Na papíře představovala RVHP rozsáhlý hospodářský prostor s výrazným potenciálem, který se ale v praxi nedařilo naplnit. Ostatně nejpozději ve druhé polovině padesátých let si sovětské vedení uvědomilo, že dosavadní spolupráce členských zemí není efektivní a je záhodno pokusit se proměnit její mechanismy. Výrazným impulzem byly posuny v hospodářské integraci v západní Evropě, především založení Evropského hospodářského společenství v roce 1957, jednoho z pilířů, z něhož později vznikla dnešní Evropská unie (EU).

V té souvislosti připomeňme, že v posledních letech některé tuzemské veřejně činné postavy přirovnávaly EU právě k RVHP. Tato v zásadě čistě pejorativní komparace, k níž se uchýlili i čelní politici jako Václav Klaus nebo Andrej Babiš, má zpravidla za cíl získat si sympatie euroskepticky orientované části společnosti, případně zpochybnit přínos současného evropského integračního procesu. Co může v situaci, kdy antikomunismus zůstává pro nezanedbatelnou část českého obyvatelstva silným mobilizačním tématem, delegitimizovat EU víc než její ztotožnění s neefektivním předlistopadovým mocholech?

Účelovost a zároveň nepřípadnost kladení rovnítka mezi obě organizace dobře ukazuje mimo jiné skutečnost, že enormní kontrast mezi úspěchy západoevropské integrace a stagnujícími výsledky RVHP si ve své době uvědomovali sami vrcholní komunističtí představitelé. Lapidárně řečeno, RVHP se před rokem 1989 snažila mnohokrát inspirovat fungováním západoevropských hospodářských institucí, nikoliv naopak. 

Vypovídající je v tomto směru situace z poloviny osmdesátých let. Na summitu RVHP v roce 1984 museli přítomní straničtí lídři otevřeně přiznat, že jejich země zaostávají za vyspělými západními ekonomikami jak v kvalitativních ukazatelích rozvoje, tak na poli vědy a techniky. Kritika výsledků, které přinášela tehdy více než třicetiletá spolupráce pod záštitou uvedené organizace, zesílila po nástupu Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu. Zdaleka nezaznívala pouze z tábora reformních komunistů – vznášeli ji i takoví dogmatici, jakými byli Wojciech Jaruzelski či Todor Živkov.

Pokusů o reformu RVHP proběhlo během její existence několik. Žádný nepřinesl výraznější úspěch. Podobně tomu bylo s velkými projekty, které se pod záštitou organizace v průběhu let realizovaly. V roce 1971 byl s velkou pompou zahájen Komplexní program dalšího prohlubování a zdokonalování spolupráce a rozvoje socialistické ekonomické integrace. To, že výrazně nezlepšil neutěšenou úroveň vzájemné kooperace ani konkurenceschopnost socialistických zemí ve vztahu k vyspělým tržním ekonomikám, musely po několika letech přiznat i samy členské státy.  

Podobným krachem skončil Komplexní program vědecko-technického rozvoje členských států RVHP do roku 2000, který byl spuštěn pár měsíců po Gorbačovově nástupu. Přestože měl do konce milénia dostat socialistické země v mnoha oblastech „na světovou špičku“, v praxi k zásadnímu posílení vědecko-technologické spolupráce a úrovně nevedl. Důvod spočíval mimo jiné v tom, že část členských zemí si uvědomovala iluzornost vytýčených cílů a raději se pragmaticky orientovala na partnerství se západními ekonomickými subjekty. Do značné míry se projevila rezignace zemí RVHP na vizi stát se v budoucnu jedním z globálních hospodářských a technologických center. Smířily se s rolí semiperiferie, kterou je ostatně bývalé členské státy hrají i dlouhé roky po zrušení organizace.

Zmíněný bulharský vůdce Todor Živkov v roce 1987 na adresu RVHP prohlásil: „Jak to…že v západních zemích je svobodný pohyb pracovní síly, kapitálu a zboží a my jsme stále ve feudálním období rozvoje? Uvědomujeme si, co to všechno znamená?“ Skutečnost, že takto hovořil ortodoxní komunista Živkov, odrážela hloubku zklamání z uvedené organizace jen několik málo let před jejím zánikem.

Stav, kdy postkomunistické evropské země zůstávají z globálního hlediska v mnoha směrech semiperiferií, nelze přičíst malé ekonomické efektivitě dnešní EU, do které před dvaceti lety s velkými očekáváními vstupovaly. Naopak, kořeny tohoto zaostávání sahají právě k letitému dědictví nepříliš výkonného hospodářského modelu, který ztělesňovala právě RVHP. Ukazuje se, že zbavit se tohoto břemena je podstatně těžší, než v době jejího rozpuštění někteří soudili. 

Autor je historik.