Česká hymna poprvé zazněla před 190 lety. V Tylově Fidlovačce

V pražském Stavovském divadle proběhla před 190 lety v předvánočním čase, dne 21. prosince 1834, premiéra hry s názvem Fidlovačka a podtitulem aneb Žádný hněv a žádná rvačka, jejímž autorem byl Josef Kajetán Tyl. O této divadelní hře se učí již děti na základní škole, zazněla v ní totiž vůbec poprvé pozdější česká hymna.

Co vůbec označuje název Fidlovačka? Jednalo se v původním slova smyslu o ševcovský nástroj, který řemeslníkům sloužil k vyhlazování kůže bot. Později se toto označení ujalo pro zvláštní slavnost ševců probíhající každoročně na jaře, a to první středu po Velikonocích, tradičně v Nuselském údolí. Zde se jako typický atribut těchto oslav vždy ozdobila jedna bříza věncem s jarním kvítím, barevnými pentlemi a kraslicemi. Samotný vrchol stromku nesl právě ševcovskou fidlovačku.

I děj divadelní hry je situován na Nuselskou louku, kde se zrovna oslava fidlovačka odehrává. V Tylově Fidlovačce figuruje i coby jedna z hlavních postav obuvník, jehož syn se zamiloval do mladé dívky, ovšem jejich lásce nebylo přáno. V divadelním představení je také zahrnuto problematické soužití Čechů s Němci. Nakonec ale vše dobře dopadne a zamilovaný pár může chystat veselku.

Během slavnosti fidlovačka v divadelní hře zazpíval slepý houslista Mareš píseň s názvem Kde domov můj. Slova k ní napsal již zmiňovaný Josef Kajetán Tyl, hudbu František Škroup. Tento skladatel prý hudební doprovod komponoval, když jedné noci seděl u postele své vážně nemocné manželky. Záhy po představení nabyla píseň mezi veřejností na obrovské oblibě, a to zejména (a vzhledem k textu i pochopitelně) mezi českými vlastenci. Ti si ji už v průběhu 19. století zvolili za jakousi svoji neoficiální hymnu. Na jaře následujícího roku, v březnu roku 1835, když noty a slova písně vyšly v jednom vlastenecky orientovaném časopise, si ji začal zpívat snad každý Čech. Postupem času se mezi lidmi dokonce začaly vytvářet další sloky, v nichž se zrcadlila moravská nebo slezská krajina. Kde domov můj sklízela úspěch i u tehdejších hudebních kritiků, na rozdíl od celé divadelní hry, která nebyla příliš dobře hodnocena. Ne zrovna pochvalně se k ní vyjádřil například Karel Hynek Mácha nebo Karel Havlíček Borovský.

Také samotná píseň se musela vypořádat s kritikou, a to nejen z řad tehdejších vysokých německých společenských vrstev. Mnohým se zdála příliš přeslazená a postrádající bojovnost. Oficiální cenzura za časů tzv. bachovského absolutismu ji často zakazovala veřejně hrát. Píseň se nelíbila kupříkladu i básníkovi Janu Nerudovi, hudebním skladatelům Leoši Janáčkovi, Bedřichu Smetanovi či Bohuslavu Martinů, publicistovi Ferdinandu Peroutkovi a paradoxně i Tomáši G. Masarykovi, za jehož působení v prezidentském úřadu se stala státní hymnou, a to dne 13. prosince roku 1918. Od té doby se dříve zlidovělá píseň začala zpívat jen při zvláštních příležitostech státního významu a při jejím znění bylo nutné zachovávat důstojnost a vážnost.