KOMENTÁŘ | Střední Evropa jako příklad postkomunistické naděje může skončit. Hrozí tři zásadní problémy

Vrcholný poradce maďarského premiéra Viktora Orbána naznačil, že Budapešť usiluje o vytvoření nové aliance států uvnitř Evropské unie, které by zaujaly skeptický postoj k pokračující podpoře Ukrajiny. Podle jeho vyjádření by se k Maďarsku měly připojit především Slovensko a Česká republika.

Tento plán, ať už ve formě volného spojenectví, nebo koordinované politické osy, odhaluje snahu Maďarska zformovat neformální blok, který by systematicky zpochybňoval a zpomaloval rozhodování Bruselu v otázkách vojenské i finanční pomoci Ukrajině. Zároveň by mohl působit jako protiváha vůči unijní většině podporující sankce proti Rusku či posilování evropské obrany.

Paradoxem však je, že sám Orbán se ocitá ve stále hlubší politické izolaci – nejen na mezinárodní scéně, ale i doma. Maďarská společnost, dlouhodobě unavená autoritářským stylem vlády a ekonomickým úpadkem, začíná dávat svou nespokojenost hlasitě najevo. V posledních týdnech se v Budapešti i dalších městech konají masové demonstrace proti premiérovi, které postupně nabývají charakteru otevřeného odporu. Opoziční síly, dosud roztříštěné, se sjednocují.

Orbánovy dny ve vrcholné politice tak mohou být sečteny. Pokud se současný trend udrží, příští rok by maďarské parlamentní volby mohly přinést zásadní obrat – a po patnácti letech nepřetržité vlády by mohl premiér, který stavěl svou moc na rozdělování společnosti a konfrontaci se Západem, čelit porážce, jakou si ještě nedávno dokázal představit málokdo.

Pokud by taková aliance přesto skutečně vznikla, znamenalo by to zásadní průlom do současné rovnováhy sil v Evropské unii. Ve chvíli, kdy se Evropa snaží udržet jednotu tváří v tvář pokračující ruské agresi, by Orbánův krok představoval záměrné podrývání společné politiky a oslabení evropské soudržnosti. Budapešť by tím posílila svůj obraz „vnitřní opozice“ vůči unijním institucím a mohla by se profilovat jako lídr tzv. alternativního tábora, skupiny států nespokojených s „bruselským diktátem“ a unavených válkou na Ukrajině.

Otázkou zůstává, jak by na tyto snahy reagovaly Praha a Bratislava. Obě země se sice potýkají s vnitřním rozkolem v postoji k Ukrajině, avšak jejich zahraničněpolitické směřování se dosud opírá o členství v EU a NATO. Otevřené zapojení do „protikyjevské“ osy by pro ně znamenalo výrazné geopolitické riziko, oslabení důvěry mezi spojenci a potenciální izolaci uvnitř Unie.

Zejména v případě České republiky by takový krok působil vysoce problematicky. Většina české veřejnosti totiž nezastává protiukrajinské postoje, navzdory únavě z konfliktu nadále chápe ruskou agresi jako zásadní ohrožení evropské bezpečnosti. Pokud by se tedy budoucí premiér Andrej Babiš skutečně rozhodl připojit k maďarsko-slovenskému „paktování“, šel by nejen proti většinovému mínění občanů, ale i proti vlastním předvolebním slibům, podle nichž chce společnost sjednocovat, nikoli rozdělovat. 

Slovenský premiér Robert Fico by naopak do podobného projektu zapadl přirozeněji. Jeho dlouhodobě euroskeptická a protiukrajinská rétorika se do takového rámce ideálně hodí. Ačkoli Slovensko formálně i prakticky pokračuje v poskytování pomoci Ukrajině, Fico se navenek prezentuje jako hlas odporu proti „bruselskému diktátu“ a obhájce „suverénní“ politiky. Tato pozice mu umožňuje upevňovat podporu mezi voliči, kteří se obávají prohlubování války a negativních ekonomických dopadů sankcí.

Výsledkem by ovšem byla nová politická osa, jež by narušila středoevropskou soudržnost, znejistila unijní partnery a vytvořila prostor pro další expanzi ruského vlivu. Orbán by tak dosáhl toho, oč dlouhodobě usiluje – vytvoření bloku, který by dokázal brzdit a oslabovat společnou evropskou politiku vůči Moskvě i Kyjevu.

A právě střední Evropa přitom představuje klíčový pilíř nejen pro stabilitu Evropské unie, ale i celé Severoatlantické aliance. Tento region byl dosud vnímán jako pevný, spolehlivý a předvídatelný prvek evropské bezpečnostní architektury – geograficky i politicky. Pokud by se však tato osa rozpadla, Evropa by ztratila svůj strategický střed.

Oslabení jednoty mezi střední Evropou a zbytkem Západu by mělo okamžité a dalekosáhlé důsledky. Vzniklé trhliny by Moskva bezpochyby využila k posílení svého vlivu, ať už prostřednictvím politického působení, mediální manipulace nebo energetických nástrojů. Pokud by navíc došlo k faktickému omezení podpory Ukrajiny, například blokováním logistických tras, zdržováním dodávek zbraní či brzděním přítomnosti NATO ve východní Evropě, západní spojenci by se ocitli v mimořádně složité situaci.

Za prvé by došlo k hlubokému narušení důvěry mezi západními a středoevropskými spojenci. Polsko, pobaltské státy i skandinávští partneři, kteří dnes tvoří páteř evropské bezpečnostní solidarity s Ukrajinou, by se ocitli v nejistotě. Přestali by vnímat své sousedy na jih od Visly jako spolehlivé partnery a pravděpodobně by začali posilovat bilaterální či regionální formy spolupráce mimo rámec Visegrádské skupiny. 

Fakticky by to znamenalo její rozpad a vznik nové bezpečnostní osy, například mezi Varšavou, Vilniusem, Rigou, Tallinnem a Helsinkami – tedy linií států, které chápou ruskou hrozbu bez iluzí. Česká republika a Slovensko by se tím samy vyčlenily z klíčového proudu evropské obranné politiky a ztratily by přímý vliv na její formování.

Za druhé by se zpomalil nebo přímo ochromil proud vojenské a humanitární pomoci na Ukrajinu. Střední Evropa dnes představuje logistické srdce celé západní podpory – přes Polsko, Slovensko, Rumunsko a Českou republiku proudí většina zbraní, techniky i humanitárních dodávek. Jakékoli zdržení, administrativní obstrukce či vědomé blokování těchto tras by mělo okamžitý dopad na obranyschopnost Kyjeva. 

V praxi by to znamenalo nejen snížení tempa vojenských dodávek, ale i demoralizaci ukrajinské společnosti, která se dosud mohla spoléhat na jednotnou evropskou podporu. A každý den zpoždění v této oblasti má reálné důsledky na bojišti – v lidských životech i v územních ztrátách.

Za třetí, ekonomické dopady by byly nevyhnutelné a dlouhodobé. Střední Evropa, která si dosud držela pověst stabilního a předvídatelného regionu, by se ocitla v nové nejistotě. Oslabení důvěry investorů, zvýšení rizikových prémií a odliv zahraničního kapitálu by byly logickým důsledkem politického chaosu. 

Česká republika i Slovensko by se z pozice dynamických ekonomik proměnily v rizikové trhy. Navíc by ztratily schopnost efektivně čerpat evropské fondy, které jsou podmíněny loajalitou k unijním zásadám právního státu a společné politiky. Z regionu, jenž měl být motorem evropské konvergence, by se stal problémový prostor, kde ekonomické zpomalení přechází v politickou fragmentaci.

A nakonec, strategicky nejzávažnějším důsledkem by bylo posílení ruského vlivu. Moskva by znovu získala možnost působit ve středu Evropy nikoli tanky, ale prostřednictvím osvědčených metod – politického tlaku, mediální manipulace a energetických závislostí. 

Stačilo by málo: několik „umírněných“ prohlášení o nutnosti „míru za každou cenu“, několik mediálních kampaní o „vyčerpání Západu“ a návrat k proruským narativům by byl dokonán. Tím by se otevřel prostor pro destabilizaci nejen regionu, ale celé Evropské unie. Střední Evropa by se opět stala zónou ruského vlivu.

Jinými slovy, rozpad středoevropské soudržnosti by nebyl jen symbolickým selháním, ale konkrétní strategickou katastrofou. Oslabil by bezpečnostní architekturu kontinentu, zpochybnil jednotu Západu a posílil přesně ty síly, které usilují o jeho rozklad. Evropu by to neoslabovalo jen navenek – oslabilo by ji to zevnitř.