KOMENTÁŘ | Vrchol gerontokracie i projev hluboké sovětské krize: Před 40 lety nastoupil do čela SSSR Černěnko

Černěnkův vzestup do nejvyšší funkce byl ukázkou mimořádné sociální mobility, k níž v Sovětském svazu docházelo. Šlo ostatně o jeden, ve veřejné diskuzi poměrně opomíjený důvod, proč byl sovětský model pro část tamního obyvatelstva přitažlivý, třebaže měl silně represivní charakter. Černěnko se narodil v roce 1911 v odlehlé oblasti východní Sibiře, v dnešní krasnojarské oblasti. Pocházel z nuzného venkovského prostředí. Nebýt bolševického převratu, pravděpodobně by v něm prožil celý život.  

V nových, revolucí a následnou občanskou válkou rozvířených společenských poměrech vstoupil osmnáctiletý Černěnko do Komunistického svazu mládeže a počátkem 30. let také do komunistické strany. V jejích regionálních orgánech působil jako propagandista. Klíčový moment jeho kariéry přišel po druhé světové válce. V roce 1948 byl jmenován šéfem stranického propagandistického oddělení v Moldavsku. Zde se začala odvíjet jeho spolupráce s Leonidem Brežněvem, který tehdy vedl tamní stranickou organizaci. Právě Brežněv v polovině padesátých let zařídil Černěnkův přesun do Moskvy, na místo v ústředním propagandistickém aparátu. V následujících letech Černěnko těžil právě z přízně svého stále sílícího patrona – bez ní by jeho kariéra patrně nabrala zcela jiný směr. 

V sedmdesátých letech, kdy byl Brežněv již nezpochybnitelným vůdcem komunistické strany, se Černěnko stal členem jejího ústředního výboru a nakonec i politbyra, nedůležitějšího mocenského grémia v Sovětském svazu. Především ve druhé polovině dekády rostl jeho vliv spolu s tím, jak se horšil zdravotní stav stárnoucího Brežněva. V blízkosti generálního tajemníka se pochyboval tak často, až se začalo spekulovat, že by se mohl stát jeho nástupcem, přestože o Černěnkových schopnostech panovaly mezi dalšími členy vládnoucí skupiny výrazné pochybnosti. 

Otěže moci v Sovětském svazu na přelomu 70. a 80. let Černěnko neuchopil. Pevně je držel triumvirát tvořený předsedou KGB Jurijem Andropovem, ministrem obrany Dmitrijem Ustinovem a ministrem zahraničí Andrejem Gromykem. Po Brežněvově smrti v listopadu 1982 tak v nejvyšší funkci zasedl prvně jmenovaný, navzdory značnému úsilí Černěnka, který se o post stranického lídra zjevně rovněž ucházel. Naznačuje to mimo jiné cosi, co lze dnešními slovy označit jako PR kampaň, kterou v intencích zkušeného propagandisty zahájil. Sovětský tisk jej tak prezentoval jako mimořádně schopného úředníka, služebníka lidu upřímně se zasazujícího za jeho blahobyt. 

Biologický úpadek otevřel cestu k reformám 

Už při Andropovově volbě se projevily slabiny gerontokracie, která byla vedlejším projevem brežněvovské snahy o stabilitu systému. V důsledku personálního zakonzervování nejvyšší mocenské skupiny dosahoval průměrný věk členů politbyra v době Brežněvovy smrti 68 let, tedy o pět let více než tehdejší činila průměrná délka dožití sovětských mužů. Andropov byl sice o tři roky mladší než Černěnko, ani jeho zdravotní stav však nebyl dobrý a od podzimu 1983 se prudce zhoršoval. Černěnko za něj v této době řídil schůze politbyra. 

Po smrti Andropova v únoru 1984 tak Černěnka mnozí vnímali jako přirozeného nástupce. Ani tak jeho pozice nebyla neotřesitelná. Ke zvolení generálním tajemníkem mu dopomohla až podpora ze strany vlivného ministra obrany Ustinova. Jelikož si sám post nárokovat nemohl, patrně kalkuloval s tím, že starý a podlomeným zdravím trpící Černěnko neohrozí jeho mocenské postavení. Nebylo tajemstvím, že je silný astmatik a užívá vysoké dávky sedativ. 

Důsledky tohoto kalkulu a rozložení sil v nejvyšším vedení komunistické strany byly pro Sovětský svaz ničivé. Černěnko ve funkci generálního tajemníka přispěl k další fragmentaci názorů v nejužší mocenské skupině, jeho postoje se v mnohém odlišovaly od tandemu Ustinov-Gromyko. Černěnkovým receptem na problémy země se stala inspirace v minulosti. Část reforem, o které se snažil v čele strany Andropov, byla v praxi zastavena. Naopak praktiky typické pro pozdně brežněvovské období, především masivní korupce, zažily renezanci. Místo řešení dalšího propadu ekonomiky se sentimentálně vzpomínalo na stalinskou éru. Destalinistace, kterou v polovině 50. let zahájil Nikita Chruščov, byla kritizována a implicitně označována za zdroj aktuálních vnitřních i mezinárodních problémů. 

Černěnko nedokázal stabilizovat nejen domácí situaci. Během jeho vlády se američtí činitelé utvrzovali v názoru, že Sovětský svaz kolabuje pod tíhou břemena v podobě závodů ve zbrojení a tamní centrálně plánované hospodářství nedokáže přijít s účinným řešením. Třebaže zákulisní dialog mezi Washingtonem a Moskvou probíhal, administrativa prezidenta Ronalda Reagana navenek neprojevovala ochotu podniknout kroky ke zmírnění studenoválečného napětí. Přímé jednání se stále více chřadnoucím Černěnkem ostatně nebylo příliš realizovatelné, i kdyby o něj západní státníci měli zájem. 

Slábnoucí generální tajemník nedokázal urovnat ani spory, které se na pozadí vyhrocených vztahů se Západem a ekonomického úpadku rozhořely mezi státy východního bloku. Černěnko se ostatně stal jediným poststalinským sovětským vůdcem, během jehož vlády nedošlo k žádnému summitu Varšavské smlouvy. Byl sice plánován, v lednu 1985 se však sovětské politbyro shodlo, že Černěnko není schopen ze zdravotních důvodů vycestovat, a tak byla schůzka odložena. V mezidobí, 10. března téhož roku, generální tajemník po 13 měsících ve funkci zemřel. Šlo o třetí úmrtí sovětského lídra v rozmezí necelých dvou a půl let. 

Paradoxem zůstává, že právě během Černěnkovy krátké vlády se výrazně konsolidovaly pozice „vycházející hvězdy“ sovětské komunistické strany, Michaila Gorbačova. Ačkoliv se v mnoha názorech s Černěnkem rozcházel, byl považován za jeho chráněnce. Již několik měsíců před Černěnkovou smrtí ostatně předsedal schůzím politbyra, jelikož formálně stále ještě vládnoucímu generálnímu tajemníkovi to neumožňoval zdravotní stav. Biologický úpadek sovětského vedení, jehož se stal Černěnko symbolem, vedl k tomu, že stárnoucí funkcionáři hledali způsob, jak snižovat svou pracovní zátěž. Otevřeli tím cestu mladším reformistům, jejichž kroky o pár let přinesly nepředstavitelné: rozklad komunistické strany a rozpad Sovětského svazu.  

Autor je historik.