KOMENTÁŘ | 80 let od rozhodnutí, která nás poslala do dekád temna. Na vině nejsou jen Sověti

Právě v těchto dnech se definitivně formovala budoucnost poválečné Evropy. Dohody, na nichž se spojenečtí lídři shodli na jaltské konferenci, začínaly vstupovat v platnost. Během jediného únorového týdne roku 1945 určili sovětský vůdce Josif Stalin, britský premiér Winston Churchill a americký prezident Franklin D. Roosevelt nové mocenské uspořádání kontinentu. Stalin dokázal prosadit své strategické cíle a de facto si zajistil rozhodující vliv v Polsku, Československu, Maďarsku a dalších státech střední a východní Evropy.

Ještě během dubna 1945 se Moskva a Washington dohodly na vytyčení tzv. demarkační linie, která jasně určovala, jaká území v Evropě osvobodí Rudá armáda a jaká americké jednotky. Tato linie na území Československa probíhala přibližně od Karlových Varů, přes Plzeň, až po České Budějovice. Americká 3. armáda generála George S. Pattona měla za úkol osvobodit západní a jihozápadní Čechy, avšak její další postup na východ – především směrem k Praze – byl výslovně zakázán. 

Osvobození hlavního města a většiny území Československa bylo přenecháno Sovětskému svazu, který si tímto krokem fakticky zajistil rozhodující vliv nad strategicky významnou částí střední Evropy. Generál Patton nesl toto rozhodnutí s výraznou nelibostí – jeho jednotky měly dostatečnou kapacitu vstoupit do Prahy již 6. května. Místo toho však musel na základě politických instrukcí zastavit postup, zatímco Rudá armáda definitivně osvobodila město až o zhruba dva dny později.

O několik let později se plně projevily důsledky rozhodnutí zastavit Pattonův postup. Praha, osvobozená sovětskou armádou, se ocitla pod silným vlivem Moskvy. Tento fakt zásadně přispěl k uchopení moci komunisty v roce 1948 a k následnému zařazení Československa do východního bloku. Vymanění se z této sféry vlivu zůstalo na dlouhá desetiletí nemožné – a když se o to země pokusila v roce 1968, následovala sovětská okupace, která trvala přes dvacet let.

Během osvobozování československého území dali Sověti Spojeným státům jasně najevo, že se americké jednotky nemají přibližovat k Praze – a Washington tuto výstrahu respektoval. Přestože měla americká armáda dostatečnou sílu k obsazení metropole i k prosazení západního vlivu, z politických důvodů k tomu nedošlo. Československo tak promarnilo šanci vydat se jinou cestou. 

Místo svobodného vývoje, otevřeného trhu a zapojení do Marshallova plánu, který by mohl přinést obdobný ekonomický rozmach jako v období první republiky, přišla diktatura – byť nikoli absolutní totalita – řízená z Moskvy. Sovětský zákaz účasti na poválečné obnově Západem byl prvním krokem k desetiletím izolace a stagnace.

Dnes si mnozí stěžují na poměry doma i v zahraničí – na Západ i na Východ. A právě v tom spočívá jeden z klíčových rozdílů oproti minulosti: žijeme ve společnosti, kde má každý právo svobodně vyjádřit svůj názor, ať už je jakýkoli. Tato základní svoboda projevu byla za sovětské dominance i během komunistického režimu v Československu zcela potlačena. Možnost otevřeně kritizovat moc, diskutovat a nesouhlasit – to nebylo jen obtížné, ale přímo nebezpečné. Dnes je to samozřejmost. 

Co všechno mohlo být jinak, jsme se za uplynulých více než třicet let naučili velmi dobře. Od pádu komunistického režimu prošlo Československo – a později samostatné Česko a Slovensko – výrazným ekonomickým, společenským i kulturním rozvojem. Dnes jsme pevnou součástí Evropské unie a Severoatlantické aliance, aktivně se podílíme na formování západní liberálně-demokratické politiky, pravidelně chodíme k volbám a máme možnost svobodně vyjádřit svůj názor. To vše nám bylo upřeno rozhodnutími učiněnými právě před osmdesáti lety – v době, kdy se o našem osudu rozhodovalo bez nás.