KOMENTÁŘ | Bratrství je silné slovo, ale slabý kompas. Babiš si rozumí s Ficem a Orbánem, důležitější jsou Němci

Andrej Babiš se ještě jako designovaný premiér ostře vymezil proti představě, že by patřil do „klubu“ s Robertem Ficem a Viktorem Orbánem. Toto odmítnutí bylo určeno především zahraničnímu publiku, šlo o signál směrem k institucím EU i klíčovým členským státům, že Česko se nechce ocitnout v izolaci po boku zemí systematicky zpochybňujících společnou evropskou linii. Doma však Babiš dlouhodobě používá výrazně kritičtější, až konfrontační rétoriku vůči Bruselu a vůči podpoře Ukrajiny, protože právě ta mobilizuje jeho voličské jádro. 

Ještě názornější je tento vzorec u Orbána. Maďarský premiér opakovaně a hlasitě útočí na Evropskou unii za její postup vůči Rusku a za podporu Ukrajiny. Kritizoval například plán na trvalé zmrazení ruských aktiv, který označil za nezákonný a škodlivý pro Evropskou unii, a Brusel neváhal obvinit z autoritářského chování, ba dokonce z „diktatury“. Jenže v okamžiku rozhodování Maďarsko ve výsledku většinu klíčových kroků na podporu Ukrajiny a omezení ruských schopností pokračovat ve válce schválilo. 

Podobně postupuje i Fico. Na domácí scéně staví svou politiku na ostré kritice sankcí proti Rusku a na odmítání vojenské pomoci Ukrajině, kterou vykresluje jako cizí konflikt poškozující slovenské zájmy. V evropském kontextu je však jeho přístup výrazně opatrnější. Fico sice v Bruselu opakuje své výhrady a signalizuje nesouhlas, ale nakonec za Slovensko ustupuje a umožňuje Evropské unii pokračovat v nastaveném kurzu. Souhlas často podmiňuje konkrétními ústupky či výhodami pro Slovensko – energetickými, finančními či politickými. Ne vždy je přitom úspěšný, přesto tuto taktiku využívá opakovaně.

Doma tito tři lídři vystupují jako samozvaní rebelové proti Bruselu. Převzali jazyk dezinformační scény, papouškují její zkratkovité teze a bez rozpaků mluví o Evropské unii jako o diktatuře, která ničí suverenitu národních států. Tento obraz je pečlivě pěstovaný a má vzbuzovat dojem, že stojí proti mocnému centru a brání „obyčejné lidi“ před vzdálenou elitou. Jakmile se však přesunou do Bruselu, jejich chování se dramaticky mění. Konfrontační rétorika mizí, nahrazuje ji pragmatické vyjednávání a respekt k pravidlům, která doma tak ochotně zpochybňují.

Zvlášť výmluvná je v tomto ohledu Babišova pozice k Evropské zelené dohodě. Green Deal se v jeho politickém příběhu stal učebnicovým příkladem dvojí řeči a zároveň jedním z nejúčinnějších mobilizačních nástrojů pro domácí publikum. V českém prostředí jej Babiš dlouhodobě vykresluje jako ideologický projekt odtržených bruselských elit, který likviduje průmysl, zdražuje energie a ohrožuje životní úroveň. Rámuje ho jako vnucený diktát, proti němuž je třeba „bojovat“, případně jej alespoň zásadně přepsat. Tato rétorika je tvrdá, emotivní a záměrně zjednodušující. Právě proto funguje jako univerzální vysvětlení všech ekonomických frustrací, od cen energií až po obavy zemědělců a motoristů.

V Bruselu však Babiš mluví zcela jiným jazykem. Jako premiér se přímo podílel na schvalování klíčových částí Green Dealu a jeho vláda rozhodně nepatřila k těm, které by klimatickou legislativu systematicky blokovaly. Naopak, Česká republika pod jeho vedením opakovaně souhlasila s rámcem klimatických cílů, s rozšiřováním systému emisních povolenek i s dlouhodobým závazkem klimatické neutrality. Kritika se v evropském kontextu týkala především technických parametrů, tempa zavádění či kompenzací pro konkrétní sektory – nikoli samotné podstaty Green Dealu.

Pro Babiše je Green Deal doma účinným strašákem, v evropské realitě však představuje hotový fakt. Nesnaží se jej zrušit, ale „vyjednat výjimky“, odklady a finanční náhrady. Nevede ideologický boj, nýbrž transakční politiku. Právě zde se Babiš nejvíce podobá Orbánovi a Ficovi. Ani jeden z nich ve skutečnosti neusiluje o rozbití evropského rámce klimatické politiky. Všichni tři jej používají jako vyjednávací pole, nikoli jako ideologické bojiště. Green Deal je pro Babiše skvělým nástrojem, díky kterému doma mobilizuje voliče a v Bruselu z něj doluje ústupky. Konzistence ustupuje účelnosti – a přesně to je jejich společný politický podpis.

Obnovení spolupráce na bázi V4

Právě toto hodnotové i takticko-politické souznění vytváří dojem, že by se mohla znovu rozběhnout plnohodnotná spolupráce na bázi Visegrádské čtyřky, tedy Česka, Slovenska, Maďarska a Polska. Na první pohled jde o myšlenku líbivou a snadno prodejnou: návrat k regionálnímu bloku, který „mluví jedním hlasem“ a dokáže v rámci Evropské unie posílit vyjednávací pozici svých členů.

Z české perspektivy má tato představa ještě jeden lákavý rozměr. Česko by se ocitlo v uskupení, kde ekonomicky i institucionálně vyčnívá. Ve srovnání se Slovenskem a Maďarskem má robustnější průmyslovou základnu, stabilnější veřejné finance a vyšší úroveň integrace do západních výrobních řetězců. V takovém kontextu by mohlo působit jako „přirozený lídr regionu“, což je role, kterou česká politika dlouhodobě hledá, ale jen zřídka dokáže naplnit.

Právě zde je však na místě zdrženlivost. Síla Visegrádu není dána ekonomikou, ale politickou soudržností. A ta je vnitřně křehká. Polsko zůstává bezpečnostně a geopoliticky pevně ukotveno v transatlantickém prostoru a jeho postoj k Rusku je zásadně odlišný od postojů Budapešti a Bratislavy. Společný jmenovatel se tak zužuje spíše na kritiku Bruselu než na pozitivní program. Visegrád v této podobě není nástrojem integrace, ale platformou nespokojenosti.

Navíc platí, že návrat k „plnohodnotnému“ V4 by Česku nepřinesl automaticky větší vliv, ale spíše vyšší reputační riziko. Spojování se státy, které systematicky balancují na hraně konfliktu s evropskými institucemi, oslabuje důvěryhodnost vůči klíčovým partnerům v EU. Krátkodobý pocit regionální sounáležitosti tak může být vykoupen dlouhodobou ztrátou politického kapitálu.

Visegrádská spolupráce proto nepředstavuje návrat k osvědčenému modelu, ale spíše test politické prozíravosti. Pokud má fungovat, musí být nástrojem konkrétních zájmů, nikoli ideologickým útočištěm pro lídry, kteří doma útočí na Brusel, ale v Bruselu se nakonec řídí evropskými zájmy. Pro Česko není otázkou, zda do V4 patří, ale zda mu návrat k této ose skutečně pomůže – nebo jej jen stáhne do ligy, kde sice vyčnívá, ale za cenu, která za to nemusí stát.

Sousedské vztahy nadevše

V českém veřejném prostoru jsme si zvykli mluvit o Slovácích jako o „bratrech“. Z historického hlediska to dává smysl, sdíleli jsme společný stát, společné instituce i část politických elit. Jenže právě zde tato blízkost v mnoha ohledech končí. Historická zkušenost sama o sobě není dostatečným důvodem pro strategické partnerství v 21. století. Sentiment totiž v žádném ohledu nemůže tvořit politiku.

Česká republika je dnes ekonomicky, strukturálně i institucionálně zakotvena jinde. Daleko více společného máme s Německem a Polskem, s nimiž sdílíme masivní průmyslově-ekonomickou základnu, hlubokou integraci výrobních řetězců a reálnou vzájemnou závislost. Právě spolupráce s těmito státy je jedním z hlavních důvodů, proč se české ekonomice v posledních letech – navzdory krizím – začíná dařit lépe. 

Německo v tomto kontextu hraje zvláštní roli. V české historické paměti vystupuje jako velký a často obávaný soused na západě, někdy vnímaný jako hrozba. Ve skutečnosti však šlo o aktéra, bez něhož české země dlouhodobě nemohly prosperovat. Ať už v rámci habsburské monarchie, první republiky či dnešní Evropské unie, vazba na německý prostor byla a je existenční. Český průmysl, export i technologický rozvoj jsou s Německem propojeny natolik, že jakýkoli pokus tuto realitu relativizovat je irelevantní.

Slovensko – a historicky ani Uhry – nikdy tuto roli neplnily. Ne proto, že by šlo o méněcenného partnera, ale proto, že struktura vztahů byla zcela jiná. Slovensko nebylo pro české země ekonomickým motorem ani geopolitickou kotvou, ale spíše politickým a kulturním partnerem. Společný stát byl kompromisem dějin, nikoli přirozeným vyústěním ekonomické integrace. Po jeho rozpadu se tento rozdíl pouze zvýraznil.

Pokud dnes uvažujeme o strategických osách české zahraniční politiky, měli bychom vycházet z reality, nikoli z nostalgie. Bratrství je silné slovo, ale špatný kompas. Česká budoucnost se neodvíjí od emocionální blízkosti, nýbrž od strukturální kompatibility. A ta nás váže především k těm, s nimiž sdílíme průmysl, trhy a bezpečnostní zájmy – nikoli nutně k těm, s nimiž sdílíme minulost.