ROZHOVOR | 105 let od sedmidenní války. Hranice Československa i Polska se zrodily v krvi, upozorňuje historik

V čem spočívalo jádro sporu o Těšínsko mezi dvěma nově vzniklými středoevropskými státy, Československem a Polskem? Lišily se argumenty, které obě strany používaly pro ospravedlnění svých územních nároků?

Problém Těšínska a jeho případného rozdělení mezi nově vznikající státy Československo a Polsko se objevil v době rozpadu Rakousko-Uherska v říjnu 1918. Těšínsko bylo důležité jednak vzhledem ke svému uhelnému bohatství a dále proto, že tudy probíhala důležitá košicko-bohumínská železniční trať spojující české země se Slovenskem. Pokud jde o národnostní složení, tak zde žilo nejvíce obyvatel uvádějících jako svou mateřskou řeč polštinu, druhé místo zaujímala němčina a teprve třetí čeština. Češi měli na Těšínsku většinu pouze ve frýdeckém okrese. Specifickou skupinu představovali takzvaní Šlonzáci či Šlonzákovci hovořící těšínským nářečím. Ti projevovali sympatie k Němcům, vyhraňovali se proti-polsky a byli proti jakémukoliv rozdělení Těšínska. 

Místní Poláci však začali agitovat pro začlenění Těšínska do nově vznikajícího polského státu a 19. října 1918 založili takzvanou Národní radu Těšínského knížectví. Češi reagovali 30. října ustavením Zemského národního výboru pro Slezsko. Počátkem listopadu se zástupci obou orgánů dohodli na vytvoření provizorní demarkační linie, podle které se zhruba tři čtvrtiny Těšínska ocitly v polském záboru. Vývoj situace však negativně hodnotili představitelé první československé vlády v čele s Karlem Kramářem. Argumentovali tím, že Těšínsko historicky patřilo již od čtrnáctého století do svazku zemí Koruny české a pak také zaznívaly argumenty ekonomické povahy. Ostravsko-karvinský uhelný revír byl prezentován jako nezbytný pro československé hospodářství a zmíněná dráha jakožto jediný funkční železniční spoj mezi českými zeměmi a Slovenskem. Poláci naopak operovali s právem na sebeurčení, které bylo zakotveno v proslulých 14 bodech amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1918. Důraz kladli na národnostní princip – většina obyvatel Těšínska je polské národnosti, a proto by jeho území mělo připadnout Polsku. Ani jedna strana nehodlala ze svých stanovisek ustoupit, takže konfrontace byla za těchto okolností nevyhnutelná. 

S jakým cílem vstoupily československé jednotky do Těšínska? Šlo o často uváděnou snahu zabránit konání voleb do polského Sejmu a odvodům do polské armády, které by demonstrovaly kontrolu území polským státem?

Polský „náčelník státu“ Józef Piłsudski vyhlásil koncem listopadu 1918 volby do ústavodárného shromáždění na termín 26. ledna 1919, které se měly pod kontrolou Národní rady konat i na Těšínsku. Češi protestovali a negativně se k tomuto nápadu stavěli také těšínští Němci a Šlonzáci, ale Poláci na to nebrali ohled. Československá vláda si dobře uvědomovala, že konání těchto voleb nesmí připustit, a proto začala usilovat o podporu dohodových mocností k provedení vojenského obsazení Těšínska. Představa byla taková, že alespoň košicko-bohumínskou trať by mohly obsadit dohodové jednotky. Pro západní velmoci však Těšínsko představovalo marginální záležitost a nejevily o tento problém zájem, protože na mírové konferenci v Paříži musely řešit mnoho podstatně důležitějších záležitostí. V Praze se tedy nakonec rozhodli obsadit Těšínsko takříkajíc na vlastní pěst. Vojenské řešení aktivně podporoval prezident Masaryk a 17. ledna 1919 proběhlo mimořádné zasedání vlády. Zde došlo k rozhodnutí o tom, že ozbrojená akce začne nejpozději 23. ledna. Dva dny před tímto datem bylo zasláno memorandum polské vládě vyzývající ke stažení vojáků z Těšínska a ukončení činnosti všech polských orgánů na sporném území. Polská vláda však nereagovala, protože – jak se později ukázalo –memorandum obdržela pozdě. Navíc nevěřila, že by se Praha odhodlala k ozbrojenému zásahu a následným vývojem situace byla nemile překvapena.  

Jaká byla reakce jednotlivých národnostních segmentů místního obyvatelstva, o kterých jste hovořil, na zahájení vojenské operace? A nakolik konflikt dopadal právě na civilisty v oblasti?

Československý ozbrojený zásah podporovali především průmyslníci, majitelé dolů či hutí na Těšínsku a jejich akcionáři, kteří si nepřáli být součástí Polska jakožto politicky i ekonomicky nestabilního státu. Československo pro ně představovalo lepší volbu a svou roli zde také hrála mezinárodní autorita prezidenta Masaryka. Příslušníci německé komunity nebyli vojenskému zásahu nakloněni, ale vyčkávali, jak celá situace dopadne. Poláci se snažili o propagandistickou kampaň a obyvatelstvo Těšínska bylo ovlivňováno letáky zobrazujícími Čechy jako neznabohy pronásledující katolíky. Československé legionáře prezentovali tito polští nacionalističtí propagandisté jako vrahy, násilníky a zloděje, kteří drancují domy ve městech a na venkově zabírají půdu rolníkům. 

Polské obyvatelstvo bylo ve svém protičeském vystupování velmi aktivní a v některých městech se snažilo ovlivňovat průběh bojových operací. V Bohumíně se 23. ledna pokusil zabránit československým vojákům v převzetí zdejšího nádraží agresivní dav několika set mužů i žen, který vedla místní aktivistka Dorota Kłuszyńska. Teprve po příchodu posil a krátkém boji s Poláky bylo město obsazeno. V Karviné se československým jednotkám postavili na odpor ozbrojení polští horníci. Proti zkušeným legionářům však neměli šanci. Část polského obyvatelstva Těšína pak město v panice opustila, protože byla ovlivněna propagandou a obávala se, že českoslovenští vojáci budou provádět různé brutality. K žádnému rabování civilních domů však po obsazení Těšína nedošlo a chování československých vojáků bylo spořádané. Krátká válka si přesto vyžádala oběti na životech civilistů, ale jejich přesný počet není znám. Poláci však brutálně zacházeli s civilisty české národnosti a některé brali jako rukojmí. Tito lidé v počtu 540 mužů a 11 žen byli umístěni v lágru v Dąbie u Krakova. Panovaly zde kruté podmínky a 39 internovaných zemřelo.  

Jak uvádíte, československé jednotky měly v bojích poměrně jasně navrch. V čem spatřujete hlavní faktory jejich úspěchu? 

Československým jednotkám velel podplukovník Josef Šnejdárek. Jednalo se o talentovaného velitele, který léta působil ve francouzské Cizinecké legii i armádě a zúčastnil se koloniálních válek v Alžírsku a Maroku. Během první světové války měl účast v bitvách na západní frontě – konkrétně na Marně a Aisně či u Chemin-des Dames – a bohaté válečné zkušenosti mu pomohly při úspěšném řízení bojů na Těšínsku. Jádro jeho sil tvořil 21. střelecký pluk francouzských legionářů a dále legionáři z Itálie. Také tito vojáci disponovali zkušenostmi z bojů na frontách světové války. Mimoto mohl Šnejdárek počítat s praporem 54. pěšího pluku z Olomouce, praporem 93. pěšího pluku ze Šumperka, 17. mysliveckým praporem z Fryštátu, praporem dobrovolníků z Bohumína a praporem dobrovolníků z Orlové. Do ohrožené oblasti navíc spěchaly další jednotky složené z profesionálních vojáků i dobrovolníků. Celkově se jednalo o solidně vyzbrojené útvary s dobrou bojovou morálkou. Poláci se naopak na Těšínsku ocitli v početní nevýhodě, protože jejich hlavní síly byly vázány válkou s Ukrajinci o východní Halič. Do bojů na Těšínsku tak mohli nasadit jen pět pěších praporů, čtyři kulometné roty, jednu dělostřeleckou baterii a jezdeckou četu pod velením plukovníka Franziska K. Latinika. K dispozici bylo i pár stovek četníků a několik tisíc dobrovolníků z řad místního obyvatelstva, ale jejich bojové kvality byly nevalné. Latinik marně apeloval na vládu ve Varšavě, aby mu poskytla posily. Tak se stalo, že v době zahájení bojů 23. ledna 1919 měly československé síly trojnásobnou převahu nad protivníkem.  

Jak byl konflikt vnímán v zahraničí, především optikou mocností Dohody, které zvítězily v první světové válce a byly klíčovými hráči tehdejší mezinárodní politiky?

Pro československou vládu bylo důležité, že se jí podařilo vojenským zásahem vyvolat mezinárodní pozornost a mohla spor o Těšínsko přenést na právě probíhající pařížskou mírovou konferenci. Západní velmoci však vnímaly konflikt negativně, protože se zde dostali do ozbrojeného sporu dva jejich spojenci. Britové i Francouzi si uvědomovali důležitost československo-polských vztahů pro budoucí vývoj v Evropě. Sedmidenní válku kritizovala zejména Francie, jelikož československá vláda s jejími představiteli rozhodnutí o provedení ozbrojeného zásahu předem nekonzultovala. Navíc celý konflikt představoval nebezpečný precedens – pokud by si totiž menší evropské státy zvykly řešit své hraniční spory tímto způsobem, mohl v poválečné Evropě nastat velký chaos. Na nátlak mocností dostal Šnejdárek večer 30. ledna po dosažení linie na řece Visle od ministra národní obrany Václava Klofáče rozkaz k zastavení ozbrojených akcí. Řešením těšínského problému pak byla pověřena Komise pro polské záležitosti v čele s francouzským diplomatem Josephem Noulensem. 

Jelikož obě strany sporu trvaly na svých stanoviscích, přednesla komise Nejvyšší spojenecké radě vlastní kompromisní návrh. Podle něj měla být trať z Bohumína do Těšína i uhelná pánev ponechána pod československou správou, zatímco město Těšín a železnice směřující dál na jih ke slovenským hranicím měly obsadit dohodové či polské jednotky. Dále měla být vytvořena mezinárodní komise, která by posoudila situaci přímo na místě, zabránila střetům mezi českým a polským obyvatelstvem a vypracovala podklady pro mírovou konferenci. Na jejich základě pak bude vynesen definitivní verdikt o Těšínsku. Nejvyšší spojenecká rada přijala tento návrh 1. února 1919 a o dva dny později jej podepsali zástupci obou stran Roman Dmowski a Edvard Beneš – ten ovšem se sebezapřením a až po nátlaku ze strany Dohody. Podpis této smlouvy vlastně znamenal počátek oficiálních polsko-československých vztahů, protože se jednalo o první dokument signovaný oficiálními představiteli obou států.

Vymezení hranic na východě Evropy po skončení první světové války představovalo velmi palčivou otázku. Byl tedy v kontextu tehdejšího dění v širším regionu vojenský střet mezi Československem a Polskem spíše okrajovou a rychle urovnanou záležitostí, nebo v sobě nesl potenciál pro další eskalaci? 

Boje o Těšínsko nepředstavovaly v dobovém kontextu výjimečnou událost, protože situace Československé republiky byla první měsíce po jejím vzniku obecně velmi složitá. Němci v českém a moravském pohraničí se dožadovali práva na sebeurčení a na přelomu října a listopadu 1918 vyhlásili čtyři separatistické provincie. Bylo tedy třeba proti nim zasáhnout vojenskou silou a poslední týdny roku 1918 probíhaly v pohraničí různé ozbrojené střety. Také s Maďarskem byla situace velmi komplikovaná, protože se odmítalo vzdát území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Když se koncem března 1919 zmocnili v Budapešti vlády bolševici a vyhlásili takzvanou Maďarskou republiku rad, došlo poté k regulérní válce o Slovensko s nasazením těžkých zbraní, přičemž tento konflikt přinesl velké ztráty na životech a zdevastování rozsáhlých oblastí. O hranice Československa se tedy muselo krvavě bojovat a proces jejich vytváření nebyla žádná klidná, mírová záležitost. Mnohem rozsáhlejší bojové operace se pak v letech 1919–1920 týkaly Polska, které bojovalo s Ukrajinci o Halič a především vedlo krvavou válku s bolševickým Ruskem. Proto nemělo na eskalaci konfliktu s Československem zájem ani dost sil. V srpnu 1920 se Rudá armáda dostala až k Varšavě a teprve po „zázraku na Visle“ se podařilo ruské jednotky porazit a zahnat zpět na východ. Na základě Rižského míru z 18. března 1921 získalo Polsko rozsáhlá území západní Ukrajiny a část Běloruska. Obrazně řečeno, hranice Československa i Polska se tedy „zrodily v krvi“.      

Můžete čtenářům připomenout, jak byl československo-polský spor formálně vyřešen?

Dohodové mocnosti chtěly původně uspořádat na Těšínsku plebiscit a koncem ledna 1920 přijela do Těšína spojenecká komise. Vztahy místních Čechů a Poláků však byly kvůli plebiscitu vyhrocené, docházelo k různým srážkám a násilnostem. Jasně se také rýsovala neochota obou komunit přijmout výsledky hlasování. Za těchto okolností nebylo možné plebiscit realizovat a Polsko jej v dubnu 1920 odmítlo. Proto byl spor nakonec řešen pomocí mezinárodní arbitráže. Ta probíhala v době vrcholící polsko-ruské války, kdy se v létě 1920 Polsko nacházelo v kritické situaci. Československá diplomacie nastalé situace využila a podařilo se jí velmoci ovlivnit ve svůj prospěch. Na základě rozhodnutí Rady velvyslanců v belgickém Spa z 28. července 1920 získalo Československo strategicky důležitou železniční dráhu i celý ostravsko-karvinský uhelný revír. Jednalo se celkem o 1280 km² území, na němž žilo 295 tisíc obyvatel. Polsko získalo 1002 km² s 139 tisíci obyvateli a výsledky arbitráže zde byly vnímány jako velmi nespravedlivé. Na druhé straně nebylo Těšínsko pro Poláky klíčovou otázkou zahraniční politiky, protože museli řešit mnoho dalších vážných problémů. Nešlo také o jediný československo-polský pohraniční spor. Další problémy se totiž týkaly území Oravy a Spiše na Slovensku, které rovněž musela řešit velvyslanecká konference v červenci 1920. Počátkem dvacátých let se pak rozhořel spor o vesnici Javorinu, jímž se zabýval i mezinárodní soud v Haagu.

Nakolik spor o Těšínsko ovlivňoval ráz československo-polských vztahů v meziválečném období? Stal se významnou překážkou pro budování pevnějšího spojeneckého svazku mezi oběma zeměmi, jejichž bezpečnostní zájmy se protínaly minimálně v případě ohrožení ze strany Německa?  

Pokud jde o vzájemné vztahy, Polsko se nikdy nestalo členem Malé dohody a Edvard Beneš k tomu zaujímal odmítavý postoj. Československo v Polsku spatřovalo mocenského protivníka a bálo se ohrožení svého dominantního postavení v rámci Malé dohody, i když stanovisko Rumunska a Jugoslávie k případnému polskému členství bylo víceméně kladné. Problém představoval i rozdílný postoj k náboženství. Českoslovenští politici v čele s Masarykem a Benešem spatřovali v katolické víře symbol úpadku a husitství chápali jako nejvýznamnější období českých dějin. To bylo samozřejmě pro silně katolicky orientované Poláky jen těžko stravitelné. Mimoto Československu vytýkali, že v době války s Ruskem roku 1920 zaujalo neutrální postoj a Polsku ničím nepomohlo. Polské elity v čele s maršálem Piłsudskim cítily k československým politickým špičkám přetrvávající nedůvěru a sám Piłsudski považoval Československo za uměle vytvořený stát, který na politické mapě Evropy dlouho nevydrží. 

Když se pak roku 1933 stal polským ministrem zahraničí Józef Beck, snahy o nějakou formu spojenectví zcela ustaly. Dával totiž přednost normalizaci vztahů s Německem, což vyvrcholilo podpisem polsko-německého paktu o neútočení v lednu 1934. Polsko tím získalo na sebevědomí a následné sblížení Československa se Sovětským svazem přineslo zhoršení československo-polských vztahů. Polská diplomacie navíc prakticky po celé období třicátých let obviňovala československé úřady z utlačování polské menšiny a tato kritika se periodicky opakovala. Vše tragicky vyvrcholilo v období druhé republiky, kdy Polsko využilo tísně pomnichovského Česko-Slovenska a okupovalo celé Těšínsko. Vynutilo si také územní ústupky na hranicích se Slovenskem. Do napadení Polska nacistickým Německem a zahájení druhé světové války však už tehdy zbýval necelý rok…