ROZHOVOR | Populismus v Česku. Politolog pro EZ hodnotí nové kampaně ANO, SPD či Motoristů

Jaké faktory podle vás přispívají k trvalé popularitě hnutí ANO, a to navzdory časté kritice jeho populistického či až autoritářského stylu nebo minulým kauzám?

Důležitým faktorem je to, že se hnutí pokusilo v posledních letech ideologicky rozkročit do co nejširších pozic. Zatímco svými redistributivními návrhy dříve prakticky zlikvidovalo českou levici, minimálně od prezidentských voleb expanduje i do nacionalistického prostoru. Pružnost a ideologická nekoherence mu umožňuje oslovovat širší spektrum voličů. 

To zásadní, co determinuje náskok hnutí ANO v poslední době, je zejména nespokojenost vládních voličů, kteří v sociologických průzkumech často deklarují to, že ve volbách nepřijdou volit. To pak automaticky snižuje podporu vládním stranám a vytváří mohutnou propast, která je dnes mezi nimi a hnutím ANO. O další expanzi lze hovořit v souvislosti s mladými lidmi a podle toho, co zatím máme ze sociologických šetření k dispozici, se daří i tato strategie. 

Mění se nějak výrazněji rétorika hnutí ANO před letošními volbami? Vnímáte posun blíže k radikálnějším nebo ještě populističtějším tónům? Stojí za tím i snaha přebrat voliče například SPD a Motoristů?

V posunu k více nacionalistickým pozicím je rétorika ANO skutečně trochu jiná, než byla na úplném začátku, respektive v prvních letech existence. Již v roce 2021 však byl přítomný boj proti progresivismu a levici, který tehdy reprezentovala kampaň vedená proti koalici Pirátů a Starostů. Nedá se tak říct, že by posun radikálním směrem byl zcela něco nového, zároveň však lze vnímat, že si ANO testuje, kam až může v rétorice zajít. 

Činí tak prostřednictvím výroků některých politiků. Za všechny bych jmenoval například Radka Vondráčka, který na první pohled k otázkám zahraniční a bezpečnostní politiky volí silnější slovník než třeba někteří jiní kolegové. Radikální rétoriku tak lze vnímat jako prostředek, prostřednictvím něhož se snaží tvůrci strategie kampaně zjistit, které postoje nejvíce konvenují jejich potenciálním voličům. Expanze do toho prostoru pak automaticky znamená i možnost oslovit voliče menších radikálních stran, například SPD nebo Stačilo. 

V posledních letech sledujeme setrvalou podporu stran jako SPD, KSČM (Stačilo!) nebo Motoristé. Čím si vysvětlujete jejich stabilní voličskou základnu – a proč se tyto strany stále nedokážou plně prosadit do hlavního politického proudu?

Myslím si, že mezi zmíněnými stranami je rozdíl v mobilizačních strategiích i možnostech, jak se do českého stranického mainstreamu můžou zapojit. SPD je nevyhnutelně jeho součástí již roky, což nutí Tomia Okamuru k tomu osvěžovat svou komunikaci zapojením nástrojů umělé inteligence, tvorbou nových, někdy rasistických kampaní, snahou o alespoň minimální rebranding nebo spojenectvím s menšími potenciálně konkurenčními aktéry. SPD z těchto všech stran jednoduše musí nejnaléhavěji obhajovat svoji existenci v radikálním spektru. 

U Stačilo! se nedá mluvit o mohutné voličské základně, byť zdroje, které v tomto ohledu pořád má KSČM, jsou vítanou vzpruhou. Samotná KSČM by však již neměla takový potenciál, aby měla stabilně víc než 5 % hlasů, což Kateřinu Konečnou vedlo k přijetí této nové strategie. Stačilo! a SPD jsou v tomto spojité nádoby. Z volebních dat z poslední doby vyplývá, že pokles KSČM, respektive Stačilo! by znamenal nárůst u SPD a naopak. 

U Motoristů je situace trochu jiná. Byť mají poměrně slibný voličský potenciál, bezpečně nad pětiprocentní hranicí rozhodně nejsou. Není u nich možné hovořit ani o přesvědčivém voličském jádru. Motoristé jsou závislí na momentální mobilizaci vlažných podporovatelů, navíc je jejich podpora přímo spojena s osobností Filipa Turka. 

Co se týče o snahy proniknout do mainstreamu, kromě Motoristů se nedá mluvit o koncentrované snaze něco takového činit. Naopak – Tomio Okamura se z mainstreamu snaží sám odsouvat na okraj. Od Motoristů je nejvíc cítit chuť vládnout přímo s hnutím ANO, tato snaha je deklarovaná a dlouhodobě prosazovaná. 

Jak důležitou roli bude hrát v kampani téma migrace, bezpečnosti a národní identity – a kdo podle vás nejlépe umí tato témata komunikovat? Hraje u voličů větší roli ekonomická situace, nebo spíše kulturně-identitární témata?

Je potřeba si uvědomit, že volby proběhnou teprve za půl roku. Z dnešního pohledu se tedy zdá jako možné, že téma bezpečnosti a migrace do voleb promluví – a i to je v českých podmínkách poměrně unikátní – zároveň však postupem času uvidíme proces nařeďování těchto témat domácími problémy. Ty totiž hrají pro rozhodování nejsilnější roli, ve volbách stále rozhoduje nejvíc peněženka a úspory na bankovních účtech, čehož jsou volby nejen u nás, ale i v zahraničí, dlouhodobým důkazem. 

Neznamená to, že by kulturně-identitární témata nehrála vůbec žádnou roli. Naopak, můžou často rozhodovat v tom smyslu, že jsou existenčně důležitá pro některé menší strany, které jejich prosazováním mohou nalákat klíčové voličské skupiny. Jinak řečeno – vítězná strana nikdy nemůže dominantní část své kampaně na kulturně-identitárních postmateriálních tématech postavit. Bez ekonomické složky by totiž vyhrát nemohla. Pro některé menší potenciální koaliční partnery ale mohou hrát silnější roli. 

Je česká veřejnost dnes více náchylná k populismu než v minulých dekádách, nebo se jen změnil způsob, jak se o politice komunikuje? Co za tímto vývojem stojí? Jde o horší ekonomické vyhlídky nebo třeba bezpečnostní obavy?

Tohle je velmi náročná otázka. Nejen česká, ale obecně evropská společnost je v posledních letech více náchylná k populismu, protože se v prostředí nezprostředkované komunikace zejména na sociálních sítích politici učí komunikovat rychleji a pružněji. Komunikují se svými voliči přímo a automatickým důsledkem je i proměna mediálního trhu, který se dnes často víc než na hluboké debaty o společenských problémech – čest výjimkám – zaměřuje na to, aby dokázal zachytit trendy probíhající na sociálních sítích. 

Sociální sítě otevřely zcela nové platformy pro komunikaci a politici oslovování podporovatelů přes tyto kanály věnují mnohem větší pozornost než dřív. Komunikace na sociálních sítích je rovněž postavena na emocích, jejich snadném šíření. S tím souvisí prohlubování společenské polarizace. 

Každý názor je najednou relevantní, zároveň jsou však mnohé zaměnitelné a logickým důsledkem je to, že jako politik musíte komunikovat nejen srozumitelně, ale taky odlišitelně od ostatních. Což znamená přímo, jednoznačně, ale někdy taky radikálně a důrazně. 

Tento vývoj nestvořila, ale amplifikovala covidová pandemie. Ta se totiž na rozdíl od mnoha dosavadních problémů týkala skutečně všech a přivedla ke sledování zpravodajství a sociálních sítí nové skupiny obyvatel, kteří doposud byli k tomuto typu informování spíše neteční. Covid sice odešel, odhlášení se z algoritmů, které informačně přehlcují společnost, však ne. 

Pokud jste záměrně sledovali zprávy, abyste se dozvěděli, která nová opatření budou druhý den platit a kolik nakažených přibylo, šlo o aktivní proces, který se ale rychle proměnil v pasivní přijímání informací. Odhlášení se z odběru těchto zpráv by znamenalo další aktivní proces, který už ale velká část lidí neudělala. Souvisí s tím také otázka na obavy. Ano, v čase polykrize, ve kterém se dnes nacházíme, je výzev pro společnost víc. Zároveň jsou však tyto problémy mnohem víc nasvíceny, což je neoddělitelná součást celého procesu. 

Sledujeme určité přeskupení pravolevého spektra – mají podle vás ještě tradiční ideologické štítky smysl, nebo převažují kulturní a hodnotové konflikty?

Už dlouho hovoříme o tom, že je levopravá škála v krizi. Zde ale záleží na tom, jak si ji definujeme a co všechno do ní zahrneme. Mnoho lidí vnímá levopravou škálu jako primárně ekonomickou – levice chce vysoké daně, pravice nízké – a jak oslabuje důraz na ekonomická témata, mizí i její relevance. My však vidíme, že ekonomická témata jsou v politice stále důležitá. Levopravá škála tedy stále roli hraje. Pokud si ji představíme jako horizontální osu, je třeba k ní však přidat i dimenzi vertikální. 

Tu reprezentuje takzvané nové štěpení a GAL/TAN rozdělení společnosti – na jedné straně ideální typ zelený, alternativní, libertariánský, na druhé straně tradicionalistický, autoritářský, nacionalistický. Dnešní politika tak zahrnuje všechno, co se pohybuje nejen mezi radikální levicí a pravicí, ale taky mezi těmito póly. Někdo tak celé spektrum může vnímat jako relativně nepřehledné, spíš je ale bohatší a mohutnější než dřív. Rozhodně bych neřekl, že kulturně-identární konflikty reálně převažují, jejich síla je však posílena občasnými bojůvkami na sociálních sítích. 

Všímáte si nějaké změny v mobilizaci mladších voličů? Kdo se je zatím podle vás snaží oslovit nejúčinnějším způsobem?

Ta změna je naprosto zásadní a souvisí právě s komunikací na sociálních sítích. Nejúspěšnější v tom jsou strany, které jsou nejvýraznější a nejradikálnější. Ve Spojených státech jsme viděli velkou mobilizaci MAGA světa skrz tato média. Nepatří sem jen tradiční Facebook nebo Instagram, ale taky čím dál víc různé podcastové platformy a o něco novější TikTok. 

Volby v Německu zase ukázaly, že takto dovedou mobilizovat obě strany – nejen radikální pravice, ale na druhé straně i antifašistická radikální levice. Sledujeme tak proces, kdy se politický protipól snaží reagovat na růst radikální pravice, který byl v posledním roce – koncentrovaně to ukázaly třeba evropské, francouzské nebo britské volby – skutečně zásadní a odehrál se na mnoha významných místech najednou. 

Zatímco rok 2024 byl rokem, kdy se mobilizace radikální pravice u mladých projevila s plnou silou, rok 2025 může být rokem, kdy se v boji proti tomuto jevu probudí levice. Její mobilizační potenciál však do značné míry podvazuje to, že je ve většině evropských zemích v krizi. Už dnes ale sledujeme snahu převádět modely radikálně levicové široké aliance ve Francii nebo právě úspěch Die Linke v Německu do strategie některých dalších levicových stran. Budeme si muset počkat na to, jak v tom budou úspěšné. 

Jakou strategii byste doporučil stranám, které chtějí čelit populismu – je lepší ignorovat, kritizovat, nebo se částečně přizpůsobit populistické rétorice?

Tohle je velmi závislé na tom, o jaké zemi se bavíme. Populistickým stranám se totiž nedá upřít to, že často srozumitelně, pravdivě a správně pojmenovávají nedostatky liberální demokracie a selhání elit. Jsou však neúspěšné v navrhování účinných řešení nebo prezentace dlouhodobých vizí. 

Částečným lékem na populismus je tedy obsazení toho prostoru, který populisté nikdy obsadit nedokáží: nabídnout dlouhodobou vizi, řešení, na expertíze postavenou koherentní strategii. Je nesporné, že populistická komunikace je účinná a hraje v současné politice silnou roli. Když se jí však umírněné strany rozhodnou převzít, často tím ale mnoha voličům jen potvrdí, že právě populisté budou reprezentovat jejich zájmy nejlépe, když dokonce donutili umírněné politiky, aby se od nich učili. 

V politické praxi nalézání nejlepšího řešení často není jednoduché a opět si za příklad vezměme nedávné německé volby. Migrace je nade vší pochybnost zcela relevantním problémem, který trápí spoustu Němců. V této situace umírněné strany nemohou a nesmějí problém ignorovat. Ano, už samotná přítomnost tohoto tématu ve veřejném diskurzu posiluje populisty. Umírněné strany však musejí přicházet se srozumitelnými návrhy, které řešení aspoň napomohou. Kompromis musejí uzavírat s dalšími umírněnými stranami. 

A ano, takový kompromis může být často bolestivý. Je však nepřijatelné, abychom se kvůli tomu vzdávali rozdílů, které jsou mezi umírněnou a populistickou politikou. Spolupráce Friedricha Merze s AfD na předvolebním hlasování o migraci je něčím, co by ve své širší podobě poškodilo nejen jeho umírněnou konzervativní stranu, ale posléze i celou německou demokracii. 

Důležitou strategií je taky strategie volební. Příklady ze střední Evropy – z České republiky nebo třeba z Polska – ukázaly, že tou nejlepší je vytvoření dvou až tří ideologicky koherentních koalic, jedné progresivní a druhé konzervativní, které nabídnou voličům alternativu k populismu. Je však nezbytné, aby takové strany nabídly právě srozumitelné vize a důvěryhodný ekonomický program. Populismus je porazitelný, cesta k jeho porážce ale vede jen přes zapojení všech výhod a tradičních nástrojů liberálně-demokratické politiky.