ROZHOVOR | Trump přeceňuje sám sebe. Rusko s každým dnem války ztrácí budoucnost, říká Řepa

Trumpova administrativa v posledních týdnech intenzivně komunikuje s Kyjevem i Moskvou. Prezident často naznačuje, že americká diplomacie je na prahu zásadního průlomu – ať už v podobě příměří, nebo nové dohody. Ve skutečnosti se ale zdá, že žádné konkrétní výsledky zatím nejsou na stole. Co se podle vás skrývá za touto rétorikou? Je to snaha o domácí politické body, nebo skutečně probíhá něco, co veřejnost zatím nevidí?

Jsem přesvědčený, že s nějakými výsledky nakonec bude muset Trump přijít, jinak by před svými voliči ztratil tvář. Tajná diplomacie za zavřenými dveřmi probíhala už dříve, ale oficiální setkání, při nichž zazní konkrétní požadavky, mohou přece jen přispět k určitému sbližování i velmi odlišných stanovisek. Obě strany jsou už válkou silně vyčerpané. Na frontě nyní dochází k jakési konsolidaci, a přestože jsou Ukrajinci pod silným tlakem, fronta drží. Možné příměří by však zároveň mohlo umožnit doplnění zásob zbraní, a válka by tak mohla pokračovat s ještě větší intenzitou. Celou situaci navíc provázejí souboje rostoucího počtu dronů a hloubkové údery.

USA mají dlouhodobý zájem o strategické suroviny a infrastrukturu v zemích, kde působí jako bezpečnostní či jiný garant. Ukrajina, s obrovskými zásobami lithia, titanu a jiných surovin, je v tomto ohledu velmi atraktivní. Dá se čekat, že si Trump z Ukrajiny prostě chce taky utrhnout něco pro sebe? Sám mluvil o jakýchsi „aktivech“, které leží na jednacím stole.

Pokud se dohoda o surovinách podepíše, přinese alespoň jakousi vágní garanci v tom smyslu, že právě Američané budou mít hmatatelný zájem na ukončení bojů, aby mohli začít s těžbou. Na definitivní znění dohody si ale musíme počkat. Tuto záležitost se mi komentuje obtížně, protože USA byly jedním ze signatářů Budapešťského memoranda, které v roce 1994 garantovalo Ukrajině územní celistvost výměnou za odevzdání jejího jaderného arzenálu, zděděného po rozpadu Sovětského svazu, do Ruska. Takovou garanci pochopitelně nelze vymáhat, ale představuje určitý morální závazek.

Pokud by se ukázalo, že je pro Trumpovu Ameriku vše jen „kšeft“, definitivně by to oslabilo pozici USA po celém světě. Vztahy se spojenci se budují dlouho, ale mohou být rychle poškozeny nebo ztraceny, pokud se chováte nedůvěryhodně a vše obracíte jen ve svůj prospěch. Nic na světě nelze ovládnout pouze zbraněmi – je třeba ta pověstná „soft power“, spojená s pozitivním vnímáním země. Právě k jejímu oslabení USA svými dosavadními kroky směřují, když zdůrazňují jakási „aktiva“.

Trump se dlouhodobě profiluje jako lídr schopný jednat „tvrdě, ale férově“ i s autokraty, včetně Putina. Dokázal podle vás Trump během posledního telefonátu s Vladimirem Putinem prosadit americké zájmy dostatečně důrazně? Ruský prezident například porušil jedinou věc, kterou explicitně slíbil – konec bombardování ukrajinské energetické infrastruktury. Co jiného v tom vidět než úplnou ignoraci?

Řekl bych, že Donald Trump poněkud přeceňuje sám sebe. Dalo by se dlouze rozepisovat o tom, jaké kroky se mu během prvního mandátu nepovedly – například ve vztahu k Íránu či Severní Koreji – a že přes veškeré proklamace nevedly k žádnému pozitivnímu posunu.

Zatím to skutečně vypadá, že současná americká administrativa vyvíjí tlak především na napadený stát – Ukrajinu – zatímco agresor, tedy Rusko, má mnohem výhodnější pozici a i rétoricky, prostřednictvím svých představitelů, si nadále chce prosadit svou. To by však nebylo příměří, nýbrž kapitulace.

Nevěřím navíc, že by takový vývoj vedl k trvalejšímu míru nebo by mohl přinést regionu ztracenou stabilitu.

Rusko odmítlo 30denní příměří, které dojednala americká a ukrajinská delegace v saúdskoarabské Džiddě. Údajně chce „trvalé řešení“. Jde podle vás o reálný požadavek nebo spíše snahu o prodloužení války bez toho, aby Moskva vzbudila Trumpův vztek přímým odmítnutím? Jak by takový Trumpův vztek vypadal?

Zatím to na reálný požadavek skutečně nevypadá. To, co zaznívá z ruské strany jako ultimátum, by mohlo nastat až po úplné porážce a kolapsu ukrajinské armády — a na to to, přes veškeré těžkosti, zatím nevypadá.

Pokud nakonec přijde Trumpova negativní reakce vůči Rusku, může využít jen tytéž nástroje, které už používal Joe Biden – proti němuž se přitom tolik vymezoval a tvrdil, že mír vyjedná během jediného dne. Tedy další sankce vůči Rusku a dodávky zbraní Ukrajině. A znovu budeme sledovat stejný obrázek jako doposud – opotřebovávací válku.

Trump dokáže vždy něčím překvapit, je zcela nepředvídatelný, ale to ještě neznamená, že tím Rusko přiměje ke změně chování. Rusko bude dodržovat jen to, co bude výhodné pro něj, nebo co se dá uhájit silou.

Jak by takové „trvalé řešení“ mělo vypadat? Údajně má jít o prosazení záminek, s nimiž Moskva do invaze proti Ukrajině šla – tedy „demilitarizace a denacifikace“. Za prvé, kdo Rusy v tomto přístupu podpoří; a za druhé, jak chce Moskva dosáhnout něčeho, čeho ani dosáhnout nelze, pokud se nechce nadále vměšovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny? Nemluvě o hlouposti, jakou tato „denacifikace“ je.

Pokud by se taková formulace dostala do znění mírových dokumentů, byl by to výsměch všem, kteří v té válce zahynuli nebo přišli o své blízké. Denacifikace souseda těžko může být cílem země, která vede válku s genocidními prvky a její vlastní neonacistická komunita jí vůbec nevadí. Takový proklamovaný cynismus a pokrytectví by, myslím, jen zkomplikoval další kroky. Svět diplomacie je světem gest, musí v něm být prostor pro ústupky. Neustále opakovat stanovisko z doby počátku války, kdy to chvíli mohlo vypadat, že Rusko přejede Ukrajinu jako parní válec a dosadí vazalskou vládu, nijak dohodu neposune. Myslím, že i ruští vyjednavači tohle musí vědět.

Je pro Moskvu strategicky výhodné teď nejednat o míru? Na bojišti pozorujeme, že se ruské armádě daří vytláčet ukrajinské síly z Kurské oblasti, na východě země se jim také nedaří úplně nejhůře. Minimálně by se dalo říct, že je to daleko lepší, než když ruská armáda před třemi lety fatálně selhala u Kyjeva.

Pouze zdánlivě – Rusům nejde o pár rozstřílených vesnic a menších měst na Donbasu, protože jim to do budoucna stejně žádnou zásadní výhodu nepřinese. Mimochodem, Kurská oblast stále není celá znovu obsazena ruskými vojáky, a celé to trvá už skoro osm měsíců. Na Donbasu je ruský postup v posledních dnech mizivý a vykoupený enormními ztrátami. Ani Rusko nemůže válčit tímto způsobem donekonečna. Ruský prezident by si, i díky propracované propagandistické mašinérii, obhájil ukončení války třeba hned zítra. Co přesně nyní ruská strana – nebo přímo on sám – sleduje, mohou vědět jen oni.

S každým dalším dnem Rusko ztrácí budoucnost. Potíže, se kterými válku začalo, budou narůstat, a zisk přibližně 20 % zničeného ukrajinského území to nikdy nemůže vykompenzovat. I kdyby šlo o kalkul se surovinami, kterých má samo dost, lidské ztráty ve třetím nejnákladnějším konfliktu ruské historie – po první a druhé světové válce – to nevykoupí. A to ani v zemi, kde má lidský život tradičně nízkou cenu.

Vytlačením z Kurské oblasti Ukrajinci ztratí jednu z mála vyjednávacích pák, které měly. Zní to dosti fatalisticky, ale může si teď Ukrajina dovolit něco chtít? Samozřejmě je napadená, ale přístup Trumpa a Putina naznačuje, že se na mezinárodní právo a podobné „nesmysly“ hrát nebude. 

Myslím si, že zpětně to stejně nebyla žádná solidní vyjednávací páka. Kurská operace byla dočasná a, jak jsem již uvedl, dosud zcela neskončila. Ukrajina si rozhodně může dovolit něco požadovat – třeba už jen to, že bude nadále existovat na území, které silou svých zbraní a za cenu životů svých vojáků ubránila. To je pro ukrajinské dějiny, s jejich nesmírně tragickým průběhem a neustálou podřízeností cizí moci, opravdový „luxus“.

Pragmatismus v poměřování a vymezování sfér vlivu mocností tu vždy byl a bude. Konflikty nedopadají podle našich přání ani podle mezinárodního práva – a to platí i v tomto případě. Objektivně zhodnotit současnou, často až chaotickou situaci ve světě přesyceném protichůdnými informacemi bude možné až s větším odstupem. Základní trendy ale zůstávají stále stejné. Pravidla neustále se měnícího světového řádu určuje síla a akceschopnost – ať už si pod tím představíme cokoliv. Nemusí jít jen o vojenské hledisko, ale i o to technologické, ekonomické, a jistě by se dalo jmenovat i další.

Proto nemá smysl se izolovat a tvářit se, že se nás aktuální dění netýká – stejně nás to dřív nebo později dožene. Teď jde o to být v rámci možností připraven. Tato válka jednou skončí, ale myslet si, že se pak vše vrátí do starých kolejí před únor 2022, je nesmysl.